Dívenka v červeném

Tohle psaní je z velké části inspirováno mým osobním životem. Jsem zvědavá, co na to řeknete vy, lidé z venčí, kteří na to koukáte jiným okem než já. Snad se vám bude dobře číst, dalo mi docela práci.

Dívenka v červeném dnes slavila svůj svátek. Den to byl hezký, spoustu lahůdek, chuťovek, babička s dědou, celá rodina- zkrátka jak se sluší a patří. Tento den však pro ni byl v něčem zlomový. Byl to den, kdy pomalu začala ztrácet své dětství, začala vnímat, že něco není v pořádku. Pro zatím se však rozhodla nepřikládat tomu větší důležitost.

Týdny, měsíce, snad i dva roky utekly a dívka v červeném se začala cítit znepokojeně, něco se jí nezdálo. Začala si více všímat a zjistila, že hádky rodičů jsou častější a častější. Nebylo jí to příjemné, protože věděla, že když na sebe lidé křičí, něco je špatně a je to varovné znamení. Nemýlila se. Ale byla jen maličký človíček, nemohla se motat do věcí dospělých, tak jen pozorovala, poslouchala a přemýšlela nad tím vším. Možná si i ukládala vzorce chování svých rodičů, kdo ví, co se jí tehdy honilo hlavinkou.

Jednoho dne si usmyslela, že to takhle už dál nejde a musí začít dělat víc. Nechtěla jen poslušně sedět a tomu všemu přihlížet. Byl večer, koukala s bráškou na večerníček. V televizi zrovna běžel Chip a Dale, kterého měli oba dva tak moc rádi a vždy si spolu zpívali úvodní znělku. V tom Červená uslyšela ruch z kuchyně, byla na to už zvyklá, ale přesto zbystřila. “Au, to bolí, pusť mě!” ozvalo se z kuchyně. Otočila hlavu směrem ke kuchyni a poslouchala dál. “Drž hubu, děti tě uslyší.” řekl hlas druhý. “Tak mě pusť!” odpověděl hlas první. Ačkoliv červená do kuchyně přehledně viděla, nechápala, co se to vlastně děje a začala mít trochu strach. “Mami?!” najednou ze sebe vyhrkla. Ozval se však hlas druhý: “Všechno je v pořádku, koukejte dál na večerníček.” Poslechla, ale z kuchyně se stále zřetelně ozývaly oba hlasy, křičely na sebe, až si toho všiml i její malý bráška a začal plakat.  “To bude dobré, bráško. Nic se neděje! Koukej, Chip a Dale.” snažila se zachránit situaci leč marně. Hlasy utichly a vše zas vypadalo poměrně klidně. Když Červená šla toho dne spát, nemohla nad tím přestat přemýšlet. Dospělí nás děti občas udeří proto, že jsme neposlechly, abychom si to dobře pamatovaly. Nikdy jsem tohle chování neviděla u dospělých lidí, nikdy jsem je neviděla se vzájemně udeřit. To se asi nedělá. Tak proč můj tatínek kroutí ruku mamince a ji to bolí? Možná maminka neposlouchá. Tatínek vždycky říkal, že ho máme všichni poslouchat!

Dny ubíhaly, Červená se smála, užívala si dětského světa. Kdyby ovšem věděla, že jí už mnoho dětství nezbývá, užívala by si ho jistě mnohem více. Často se ptávala maminky na důvod jejich hádek. Maminka to vždy zamluvila a snažila se z toho udělat běžnou věc, aby ji uklidnila. Pomohlo to, na chvíli, protože pak nastala léčba šokem.

Otec Červené a jejího malého brášky měl problém s alkoholem, následnou agresivitou a asi i stavem nepříčetnosti.

Bylo jaro. Všichni měli docela hezký den. Po obědě je tatínek vzal do hasičárny na loutkové divadlo, které bylo moc pěkné. S bráškou si to užívali a dostali i lízátko! Pozdně odpoledne je tatínek odvedl domů a do hasičárny se ještě vrátil-pivo ho asi lákalo víc než rodina. Červená seděla nahoře ve svém pokojíčku a kreslila si, když uslyšela další hádku rodičů. Snažila se zapojit všechny smysly a soustředit je jen na kreslení. Nešlo to, zvědavost ji donutila jít až ke dveřím jejího pokojíčku. Hádky rodičů už docela dobře znala, přece jen je už tři roky poslouchala a pozorovala. Nadávky, křik, vyhrožování, varování a většinou to končilo nějakou fyzickou bolestí. Stála tedy u dveří a poslouchala. Těch hádek bylo tolik, že už byla proti lecčemu obrněná. Napadlo ji vzít si tužku a papír. Tam začala zaznamenávat slova, která slyšela a najednou byl papír plný vulgarismů a výhrůžek. Sedla si tedy zpět ke stolu a pročítala si to, dokonce si podtrhala slova a věty, která již předtím v jejich hádkách slyšela.

Rodiče samozřejmě Červená měla ráda oba stejně, nedalo se vybírat mezi tátou a mámou, to prostě nešlo-ne tehdy, ale pomalu se k tomu schylovalo. Tatínek měl svůj sklep spojený s dílnou, kde trávil nejvíce času a ne, že by třeba něco opravoval, spíš jen nechtěl být nahoře s nimi. Nedávalo jí to smysl. Také často jezdil pryč, a tak se vídali méně a méně.

