Vybíjená III. díl

Zdravotníkům se podařilo muže oživit. Naložili ho do sanitky a odvezli do nemocnice. Vypadalo to, že ho podaří zachrání bez trvalých následků. Paní Dvořáčková rozčileně vyběhla ven ke svému autu a rozjela se za sanitkou do nemocnice. Petr zůstal sám v celém pensionu. Pomalu se vrátil do svého pokoje, vybalil si zbytek věcí, které naskládal do tmavě hnědé skříně s vyřezávanými ornamenty. Lehl si na postel, z batohu vyndat tablet, na kterém si chtěl přečíst zprávy. Zajímalo ho, jestli se bude někde psát o dvojnásobné vraždě, které byl svědkem. Prošel všechny hlavní zpravodajské stránky, ale nic nenašel. Zřejmě se to podařilo policii nějak utajit před novináři. Když sledoval okno internetového prohlížeče, měl velkou chuť podívat se do svého facebookového účtu. Vydržel to. Odložil tablet a vzal do ruky telefon. Chtěl zavolat rodičům nebo kamarádům. Cítil se prostě hrozně sám. Jenže věděl, že by se tím mohl prozradit.

Po delší době, co jen ležel a koukal do stropu, se rozhodl jít na večeři. Ještě předtím však obešel pension, aby zjistil, kudy se dá případně utéct do lesa, kdyby nastaly nějaké problémy.

Po průzkumu všech únikových tras se vydal do hospody na jídlo. Sedl si do rohu a objednal si klasiku. Guláš a pivo. Pivo bylo dobré, guláš už tolik ne. V hospodě sedělo jen pár hostů, všichni vypadali jako místní. Po večeři se vrátil do pensionu a zbytek večera proseděl před televizí.

Druhý den ráno se vydal do obchodu nakoupit nějaké jídlo. Cestou si propočítal, kolik mu ještě zbývá peněz. Když bude šetřit, nějak s tím vyjde. Bude si ale muset začít vařit. V obchodě nakoupil základní potraviny, ke kterým ještě přidal turistickou mapu okolí. Rozhodl se pro malý výlet po okolí, aby si pročistil hlavu. Musí si naplánovat další kroky.

Po návratu z obchodu si připravil jídlo na cestu,zabalil všechny nutné věci včetně pistole a vyrazil na cestu. Ticho lesní cesty mu zklidnilo nervy. Byl všední den, takže turistů potkal jen málo. Vyškrábal se na kopec se zříceninou. Sedl si na zem. Záda opřel o kamennou zídku bývalého hrádku. Pod sebou měl celá údolí jako na dlani. Vyndal si jídlo a začal pomalu jíst.

Pozoroval život v městečku, při tom pomalu dokončoval plán, co bude dělat dál. Rozhodl se, že se pokusí spojit s hlavním vyšetřovatelem svého případu. Ostatně, jiná možnost mu nezbývala. Peníze za chvíli dojdou a bez nové identity stejně dlouho přežívat nemůže.

Bude se ale skrývat až do soudu. Ani vyšetřovateli ale neprozradí místo svého pobytu.

A co se stane po soudu? To už nechá osudu.

Seběhl prudkou pěšinou zpátky do údolí. Vrátil se do pensionu. Majitelka tu stále nebyla. V pokoji zapnul tablet, ve kterém hledal nejbližší spoj do Českých Budějovic. Autobus jel za hodinu. Rychle se převlékl na nový výlet. Chvíli ještě bezmyšlenkovitě projížděl  internet, než vyrazil na zastávku. Cesta proběhla bez problémů. V Budějovicích si koupil v bazaru levný tlačítkový telefon a novou SIM kartu. Bude ho používat jen na hovory s vyšetřovatelem. Nechtěl ale volat tak blízko místa, kde se schovával. Rozhodl se proto, že pojede dál do Českého Krumlova. Vždycky se tam chtěl podívat. Tak spojil příjemné s užitečným.

Vstoupil do chladné haly železničního nádraží. Koupil si lístek a nějaké časopisy na čtení.

Za chvíli už seděl ve vlaku. Cestu si po dlouhé době užíval. Napětí už trochu povolilo, uklidnilo ho, že má konečně nějaký plán na příští týdny.

V klidu si prošel Krumlov a podařilo se mu na chvíli zapomenout, v jakém je vlastně průšvihu. Připadal si jako turista na skutečné dovolené. Návrat do reality byl trochu bolestivější.

Došel do centra města. Sedl si do malé hospody, objednal si předražené pivo a začal skládat svůj nový telefon. Problém byl, že neznal číslo na vyšetřovatele. Věděl jen adresu budovy. Zavolal tedy na číslo uvedené na internetu a doufal,že ho přepojí.

