PORNOGRAFIE 8

BARNA BOROZAN (1)

 

(Postupně, postupně den po dni přidávanými obrazy, vznikající filmová povídka – podle pravidla Davida Lynche, jež zní: Sestav 150 obrazů, různě je mezi sebou zamíchej. A dostaneš film.)

 

OBRAZ 1.

 

Jak to vlastně tenkrát v tu noc bylo?

 

Ve tmě kdesi daleko za noční vesnicí začínáme slyšet hluboké hučení dvou párů vrtulí těžkého bombardéru.

„Už letí,“ řekne kdosi s oharkem cigarety u pusy.

„Připraveni?,“ zeptá se jiný partyzán nočních mužů okolo.

Někteří kývnou hlavou.

„Akce!,“ křikne tedy úsečný povel velitel, popřípadě přímo na tento jeden krátký záběr zjevivší se režisér.

 

Noční tmu protne ostrý dlouhý kužel světla šířící se vzhůru z kulatého ústí velikého reflektoru.

Krouží zkusmo oblohou.

Nakonec nalezne na nebi muže visícího na napjatých šňůrách padáku oblečeného v čemsi celém bílém připomínajícím uniformu.

Jeho oděv se ve světle leskne, jako kdyby byl slepen z alobalu.

Antré, jak má být.

 

Postava z nebe dopadá k zemi, reflektor jej stále sleduje natolik pečlivě až do samého konce, že v jedné chvíli oslepí kteréhosi z partyzánů: „Di s tím doprdele, blbečku!“

 

Ostatní už běží k dopadnuvšímu výsadkáři.

 

„Heslo?“, zeptá se stroze velitel se samopalem napřeženým před sebou.

„Panspermie.“

„Soudruhu, máš zaplaceny stranické příspěvky?“

Protože tázaný má začerněnu tvář, jak bývá v takové situaci u příslušníků speciálních jednotek obvyklé, stále ještě nevíme, že ten, kdo přistál, je černoch.

Přesto kdosi červeným fixem energicky ixne celé políčko.

 

OBRAZ 2.

 

Tentokrát poslední.

Je víceméně tentýž jako první, poněvadž se děje nazpátek, nikoli však pozpátku.

Ze země do živlu vzduchu noční tmy pryč, pryč, pryč směrem k nepředstavitelně nekonečným vzdálenostem temné oblohy.

 

OBRAZ 3.

 

Co o černochu Borazanovi, který možná nikdy nežil, a byl by proto naprostým výmyslem očerňující kampaně z jara roku 1958, tedy svého druhu fluidem bolševiků, co o něm víme?

 

Objevil se ve Zlíně kdesi na konci první republiky, zhruba ve stejném čase, co tam moje matka v nejkrásnějším údobí jejího života bývala Mladou Baťovou ženou.

Byla to doba mládí a swingu, vysokých kopců zmrzlin ve vycíděných skleněných pohárech, které servírky s úsměvy do všech stran roznášely hostům i tehdy večer rozesazeným kolem stolků jedné z vyhlášených cukrárem restauratéra Maloty.

 

Na terase na tehdejší dobu ohromného hotelu se téhož večera před svým orchestem natřásal kapelník Karel Vlach.

 

Komu bylo libo, tančil, ostatní se rozhlíželi se širokými úsměvy po stejně optimisticky mladě rozesmátém okolí.

 

Servírky roznášely: někomu barevné zmrzliny a jiným nadýchané zákusky.

Všechno ve vyhlášené první A príma kvalitě, jak bývalo u Malotů již dlouhé roky samozřejmým zvykem, vrchní v proužkatých sakách oficiálních letních obleků jako obvykle inkasovali, ochestr na hotelové terase zrovna hrál známý tehdejší hit Když do diskrétních kavárny stěn, když na lokál Malotovy cukrárny v ulici opodál vešel s velkým tácem kremolí balancovaným na dlani vztyčené ruky kdosi, jehož pouhý vstup vzbudil okamžitý zájem přítomných.

Jakýsi mladý štíhlý černoch s knírečkem nad naškrobeným límečkem bílé košile s krátkými rukávy, postupoval v černých kalhotách, úzké kravatě a černé vestičce s decentními tanečními pohyby celého těla až doprostřed lokálu, kde se s tácem nad hlavou mírně uklonil, a jakoby na tento pokyn Vlachovi hudebníci o kus v dálce změnili melodii, a černý pikolík zde v jejím rytmu zcela nenadále s naloženým tácem nad sebou začal stepovat.