Bylo léto a Červená onemocněla. Do jejich maloměsta zrovna přijela pouť a místo toho, aby se vozila na horské dráze a nadšeně povykovala s malým bráškou, ležela v posteli s vysokými horečkami. Horečky dlouho nepustily, byly dokonce tak vysoké, že jejich soused lékař jí musel dát kapačku, nebylo to dobré-měla i halucinace. Když se však její stav zlepšil a nemoci už byly jen dozvuky, chtěla po mamince, aby přečíst pohádku na dobrou noc. Maminka si k ní tedy lehla a začala číst. Nebylo by na tom nic zvláštního, kdyby se asi v půlce pohádky nerozrazily dveře pokoje a v nich nestál on, její tatínek. Pamatuje si to přesně, oči měl jako býk-rudé, zlé a vzteklé. Nebral ohled na nemocnou dceru, začal křičet a nadávat: “Děláš si ze mě srandu? To jsi vážně tak neschopná? Co ty truhlíky na terase? Přinesl jsem ti tam zem a ty je ani neumíš přesadit? Táhni je přesadit! Dělej.” V Červené to hrklo, měla strach, a tak se maminky pevně držela. “Můžeš se uklidnit a přestat tu v devět hodin večer křičet? Červená je nemocná, musela jsem se o ni starat a teď mě nech prosím tě dočíst tu pohádku, ať může jít spát. Udělám to zítra, teď už je stejně tma.” odpověděla mu maminka. Jeho oči se ještě víc rozzuřily, obě z něj měly veliký strach. “Řekl jsem ti, že budeš poslouchat! Tak jdi přesadit ty truhlíky, dělej!” a přiblížil se k posteli, kde obě ležely. “Už jsem ti řekla, že to udělám zítra. Je už tma, nevidíš?” roztřeseným hlasem odpověděla. Šel ještě blíž, chytl ji za ruku a snažil se ji zvednout, trval na tom, že to musí jít teď hned přesadit. Nedala se, chtěla zůstat s Červenou a dočíst tu pohádku. On ztratil nervy, máchl rukou a cíleně rozbil lampičku visící nad postelí. Postel zasypaly střepy a on věděl, že se bude muset zvednout a třeba konečně začne poslouchat. Jenže střepy padly hlavně na Červenou, to on už neviděl, odešel- asi dopít další pivo. Obě byly vystrašené. Netušily však, že to byl jen začátek roku hrůzy.

O pár týdnů později Červená jako obvykle seděla ve svém pokojíčku. Slyšela dupání po schodech, funění a přesně věděla, co bude následovat-tedy alespoň si to myslela. Rychle si připravila papír a tužku, schovala ho tak, aby na první pohled nebyl vidět a začala si hrát. Nahoru po schodech vyšel tatínek, nakoukl do pokojíčku, přivřel dveře a bez jediného slova zase sešel dolů. Červená popadla papír s tužkou a šla k přivřeným dveřím, bála se, ne o sebe ale o maminku. A tento den byl tím dnem, o kterém jsme mluvili už na začátku. Dnes ztratila své dětství a zahájila uvnitř sebe misi-bránit maminku. Dnes už  měla jasno, už by si dokázala vybrat a zvolila by maminku. Zezdola se ozývaly nadávky, zase vyčítal mamince úplně všechno (od houskového knedlíku po mraky na nebi), zase pil. Na papír si zapisovala každou větu. Třásla se, bála se. Zase uslyšela kroky. Rychle usedla za svůj psací stůl, vytáhla domácí úkol a začala na něm pracovat. Hádka rodičů se přesunula do jejího pokoje. Maminka ji chtěla jen zkontrolovat, ale on šel za ní a pořád křičel, zase byl opilý. Červená psala po papíře a dělala, že je někde úplně jinde, že ty hádající se lidi vůbec neslyší. To byla chyba. Její tatínek měl zase ty oči, ty naštvané, vzteklé, opilé býčí oči. Bála se, měla čeho. “Budeš nás poslouchat ti říkám! Přestaň čmárat na ten papír a začni nás poslouchat!” začal na ni křičet. “Prosím tě, jestli se chceš hádat, pojď jinam, nebudeme se tu hádat před dětmi.” snažila se ji bránit maminka. Otočil se na ni a odvětil: “Ty drž hubu!” Hádka pokračovala a Červená pořád dělala, že je neslyší. “Něco jsem snad řekl, neslyšela’s? Budeš mě poslouchat! Tak se sakra otoč a poslouchej!” křičel na ni, odhodil z její ruky propisku a přimáčkl ji kolečkovou židlí žebrem na psací stůl. Bolelo to jako čert, nemohla se pořádně nadechnout. “Budeš poslouchat!” Červená začala plakat. Bolelo to. “Nech ji. Pusť ji. Vždyť jí ubližuješ! Hádáš se se mnou, ne s ní. To, že ubližuješ mě… ale neubližuj ještě dětem.”

Scén a hádek podobného typu bylo během toho roku mnoho. Každá z nich si s sebou vzala kus z ní, z Červené. Maminka nesměla nikam chodit skoro ani do práce, nesměla se bavit, musela jen vařit, prát, uklízet a samozřejmě poslouchat. Hádky už Červené splynuly do sebe ani si nepamatovala, proč se hádat začali, bylo toho moc, a tak o všech vyprávět nebudeme.