Operátorce po telefonu sdělil koho shání a svoje jméno. Chvíli poslouchal hudbu, než byl přepojen.

 

“Proboha Petře, kde jste?! Všichni vás tady hledáme. Můžete mi říct, co se vlastně stalo?”, hlas vyšetřovatele zněl velmi nervozně.

Ani se mu nedivil, poté spoušti, co zůstala v bytě. A hlavní svědek mu navíc zmizel.

“Myslel jsem, že už jste někde zahrabanej v lese.”

“Tak to děkuju za důvěru”, pokusil se Petr odlehčit situaci.

Moc to nepomohlo, a tak mu v rychlosti pověděl, co se stalo v bytě. Kolem něho seděli samí cizinci, takže se nebál mluvit otevřeně.

“Tak tu ženu jsme na místě nenašli. Asi jste jí jen omráčil.  Proto jsem si myslel, že vás někam odvlekli, aby z vás vymlátili, co jste už řekl. Petře, řeknete mi, kde jste?”

“Neřeknu, už vám nevěřím”

“To chápu, podívejte, dám Vám číslo na svůj mobil. Zavolejte mi na něj tak za 10 minut.”

Petr se bál, jestli to není nějaká past. Vypnul telefon a chvíli přemýšlel. Rozhodl se, že bude riskovat. Znovu zapnul telefon a vytočil číslo. Tón chvíli vyzváněl, než se ozval vyšetřovatelův hlas.

“Odešel jsem ze svojí kanceláře. Začínám být víc a víc paranoidní, ale stále se mi nepodařilo zjistit, kdo vyzradil váš úkryt. Jaké máte vlastně teď plány?

“Nebojte se, k soudu přijdu. Jen se budu do té doby skrývat. Ozvu se čtyři dny před soudem, abychom si domluvili podrobnosti. Jen mi, prosím, nabijte kredit na tohle číslo. Jsem teď na tom s penězi špatně.”

“To není problém. Nějaké peníze vám můžu někde nechat schované.”

“Ne ne, já nějak vydržím. Zatím díky a hlavně najděte toho, kdo mě prásknul”.

 

Petr zavěsil a vypnul telefon. Pro jistotu ještě vyndal baterku, aby se mu náhodně nezapnul v batohu. Vydal se pomalu zpátky na nádraží.

Když se vrátil zpět do pensionu, majitelka stála na zahradě a vesele si povídala s  mladým klukem, který mohl být asi tak starý jako Petr. Jakmile ho zahlédla, radostně zavolala:

“Dobrý den, to jsem ráda, že vás vidím. Tak manžel bude v pořádku. Přežil to prý díky vaší rychlé pomoci. Jsem vám moc vděčná. A kdybyste se rozhodl tady ještě týden zůstat, tak to budete mít zadarmo”

Petr si trošku nedůvěřivě prohlížel cizího muže, ale vypadalo to, že je místní. Zpráva o týdnu zdarma ho potěšila.

“Děkuji a jsem rád, že už je vašemu muži líp”

Vyběhl rychle do svého pokoje, kde se pohodlně natáhnul na postel. Na chvíli usnul. Probudil ho hlad. Byl příliš utahaný na to, aby si šel vařit. Vyrazil proto do hospody.

Tam se znovu potkal s klukem, kterého už viděl před pensionem.

“Tak ty jsi nám prej zachránil trenéra!”

Petr na něj zmateně koukal a nevěděl o čem to mluví.

“Totiž Karel Dvořáček je náš fotbalovej trenér”, dodal na vysvětlenou, když viděl Petrův zmatený obličej.

“No nějak jsem se ho zkoušel oživovat a vypadá to, že bude dobrej.”

“Tak to musíme zapít! Daj nám sem šest panáků” zavolal fotbalista na hospodskýho.

Pavel po pravdě moc nechápal, jak někdo s postavou pana Dvořáčka může dělat trenéra fotbalu, ale nějak to dál nekomentoval.

K jeho stolu si přisedli další fotbalisti a počet panáků začal nebezpečně narůstat.

Petr měl najednou pět nových kamarádů. Pozvali ho dokonce na jejich zítřejší zápas. Slíbil jim, že dorazí. Po dvou hodinách Petr na sobě začal cítit, že už má dost. Nechtěli ho pustit od stolu, ale nakonec jim utekl. Cítil se spokojený a ve výborné náladě. Dokonce si chvilkama i zpíval. Alkohol mu dovolil na chvíli zapomenout na všechny starosti. Nejistou chůzí došel až před pension. Tam ale rychle vystřízlivěl. Před vstupní brankou stálo policejní auto.

---