 

Pleskal v rytmu podešvemi lesklých spičatých polobotek o podlahu jako Vlachův swingový bubeník paličkami cupal o kůže, postupoval stůl od stolu, hosté mu postupně nastavovali svoje talířky a on na ně, za stálého stepování, poslepu kleštěmi z tácu kladl kremrole, šel od stolu ke stolu, za ním, jakoby to měli secvičeno, hezounká servírka s andělskou tváříčkou, která počet kremrolí zapisovala tužtičkou na účtenky, které s vrcholnou decentností kladla hostům na stoly.

 

Když kleště konečně poslepu narazily jen pouze na prázdnou desku plata, a pak ještě jednou doširoka ozkoušely plochu pro sichr, černoch spustil tác před oči, aby se přesvědčil, a že opravdu ano, tácem za stálého stepování zažongloval, a nakonec se jen tak zlehka kavárenskému obecenstvu uklonil.

 

Na oplátku mu jako vždy přítomní nadšeně zatleskali, orchestr v dálce spustil zase jinou melodii, kdo chtěl tančit, vydal se k parketu, ale vlastně takovou chuť neměl žádný, poněvadž všichni u všech stolků pojídali z porcelánových talířků malými vycíděnými nerezovými lžičkami vyhlášené Malotovy kremrole.

 

OBRAZ 4.

 

Barnův syn Baldur dospěl do věku, kdy mu poštou došla předvolánka k odvodu.

Píše se rok zhruba 1956, možná, ale určitě se tato příhoda děje na podzim.

U dlouhého stolu sedí 5 členů odvodní komise, 3 z nich ve vojenských uniformách doplňuje vojenská lékařka v bílém plášti a zástupce národního výboru nacpaný do zmačkaného onošeného obleku.

Okna místnosti jsou zastřena spuštěnými roletami, aby nedošlo k případnému prozrazení nějakého tajemství.

„Další,“ zavelí úsečně předseda komise sedící v uniformě frontového podplukovníka uprostřed stolu.

Baldur Borozan vejde do místnosti oblečen jen v trenýrkách. Nejistě se rozhlíží.

„Postav se sem!“ zavelí plukovník. „Vedle té spartakiádní značky,“

Do parket podlahy je vbit kovový hříbeček jako někde na Strahově.

Po chvilce rozhodnutí se branec Baldur rozhodne postavit oběma přímo na oblouk vrchlíku značky. Samozřejmě, s provinilým úsměvem započne na místě vrávorat.

„Můj rozkaz snad zněl jasně,“ zahřímá podplukovník. „Řekl jsem snad vedle značky. Nebo snad ne?“

Branec se bez odmluvy postaví nalevo, z pohledu komise tedy vpravo od kovového hříbku.

„Pravičák,“ upozorní způsobem politruka krabičkami partyzánek prosmrádlá uniforma po podplukovníkově levici.

Ten kývne hlavou na souhlas, že rovněž tuto úchylku zaregistroval, a vyštěkne: „Jméno?“

„Baldur,“ odpoví branec.

„Celým, řekl jsem,“ zavelí podplukovník.

Ovšem než stačí branec zareagovat, vmísí se politruk: „Dovolte mi, soudruhu frontový veliteli, položit branci jednu otázku.“

„Souhlasím,“ povolí podplukovník.

„Po kom to máš?“

Branec v rozpacích zaciví, poněvadž nerozumí.

„To Baldur. … To tvoje jméno jako.“

Oslovený chvíli přemýšlí, a pak odpoví: „Tak to nevím. Maminka mi to nikdy neřekla.“

„Odkud pochází maminka?“ zeptá se zkušeným způsobem majorská uniforma odpohledu důstojníka vojenské kontrarozvědky.

„Z Čeladné.“

„To je někde u Ostravy, že?“ vlísává se kontráš.

Branec kývne hlavou.

„Soudruhu, tady se odpovídá celou větou!“ napomene ho úsečně politruk.