Bylo to tu zase, ale mnohem mnohem silnější! Rodiče Červené se budou rozvádět, jí se ulevilo ale její tatínek to nějak nemohl úplně rozdýchat a tenhle večer, tenhle večer byl asi nejhorší. Dupal po schodech, byl zase opilý a tentokrát nešel za maminkou, ale šel za Červenou. Už byl večer, chystala se pomalu spát, to ho ovšem vůbec nezajímalo. Sedl si na postel a nabídl jí koleno na sezení. “Červeňáčku můj, vždyť víš, že Tě mám moc rád a nikdy bych Tě za nic nevyměnil. Slib mi prosím, slib mi, že si vybereš mě, domeček, pejska a maminku necháš jít. Můžeš mi to slíbit?” snažil se ji manipulovat. Ona však slezla z jeho kolena, něco si zamumlala a na jeho otázku neodpověděla. Tím ho naštvala. Neuměla mu říct, že zůstane s maminkou, že si vybere maminku, že si vždycky vybere ji. A tak změnil původní plán a začal křičet na maminku: “Proč se se mnou chceš jako rozvést? To ti nejsem dost dobrej?” Maminka se s ním však o tom nechtěla bavit, hádek a scén kvůli tomu už bylo víc než dost. Na chodbičku mezi pokoji přišel i bráška, chvilku koukal a nepříčetný tatínek využil příležitosti. Červenou a brášku zavřel každého do svého pokojíčku a s ní se zavřel do komory. Tak moc na ni křičel, tak moc jí nadával, že oslovení krávo byl ještě kompliment. Myslím, že do ní i kopal. Bil ji. Děti samozřejmě z pokojů vylezly. To ho naštvalo. Věděl, že Červená už je docela veliká a určitým věcem by už mohla rozumět. Zavřel tedy manželku v ložnici, držel kliku od dveří. Ona se s nimi prala, snažila se ke svým dětem dostat, protože nevěděla, co udělá, čeho je v tomhle stavu schopný. On vší silou držel dveře a křičel na ně, ať si vyberou jeho, ať zůstanou s ním, že to ona to všechno zkazila. Trvalo to patnáct minut. Patnáct minut ji držel zavřenou za dveřmi, křičel na děti, děti volaly maminku a maminka zas je. Bály se o ni, že jí něco udělal a něco se jí stalo, protože bouchance do dveří byly každou minutou slabší, až přestaly úplně a byl slyšet jen pláč.

Když už křiku bylo dost, sedl si na poslední schod. Po tom, co Červená zjistila, že maminka je v rámci možností v pořádku, rozhodla se jít za ním. Do teď tomu kroku nerozumí, asi ho měla ráda a nechtěla ho ztratit, ne úplně.. Sedla si vedle něho a zeptala se: “Tatínku, proč pláčeš? Neplakej. Já Tě budu mít pořád ráda!” On plakal dál, jeho býčí oči se najednou proměnily ve vodopády slz. Něco si mumlal, něco ve smyslu, že všechno zkazil. V té malé dívence se to všechno pralo. Věděla, že to byl její tatínek a má ho i přesto všechno moc ráda. Ale bála se, teď už ne o maminku ani o brášku, ale o něj. Od tohoto dne ještě následující rok, co v tom domě hrůzy bydleli, tatínka sledovala. Každý večer nikomu nic neřekl a někam odjel, vracel se kolem jedenácté večer, někdy i později. Červená nešla spát, dokud nebyl doma. Nemohla, bála se, že se něco stane, něco moc zlého. A tady začal její problém se spánkem, nespavost. Bála se jeho, bála se o něj a ve výsledku i o maminku s bráškou. Na sobě jí nezáleželo, hlavně aby jim už neubližoval, hlavně aby byli všichni v pořádku. Problém byl, že se nikdy neomluvil. Protože on přece chyby nedělá, on za nic nemůže. My jsme ho měli poslouchat a neposlechli, tak nás za to potrestal. V jeho hlavě byl tenhle způsob jednání s lidmi zcela v pořádku.

Maminka s oběma dětmi se od něj po roce odstěhovala a začala tak nějak znova. Bylo to náročné. Děti svého tatínka navštěvovaly na víkend jednou za dva týdny. Musely si zvyknout, ale docela jim to začalo vyhovovat. Ze začátku se i snažil, dobře jim vařil, trávil s nimi čas-to dřív neznaly.

Posuneme se teď trochu v čase, a to do doby, kdy bylo Červené šestnáct let. Hezky vyrostla, začala si pomalu nastavovat svá vlastní pravidla, byla tvrdohlavá, ale cílevědomá. Svého tatínka s bráchou pořád navštěvovali jednou za dva týdny na víkend. Jak jsem už psala, dřív se i snažil. Ale teď? Vůbec svoje děti neznal. On nevěděl, jaké mají rádi jídlo, co rádi dělají, dokonce ani nevěděl, co jeho dcera studuje. Vše dělal jen na oko, aby to vypadalo, že se stará, aby navenek působil jako dobrý táta. Děti s ním tedy neměly úplně dobrý vztah, ale tak nějak ho ještě braly. Brácha červené toho začal i dost využívat, byl hodně majetnický, potrpěl si na značkové věci a tak vůbec, snadno se nechal uplatit. To se ovšem o Červené říct nedalo, toužila úplně po něčem jiném, byla jeho opak, protiklad. Nejvíc by si přála tátu, mít s ním i hezké vzpomínky, které by převahovaly. Přála si, aby se jako táta začal také chovat.

