Vzduch

André Breton by nám mohl závidět. Společně ladíme radiové vlny. Snažíme se naladit na sebe.

Otevřeným oknem posloucháme racky převlečené za holuby. Chtěli bychom jim dát housku, kterou mám schovanou v batohu, zůstáváme ale u teorií, u nejapných slovních her.

Ten obraz nemluví, říkám a Vy říkáte, že je špatně slyšet. Jste profesionální blázen a brzy by měli odvést Vás místo mě. Léčíte hrou - slovní kopanou v ringu světlé místnosti plnou psychiatrických a psychologických knih, Vaším dřevěným stolem, nepohodlným sofa, plnou oken se skly podělaných od holubů, chci říct od racků, plnou složek v šuplících /každý pacient má svou zelenou/, plnou lidských neštěstí, osudů, zhmotněných otazníků bez odpovědí.

Otevíráte šuple s mojí složkou - « A odteď se budete vracet » a pomalu čtete můj sen, analyzujete slovo po slově, větu za větou, čárku po čárce. « Jela jsem v autě. Pršelo. Povídala jsem si s Tamarou přes handsfree. » Myslím na stacionář, na možnost psychotické ataky, myslím na to, co je má hlava a duše schopná pobrat a kolik nevědomých obsahů zůstává pod kobercem, pod rohožkou.

Chci se vracet? Bolíte mě, pane, a vracím se stále a přes to. Každý týden nejistě přešlapuji před Vaším kabinetem, malá, svlečená /dá se orgasmus přivodit slovem? Je pravda, že pokaždé má-li žena orgasmus, jedna ryba zemře?/, průzračná, ryzí, upřímná, uťáplá, nervózní, se srdcem v krku. Trochu se Vás bojím, pane, ale Vy se příliš neptáte. Bojím se, kam byste mne mohl zavést, kam až Vaše hry sahají, kam sahá moje nevědomí, chci se nadechnout a hledám vzduch, kterého se mi nedostává.