Po nemoci

Každý den ráno se budíme vedle sebe. Při probuzení se rozklepu jako ratlík, třesou se mi ruce, nohy i trup. Zaměřuju svou pozornost na horká místa po těle: to je přesně tam, kam mi oknem dolétnou sluneční paprsky.

Snažíš se mě probrat, ale mě se z postele ještě nechce. Moje nemoc je nevyzpytatelná: nikdy nevíš, kdy propukne, a tak poslušně vstávám a běžím do koupelny pro ranní léky. Ty mezitím žehlíš svou zelenou khaki košili, dnes máš důležitý den: přednášíš před šedesáti důchodci.

Můj den po nemoci je mnohem pomalejší: zapínám si rádio Vltava na svém Tesla přístroji, běžím do krámu pro proteinovou kaši, doběhnu na poštu a běžím do práce, která mě ne příliš těší. Snažím se hledat poezii v rovnání lejster, kopírování, laminování, znovu chození na poštu, skartování, děrování a razítkování. Moc to zatím nejde.

Moje sociální pracovnice D vypráví o cestách do Norska, Itálie a Španělska a já sním, kam pojedeme my. Po práci většinou běžím na výtvarný kroužek: malovat nebo psát. Ve volném čase vídám kamarády a kamarádky, chodíme na procházky a na výlety, dvakrát týdně se válím na pohovce u pana J, který trpělivě naslouchá mým momentálním automatickým myšlenkám. Ležím na jeho kanapi a představuju si povětšinou sex, mého otce, Jeana nebo menstruační křeče. Pan J mě nabádá, abych mluvila o tom, co mi přelétne přes nos, ale já většinou nemluvím o tom, co mi přelétne přes nos, protože o tom, co mi přelétne přes nos, spíše píšu.

Na konci dne padám únavou a rovnám verše nebo se dívám na film, ty pracuješ v obýváku a já se těším na své sny, které si pečlivě zapisuju, když si je tedy pamatuju. Každý můj den vypadá obdobně.