Přišla zima, přišly Vánoční svátky, Červená se k němu letos i docela těšila. Na Štědrý den byl vždycky jejich parťák táta. Mamka celý den stála u plotny, připravovala tu Večeři s velkým V a táta si s nimi hrál, koukal na pohádky, šli do kostela pro světlo z Betléma. Tyhle vzpomínky měla moc ráda! S tátou ale už nebydlela a už nebyla úplně malá. Na Štědrý den se s ním sešla v kostele, kde společnými silami postavili Betlém pro děti, pak se rozloučili s tím, že se uvidí zítra. A tak se taky stalo. Táta měl doma krásný stromeček, vysoký až do stropu, společně ho ozdobili a předali si dárky, pak si dali vánoční oběd a byl čas na pohádky. Do té doby to vypadalo docela nadějně, měla z toho radost. Ovšem on se na žádné pohádky dívat nešel, kam si si odjel, ani jim to neřekl a když už přijel, tak byl v tom svém milovaném sklepě propojeným s dílnou. Kdykoli něco potřeboval dětem sdělit, zaklepal na topení a oni měly přijít, tak to fungovalo už předtím, jeho starý zvyk. Takže místo šťastných Vánoc byla Červená spíš zklamaná a smutná, mrzelo ji to.

Zima se přehoupla, přišlo jaro, červen. Červenou čekalo nové dobrodružství-rozhodla se toto léto udělat létem pracovním! Po těch Vánocích a vůbec víkendech se rozhodla, že radši bude pracovat než trávit čas v tom domě hrůzy, kde měl s nimi táta být a stejně nebyl. A tak pracovala, pracovala, pracovala a najednou jí došlo, že už tátu neviděla měsíc a půl- problém byl, že jí vůbec nechyběl, neměla potřebu ho vidět. A v tom se v ní něco zlomilo. Léto propracovala a dorazil pan podzim. Červená pořád přemýšlela a najednou tátu začala navštěvovat méně a méně. Chtěla zjistit, jestli jí třeba bude chybět, jestli se na něj bude těšit.

Rok uběhl a zase tu byly Vánoce. Den před nimi se stalo něco, co Červená sama nečekala a nemohla to ovládat, nemohla ovládat sebe. Věděla, že zítra (na Štědrý den) zase půjdou stavět Betlém a že tátu uvidí. Vídala ho zřídka, vždycky se na něco vymluvila. Ale teď musela, přes to nejel vlak. Seděla v koupelně, zády se opírala o vanu a nohy měla pokrčené, nemohla dýchat. Něco uvnitř ji moc bolelo a svíralo, vůbec nechápala, co se děje. Třásla se, lapala po dechu. Věděla, že ho nechce vidět. Díky jedné dobré duši se zase mohla nadechnout a snažit se to zvládnout. Svátky probíhaly podobně jako loňský rok, tedy s tím rozdílem, že letos s nimi ani neobědval ani nezdobil stromeček, prostě s nimi nebyl. Bylo jí to líto, ale alespoň se utvrdila v tom, že to takhle nemá smysl. Nechala věci volně plynout a doufala, že nějak dopadnou. Nevím, jestli udělala chybu nebo ne, docela ji to posunulo vpřed.

Přišel nový rok a Červená byla zvědavá, protože na konci tohoto roku už bude dospělá. Tenhle rok se pro ni ukázal být jedním z nejtěžších ze všech. Už od mala byla zvyklá bojovat, bojovat za ostatní, a pak i za sebe. Musela si vybojovat právo na život a spoustu dalších věcí. Nemohla tušit, co jí tenhle rok přinese. A kdyby to tušila, změnilo by se tím něco?

Tátu, jak už jsem zmiňovala, vídala méně, vždy se na něco vymluvila. Věděla, že to tak nejde do nekonečna a chtěla říct pravdu, jen k tomu neměla dostatek síly. I to přispělo tomu, že první čtvrtka roku pro ni byla velmi těžká. Na konci ledna poznala novou kamarádku, která ruku v ruce o pár týdnů později přivedla její sestru. Seznamte se, deprese a úzkost. Najednou se jí začal bortit svět, pevná půda pod nohama, neviděla v ničem smysl. Sílu sbírala, dalo jí to hodně práce. Měla jí dost až v momentě, kdy si myslela, že už tu další den nebude, kdy si myslela, že tohle je konec, byla až tak zoufalá. Měla moc dobrou kamarádku a zároveň sestřenici, se kterou se poměrně často scházely a říkaly si své tajnůstky, tedy Červená spíš poslouchala než mluvila. Jednou si takhle zase povídaly, nebylo na tom nic zvláštního, dokud nepřišla řeč na tátu a jeho rodiče. Nechodil k nim moc, i když to měl v ulici, ale když už přišel, hodně jim toho nalhal a napovídal a oni pak nevěděli, čemu mají věřit. Byl to jejich syn, je víc než logické, že věřili jemu. Jenže tím se otočili oproti všem ostatním, i proti Červené. Když tedy přišla řeč na prarodiče a tátu, Červená se moc rozčílila. Nemohla uvěřit lžím, které o ní napovídal a nechápala, proč to dělá a taky proč mu věří. Moc se k tomu před sestřenkou nevyjádřila a řekla jí, že už musí jít domů, odmítla její nabídku o doprovod, potřebovala být sama. Šla, jak nejrychleji uměla, snažila se tomu utéct. Neutekla, před sebou a svými démony člověk přece nemůže nikdy utéct. Nohy se jí zastavily a neuměly udělat další krok. Celá se třásla a nebyla schopná už ani stát, opřela se o plot a nechápala, co se děje. Třásla se, uvnitř byla sevřená a nemohla dýchat. Lapala po dechu. Bála se, že jestli někdo nepřijde a nezachrání ji, tak už se asi nenadechne. Vlastně nevěděla, jestli se ještě vůbec nadechnout chce. Měla pocit, že každou chvíli exploduje, ale zároveň se cítila tak prázdná. Kamarádka úzkost. Lapala po dechu asi deset minut. Bylo jí zle a to vše ze svého vlastního táty.

