Přerod

Kolik je lodí a moří a kamenů?
Kolik na obloze září mi hvězd?

Kam asi zamíří Tvé plaché labutě,
kam asi doletí všechny mé šípy?
Říká se, kdo hledá, ten najde pokaždé,
ale kdo nenajde, dobře vím, šílí.

Trpím, že nevím, ale vědět snad nechci,
překvapen, zastrašen, otřesen v kleci,
nevidím na konec a nechci začínat,
prostě jsem tady, teď nebudu proklínat.

Kolikrát nevím kam odvrátit svůj pohled,
tolikrát nemám, kam hledím, kus slasti
prošel jsem na konec, tak začátek nechci,
otevřel dveře a za dveřmi zeď.

Co bych dal za přístav a nebo rampu,
jen abych měl kam se vrátit a jít.
Proč mám teď hlavu jak venkovní lampu?
Proč musím si nechat na srdci svém hnít?

Děj je mi neznámý, neznám ni pointy,
nemám se za vola a nejsem sám.
Snažím se zkoumat, ale výzkum je složitý,
na dobrou radu já pokaždé dám.

Prosil jsem maminku, prosil jsem tatínka,
prosil jsem snad celou mou rodnou vesnici,
najděte někoho, najděte viníka,
všichni se shodli: "Co hledáš jsi Ty".

Pošlete někoho hlídat, ať nezlobí,
a místo zlobidla teď jsem jen hlídač.
Všechno se zatočí, překlopí, nalomí,
všechno se otřese jak mokrý knírač.

Tady je napsané všechno co nesl jsem,
tady je otisk mé věčné písně.
Tady je odpověď na všechny otázky,
tady je prazdroj mé životní plísně.

K ránu se probudím, otřu si obočí,
vysvětlím sám sobě kde zrovna jsem.
Nebudu čekat, až přízeň se otočí.
Nebudu plýtvat tím, co zrovna jsem.

Vyvstaň má podstato, prosvětli světnici,
koukni se dopředu a hleď už jen dál.
Kolik máš otázek, tolik je viníků,
nemusíš pátrat, kam rozum jsi dal.

Až vyjde slunce, projdu se zahradou,
bosý a bezbranný, bez zubů a ran,
došlo už na všechno, mé oči poznaly,
tohle je poslední z posledních rán.