Návrat

Jak kámen mne držíš právě ve své dlani
i jak malé dítě či jak stéblo trávy
a z ostří tě její řeže milování
až do první krve až pod kůži lávy.   

Z hvězd máš spadlé tělo z jisker svoje oči
paže jako břehy, kterým bývám moře
a písek máš na dně, když den dovnitř vkročí
aby z hlubin samých nebylo mé hoře.

Pak se stínem stanu odložím své tělo 
na chvíli se dotknu chvíle mojí smrti
a vteřinu předtím než hodinu celou
odbijí na věži se čas se mnou vrátí.   

A ty jak rozoraná pluhem těla mého
v brázdy horké hlíny obrácené vzhůru 
jako v poli zjara není v tobě zlého
hledám k svojí duši přivázanou šňůru.