Týden potom vzala do ruky telefon, vytočila tátovo číslo a čekala, až to zvedne. Když se ozval pozdrav, všechno se v ní sevřelo a najednou si nebyla jistá, co chce udělat. Nakonec to dokázala! Postavila se pravdě čelem a řekla, že ho nechce navštěvovat ani vidět ani o něm slyšet, dokud si to všechno v hlavě nesrovná a nevstřebá to, co v minulosti udělal. Protože před tím tak dlouho utíkala, až ji to úplně pohltilo. Snažila se mu vše vysvětlit, popsat, ale marně. Jeho odpověď byla stále stejná, nic nechápal, nic neudělal, jen chtěl, abychom ho poslouchali. Ten telefonát jí sebral tolik síly, že když odložila telefon, byla  z ní úplná troska. Z očí jí tekly vodopády slz, třásla se a jen se kývala ze strany na stranu- čekala, až to přejde.

Deprese a úzkost, nikdy v ně úplně nevěřila, dokud je sama tváří v tvář nepoznala. Byly věrné, jen tak ji nechtěly opustit, nedaly se. Občas ji pohltily a občas nad nimi vyhrála, ale bojovala, většinou. Dívenka měla několik záchvatů úzkosti během měsíce, deprese u ní byla častěji než na návštěvě a v ničem neviděla smysl, jen dělala to, co měla naučené. Nespala, ale nespavost ji trápila už roky, na to byla zvyklá. Měla totiž jeden velký strach, který ji zevnitř požíral a nechtěl přestat. Chtěla se jednoho dne vzbudit a vědět, že je to za ní, že všechno to zlé tátovi odpustila a že s ním může zas normálně komunikovat. Ale byl tu ten strach- bála se, že to nestihne, že bude pít tak moc, až ho to zabije a ona to nestihne, nestihne odpustit.

Dřív, ještě když do toho domu chodila, byl pro ni doslova a do písmene domem hrůzy. Ať se podívala na jakoukoliv stěnu, do jakékoliv místnosti, vždy viděla jen ty zlé vzpomínky, jak je týral. Nic víc v tom domě neviděla, protože nechtěla.

Dívenka v červeném pocházela z veliké rodiny, často byla zvána i na různé rodinné oslavy a já vám budu vyprávět o dvou z nich.

První byla asi v půlce února, do rodiny se jim narodil bratranec Červené a slavili jeho křtiny. Křtiny byly asi týden po tom, co se rozhodla tátovi zavolat. Bylo to těžké. Logicky měla místo blízko něj, ale nedokázala se na něj ani podívat. Nechtěla, aby to někdo poznal, ten vztek a bolest v ní. A tak ho slušně pozdravila a stroze mu odpovídala, pokud se na něco zeptal. Bylo jí z něj tak zle, že i nevhodně během oběda musela odběhnout na toaletu, kde se snažila popadnout dech. Opět to tu bylo- třásla se, nemohla dýchat. Nesnášela tenhle stav. Ale musela být silná a vrátit se.

Druhá oslava byla mnohem horší. Slavily se velké narozeniny rodičů jejího táty, byla tam celá široká rodina. Přislíbila pomoc s přípravami chuťovek i stolů, a byla tam od rána. Táta se kolem ní neustále motal a snažil se, aby se s ním bavila, ona ho však odmítala, nechtěla. Když bylo vše připravené, odběhla se převléct do vhodnějšího oblečení, do společenského a vrátila se zpět. Doleštila poslední skleničky, roznesla přípitky a mohlo se začít. Už u proslovu jí bylo jasné, že dnes to zrovna lehké nebude, ale nebyla jedna z těch, co se snadno vzdávají. Prarodičům také přislíbila, že bude celé odpoledne a večer jejich obsluhou, bavilo jí to a taky měla únik před tátou, výhod bylo víc než dost. A tak roznášela nápoje, připravovala kávu, debarasovala, doplňovala mísy- všechno, co zrovna bylo potřeba. Ona sice v téhle roli byla spokojená, ale jejímu tátovi se to nelíbilo. Neustále na ni pokřikoval, ať jde za ním, ať si jde k němu sednout a povídat si s ním. Jedna věc byla, že Červená to brala jako práci a ta druhá, že byl už dost opilý. Na oslavě měla být Červené oporou i její již zmiňovaná sestřenice, nebyla. Naštěstí Červená měla ještě rodinu moc hodných lidí, kteří byli ochotni být její skálou, pokud by to potřebovala a ona jim za to byla tak vděčná. Pokřikování táty jí vadilo, bylo to nevhodné a lidé se začali otáčet. Šla se ho tedy zeptat, jestli si nedá kávu, že mu ji udělá a přinese. Souhlasil, ona akorát nevěděla, jak silného si toho českého turka dělá a jestli sladí. Jak byl opilý, začal na ni křičet a jí se samozřejmě vybavilo všechno, co kdy udělal. Stál blízko u ní a celá místnost se všemi těmi lidmi ho slyšela, protože chtěl, aby ho slyšeli všichni. Protože Červená je tak neschopná, že neumí udělat ani kávu. Snažila se zachovat klid, ač každý nádech byl pro ni těžší a těžší. Řekla, že kávu mu pak přinese. Donutil ji jít s ní a přesně ukázal a ohraničil místo, kam šálek s kávou má postavit. Červená tedy udělala kávu, zatímco na ni táta zblízka koukal a křičel, donesla ji na určené místo a snažila se ji položit tam, kam ukazoval. Špatně, byla o pět milimetrů jinde, on musel jít a posunout si ji. Vrchol pro ni byl, když přišla druhá polovina hostů, ona se je snažila obsluhovat s radostí a chtěla, aby měli vše, co potřebují. Její táta seděl na kraji místnosti a hlasitě si povídal s nějakými lidmi přímo tak, aby ho Červená i všichni ostatní v sále slyšeli. Kdyby jen povídal, ale on hlasitě popisoval, jaká je špatná dcera, že ho úplně ignoruje a začal si i vymýšlet. To už na ni bylo moc. Rychle řekla, že si musí odskočit a utíkala nahoru, kde se skladují židle a věděla, že tam bude sama. Pláč, obrovské slzy se jí hrnuly z očí po tváři pryč a zase ten třas a potíže z dechem. Věděla, že se musí za chvíli vrátit, aby hosté nečekali, ale byla ráda, že byla schopná vůbec odejít. Seděla schoulená v klubíčku, plakala, třásla se a snažila se uklidnit, snažila se dýchat. Čekala, až to přejde a na chvíli si pomyslela: co když už nechci bojovat, co když už prostě nebudu bojovat za každý nádech, co když už nemůžu, co když to vzdám. Ale přesně v tom momentě se snažila postavit, utřela si slzy a vyrazila dolů dál se věnovat obsluze. Měla tam svou tetu a věděla, že se za ni postaví a bude ji chránit celým svým tělem. Zbylou hodinu, než Červená z oslavy odešla, strávila obsluhováním za hluku a pokřiků táty a jeho dvou příbuzných, který ji různě uráželi a nebo prostě jen povykovali. Když odcházela domů, táta se přišel rozloučit. Nechtěla se na něj podívat, nechtěla, aby ji objímal, nechtěla ho ani vidět. Překonala se, koukla mu do očí, které zase připomínaly býka (byly úplně ohnivé, agresivní a opilé) a rozloučila se. To bylo naposled, kdy svého tátu viděla.

