Pavilon 19 II.

Procházela jsem zahradou. V parku se povalovala cizí, spící těla, oděna do roztrhaných kusů oblečení. V trávě si četly studentky čínské literatury. Na lavičkách posedával zdravotnický personál v bílých pláštích.

Dostavila jsem se k pavilonu číslo 19. Zvoním na zvonek Dobré místo. Slyším rachtat klíč v zámku. Otevírá mi postarší muž v sandálích.

Budova pavilonu 19 je úplně vybydlená a vyklizená, všude je prach. Představuju si, co se v místnostech dělo předtím. Svázaní blázni? Svěrací kazajky? Kurtování? Jedna plechová postel vedle druhé? Elektrošoky?

Stoupáme do posledního patra. V zastrčených cimrách se na zemi povalují obrazy psychotické pacientky plné barev a neforemných figur. Skromná kuchyňka v zatuchlém přítmí, zastrčená kuřárna s výhledem na fotbalové hřiště (na hřišti teď zrovna blázni z jiného pavilonu hrají zápas, jeden z hráčů se loudá po straně terénu a kope do trávy). Další místnost se sklopeným stropem, s protékající rezavou vodou z omítky. « Tady bude pinec », říkáte s moravským přízvukem a tajíte mi poslední místnost, kde přespáváte a kde budu mít kancelář. Nadechuju se mrazivého vzduchu, trochu mi skáče husí kůže po zádech, ale nebojím se.

« Hlavně se nesmím znovu zbláznit. », namítám a vy hbitě odpovídáte, ať se klidně zblázním. Dodáváte mi důvěru, pane.