Čas běžel rychlostí světla a Červená si uvědomila, že ho neviděla už dva měsíce. Vůbec jí nechyběl, vlastně se cítila mnohem lépe. Stále tu byly ty temné chvilky, ale bylo jich méně a začalo i svítat! Pomalu si začala vzpomínat i na to hezké, co s ním zažila a že to vždycky nebyl jen ten agresivní opilý pán. Vzpomněla si na to vše, co pro ni v dětství udělal, na těch osm krásných let, kdy byl opravdu jejím tátou. Ale pak do toho zase spadla, protože se ji pokoušel kontaktovat. Šla po ulici a zvonil jí telefon, podívala se na displej a zůstala na něj jen koukat. Její nohy přestaly umět chodit, jen nehybně stála a koukala na displej. Nemohla to vzít, vše se to v ní pralo. Po tomhle přišlo zas to nehezké období a paní deprese přijela na návštěvu, byla to docela síla, ale Červená se nechtěla vzdát, stále se držela svého původního plánu.

Červená měla plán. Věřila, že vše, co se jí v životě stalo mělo nějaký důvod a mělo jí to něco dát, měla se někam posunout.- ať už to byl agresivní otec, který je tyranizoval, základní životní lekce nebo incident na základní škole. Na základní škole měla pár kamarádek, které se prostřídaly na postu “ta nejlepší”. Byly přesně tři. Některé jí zůstaly do teď a jiné se vzdálily, ale tak to bývá, to je přece život. Kamarádka, která byla jako druhá v pořadí na tomto postu, měla problémy. Červená ji měla moc ráda a pro lidi, které měla ráda jako ji, by udělala cokoliv a kdyby to bylo nutné, obětovala by pro ně i svůj život. Snažila se ji chránit, pomáhat, ale dělat vše, co kamarádky v jejich věku dělávají. Ona však byla nešťastná a měla velké trápení, jednoho dne spolykala prášky a přidala k tomu ještě nějaké chemikálie, skončila v nemocnici. Červená si mohla oči vyplakat, měla o ni takový strach a nemohla udělat nic. Protože kamarádka ji neposlouchala, nechtěla ji slyšet. Kamarádka přežila, starosti má sice do teď, ale je z ní krásná, vyrovnaná a spokojená žena, kterou má Červená pořád ráda, i když nejsou moc v kontaktu. Kamarádka, co post “ta nejlepší” nosila na základní škole jako poslední, zažila mnoho trápení. Přes podrazy ze všech stran, odstřihnutí celé třídy, výslechy po šikanu a fobii z lidí samotných. Červená tu pro ni byla. Byly tři- ona, Červená a jejich blonďaté sluníčko. Navzájem si pomáhaly a že to zrovna dobré časy nebyly. Zvládly to a každá z nich si teď žije po svém. Ale zpět k plánu, který Červená měla. Její “dospělé” narozeniny se blížily a ona se snažila. Snažila se najít v sobě tolik síly, kolik jen bude potřeba. Chtěla tátovi odpustit. Odpustit mu vše, co kdy udělal a jak je trápil. A vlastně také odpustit i sobě, protože si to vše dávala za vinu. Aby to dokázala, musela sebrat všechnu sílu, co měla i tu, co někde čekala ve frontě na schválení a musela se povznést tak vysoko, jak jen to bylo možné a nebo alespoň 160 cm, aby přeletěla samu sebe a mohla mu odpustit. Ten čas ještě nebyl tady, ale později to přišlo. Ještě jsem nezmínila, proč o to tak stála. Měla sen, obrovský sen, po kterém toužila a řekla bych, že byl reálný. Chtěla se stát mámou, až přijde čas, založit rodinu a žít i podle jejího a chtěla, aby její dítě mělo dědečka. O tom snila a hlavně proto se tolik snažila shromáždit všechnu tu sílu a odpustit. Odpustit ovšem neznamená zapomenout, to nelze zaměnit.

Bylo opět léto a Červená ho trávila prací, protože se tam měla moc dobře. V práci měla skvělé kolegy a pracovala i s tou její dobrou dušičkou, co ji už z lecčeho zachránila a bez které by to jistojistě už dávno vzdala, měla v ní obrovskou oporu. Byl první červenec, pracovala a zdála se to být úplně běžná neděle, když se jí rozsvítilo. Zítra je druhého července, říkala si v hlavě a polila ji panika! Druhého července slavil její táta narozeniny. Ač nikdy nebyl na dárky, oslavy a přání, věděla, že mu musí nějak popřát, že to je slušnost, když už nic jiného. Červená ráda psala, šlo jí to lépe než mluvení, a tak se rozhodla toho využít. Koupila hezké přání, kam napsala: “Všechno nejlepší k narozeninám! - Tvá Červená” a zabalila to do obálky. Něco ale chybělo, nebylo to takhle v pořádku. A tak sedla za svůj psací stůl, vyndala z šuplete papír a začala psát: “Tati, je toho tolik, co bych Ti chtěla říct, ale nemohu, ne nyní. Přemýšlela jsem, že Ti zajdu popřát osobně nebo že Ti alespoň zavolám, ale něco ve mně mě nepustí, tati. Nemůžu. Věděla jsem, že Ti chci popřát, a tak to dělám alespoň takhle. Bojuji, snažím se s věcmi vyrovnat a snažím se Ti odpustit. Jediné, co vím, že potřebuji čas. Čas, abych se s věcmi vyrovnala, odpustila Ti a mohla Tě zase častěji vídat. Vydrž, prosím, dej mi čas. Vždycky budeš můj táta-Tvá Červená” Teď byla spokojená, přidala to do obálky k přání a zalepila, ještě na obálku napsala Táta a když večer skončila v práci, vydala se směrem k tomu domu hrůzy, aby mu to hodila do poštovní schránky. Nutila své nohy chodit, měla silnou vůli a věděla, že chce k té schránce dojít a vhodit do tam tu obálku. Trvalo to, stálo ji to hodně přemáhání, ale nakonec se odhodlala, obálku do schránky rychle vhodila a utekla směrem k domovu.

Následující týden byl těžký. Ač s tátou mluvit nechtěla, doufala, že se třeba alespoň ozve. Věděla, že pokud třeba zavolá, jistě to četl, i když by mu to asi neměla sílu zvednout. Telefon nezazvonil, táta nereagoval a Červené z toho bylo tak smutno. Byl to další bodanec do již tak rozpíchané rány. Nechápala to. Po nějakém čase o tom mluvila s bráchou. On ze sebe vyhrkl s trochou úlevy a nadšením v hlase: “Tak to’s byla Ty!” “Co jsem byla já?” nechápavě mu odpověděla. “No ten člověk, co asi v jedenáct večer tátovi něco hodil do schránky a utekl. To’s byla Ty! Já jsem zrovna koukal z okna koupelny, protože mě zajímalo, jestli s Ní táta zase odjede. To se mi ulevilo!” Červená chvíli jen nehybně koukala a nevěděla, co má říct. “A nevíš, jestli to táta četl? Vyndal to vůbec z té schránky?” s nadějí v hlase řekla. “Jak jsi odešla, teda odběhla, tak jsem na tu schránku chvíli koukal a přemýšlel, jestli se tam mám jít podívat a zjistit, o co jde, nebo to mám nechat plavat. Než jsem se rozhod, u schránky stála Jeho paní a tu obálku vzala. Nechal jsem to být, myslel jsem, že to bylo něco pro ni..” Červená na něj šokovaně koukala možná i s otevřenou pusou a nevěděla, jak má reagovat. Udělala to nejhorší, co mohla, i když to bylo to nejlepší zároveň.

Rukou sáhla po klíčích, obula se a doslova vylítla z bytu. Byla naštvaná, vztek ji ovládal a tohle se jí asi ještě nikdy nestalo. Během deseti minut byla v ulici, kam se dlouhé měsíce bála vkročit, ale teď jí to vůbec nevadilo, vztek ji poháněl vpřed jako tryskový motor. Došla až k tomu domu hrůzy a ani na chviličku nezaváhala, otevřela vrátka, a pak i dveře od baráku. Zula se a vešla. V obývacím pokoji seděl táta s Jeho paní. Ona měla zlý pohled a asi trochu tušila, proč Červená přišla. Zatímco táta byl překvapený, zaražený a nezmohl se na slovo. “Ahoj a dobrý den.” začala hovořit Červená, “První k Vám. Vím, že jste vzala můj dopis, který nebyl určený Vám, nýbrž mému tátovi. Ráda bych to dořekla, než mě přerušíte a začnete se vymlouvat. Nikdy jsem Vám nic zlého neudělala. Nevadilo mi, že jste měla a máte vztah s mým tátou, který skrýváte. To vše je Vaše věc i to, že jste ho měla ještě dlouho před tím, než se to doma u nás pokazilo a i to, že už ho máte skoro deset let a nejste schopní se přestat skrývat. Řekla jsem Vám už jednou, že teď mluvím já, a pak budete mít prostor Vy. Vadí mi jen to, že proti mě štvete mého tátu, člověka, který by tu pro mě měl být a jako táta se chovat, což je díky Vám téměř nemožné. Jsem ochotná opominout i to, že mě nezdravíte a schováváte se přede mnou v obchodě, to vše je mi jedno. Ale to, že máte tu drzost vzít dopis, který není určený Vám a předpokládám ho i číst, to je vrchol! Věděla jsem, že neděláte věci úplně dobře, ale pořád jsem si opakovala, že jsme přece jen lidé. Všichni jsme si rovni. Jenže tohle není lidské. Jestli chcete, vezměte si všechno, co by mi jednou mělo patřit a víte co, to nejpodstatnější jste si už stejně dávno vzala. Vzala jste mi tátu a to Vám nikdy nezapomenu, i když už jsem Vám dávno opustila.” Jeho paní zůstala jen koukat a táta se nezmohl na slovo. “Jestli bych Vás tedy mohla požádat, abyste ten dopis šla najít a předala ho tomu, komu byl určený…” dokončila svůj proslov Červená. Z Jeho paní se nejdřív sypala jedna nadávka za druhou,  a pak z ní vypadlo, že dopis spálila na popel. Dopis byl plán A a jediný, který Červená měla, rychle musela vymyslet náhradní. Když už jsem sem došla, křičela na ni a všemu se po těch letech postavila, zvládnu i tohle, říkala si v duchu. Pohled otočila na svého otce, který celou dobu jen nechápavě koukal a nevěděl, koho se bojí víc, jestli své dcery nebo své partnerky. “Tati, na Tvé narozeniny jsem Ti přinesla dopis. Neměla jsem sílu na to přijít sem a vidět Tě, tak jsem byla slabá” “A teď tu sílu máš, ty, ty…” skočila jí do řeči Jeho paní. “Nepřerušujte mě a radši si jděte pálit dopisy. Teď mě pohání jen vztek, nic jiného, žádná touha Tě vidět, nic. Ale vím jedno, že už jsem připravená, že už jsem připravená nechat to všechno jít. V tom dopise jsem Ti posílala přání, tati, a vysvětlovala, proč se zatím nemůžeme vidět. Bohužel jsi díky Paní neměl tu možnost si ho přečíst, to já už nezměním. Chci Ti říct jedno: Odpouštím Ti, tati, to všechno, co jsi udělal a jak jsi mi vzal dětství. Odpouštím Ti a mám Tě ráda, vždycky budeš můj táta.” dořekla se slzami v očích. To, co se stalo potom nečekala a dlouho se z toho vzpamatovávala. Vážně to bylo to nejlepší a zároveň to nejhorší, co se mohlo stát.

Táta se konečně zvedl z křesla, stoupl si tak, aby se Červené koukal do očí a řekl souvětí, které už nikdy ani jeden nevyženou z hlavy a tak moc bolelo. “Táhni a už se nikdy nevracej, nechci tě už nikdy vidět.” zakřičel s těma rozzuřenýma agresivníma očima. Dívala se mu podívala do očí a neviděla nic, jakoby tam koukala cizímu člověku. Věděla, že ji odepsal, nadobro. Ale byla to její vina? Jak rychle přišla, tak rychle odešla. Cestou domů vůbec nechápala, co se stalo. Vztek z ní pomalu vyprchal a ona to nezvládla, domů nedošla, protože cestou zkolabovala. Kolemjdoucí jí zavolal záchranku, Červená se probrala druhý den v nemocnici a nevěděla, co se stalo. Když jí řekli, že zkolabovala na ulici, tak se jí hned vše vrátilo a věděla proč. Lékaři viděli, že se asi něco stalo a poslali k ní odborníka. S jeho pomocí z Červené do roka byl o trochu jiný člověk, byla to zase ona, byla sama sebou. Tátu od té doby neviděla, naučila se žít bez něj a hlavně přijala i ten fakt, že děda dětí, které jednou bude mít nebude její vlastní táta, ale přítel její maminky, který bude vlastně dědou mnohem lepším. Občas si na tátu vzpomněla, ale už jen v dobrém. Odborník jí pomohl odblokovat i ty šťastné chvilky, které s ním zažila a i když byla připravena o polovinu dětství, tu druhou polovinu stále měla a bránila ji, protože to bylo vše, co jí zbylo.

O pár let později Červená dokončovala poslední rok na vysoké škole, byla vdaná za chlapa, kterého znala celý svůj život a na kterého byla moc hrdá, čekali spolu rodinu. Byla šťastná. Na tohle se celý život těšila! A teď už věděla, že není podstatné, jestli její táta před očima dětí bude maminčin přítel nebo její vlastní táta. Věděla, že je důležité, aby ji měl rád a aby měl rád její dítě. Věděla, že chce o něm dětem říct a že to pochopí.

Je pravda, že o maturitním plese nebo svatbě ji na minutu bylo smutno, protože to celé mohlo dopadnout jinam, mohl tam být. Ale tuhle možnost si vybral sám a Červené to zase něco dalo, udělalo ji to silnější.

A jak dopadl táta? Nechtěla o něm žádné zprávy, i když by se daly snadno zjistit. Červená mu odpustila, on ji zavrhl. Bylo to tak, jak to být mělo.

 

květen-červen 2018

ŠM

 

PS: Tímto děkuji mé milé věrné M., bez které by tahle písmenka vůbec nevznikla. Děkuji za nápad, víru, oporu a za přesvědčení, že i malí člověk dokáže velké věci!

---