„A otec? Ze Zlína?“, ulekne se za ovšem ihned za tuhle nemíněnou ideologickou propast: „Tedy dnes už naštěstí Gotwaldova. Na čest našeho soudruha prezidenta.“

„Dělnického prezidenta,“ doplní ho politruk.

„Prezidentem je přece Zápotocký. Vždyť už je po měně,“ namítne branec.

„Správně, soudruhu...“ zalistuje v papírech zástupce národního národního výboru.

„I to příjmení má takové divné,“ naváže po chvíli zástupce. „Borozan.“

„Jak to tady před námi stojíte, soudruhu branče? Máte snad být v pozoru!“ vyštěkne předseda.

„Baldur?“ rozjímá nahlas kontrarozvědčík: „To snad dostal po tom válečném zločinci.“

„Co ho popravili v Norimberku?“ naváže politruk.

„To snad ne,“ podiví se upřímně lékařka sedící na pravém konci stolu. „Je přece osmatřicátý ročník. To tady o tom krasavci Schirachovi ještě nikdo nic nevěděl.“

Ale kontrarozvědčík ucítil svou kořist a rozhodl se ji nepustit: „Odkud pochází táta?“

„Z Afriky,“ odpoví.

„Odkudpak?“

„To ani on sám pořádně nevěděl,“ vysvětlí zcela ležérně mladý Borozan.

„Padl potom jako partyzán. Ve vizovických horách,“ podává politruk kádrovou složku kontrášovi.

„Černoch partyzán?“ podiví se zástupce národního výboru.

„Má to tak od vás z národního výboru napsáno tady v papírech,“ vysvětlí mu politruk.

Mezitím se kontráš na chvíli začte, a pak stručně rozhodne: „S takovým kádrovým materiálem k bojovým jednotkám jít sloužit nemůže!“ A s tímto zhodnocením položí rozevřenou složku před předsedu.

„A jinak je zdrav?“ otáže se podplukovník lékařky.

Ta pouze kývne hlavou.

„Takže půjdeš sloužit k pétépákům. Na celé tři roky,“ rozhodne namístě předseda komise a zaklapne složku.

Lékařka ovšem významně zakašle.

„Co je, soudružko doktor?“, otáže se ne tak dávný fronťák nevrle. „Něco se srdcem, továrišč vrač?“

„To přímo ne. … Ale je tu taková … trochu neobvyklá … anomálie,“ vysvětlí doktorka zdráhavě.

„Můžete to blíže vysvětlit?“ otáže se striktně kontráš.

Lékařka tedy vstane ze židle a vydá ke stojícímu branci. „Sundej si trenýrky, mládenče,“ řekne mezitím.

Členové komise sedící za stolem zpozorní.

 

OBRAZ 5.

 

Celý průběh příští scény sledujeme přes nahá záda stojícího Baldura.

Členové komise se mezitím nahloučili před ním a se zájmem mu pohlížejí do místa penisu a okolí.

„Bíle a černě pruhovananého. Tak cosi takového jsem ještě neviděl,“ hodnotí s netajeným překvapením zástupce národního výboru.

„Přiznám se, že ani já,“ svěří se lékařka. A že se ti čtyři na ni podívají, ihned vysvětlí: „To myslím samozřejmě profesně.“

„Jak jinak, že, továrišč vrač,“ odpustí jí namístě podplukovník předseda.

„Ale je to macek, co?“ obrátí se zástupce národního výboru k mužským členům odvodní komise. „Pruhovaný ocas, jak má, ten, no, mýval.“

„Anebo ten pták,“ přidá se politruk. „Ten, jako se, sakra jmenuje. … Jo, tukan. Nebo tak nějak.“

„Zebra je taky pruhovaná,“ přidá se kontráš. „A taky pochází z té Afriky,“ vzdychne.

„Našemu, Voloďovi ... tedy vnukovi, plavou v akváriu stejně pruhované zebřičky,“ přidá se podplukovník.

„Soudruzi, jistě si vzpomínáte, že nedávno v Rudém Právu psali, že v Africe objevili úplně nové neznámé zvíře ... jenom kdybych si vzpomenul, jak se ono, sakra, jmenovalo,“ namáhá se politruk.

„Tak nějak jako, oka, jako ty naše aerolinie, oka...“ pokouší se i zástupce národního výboru.

„Okarína?“ nevydrží napětí lékařka.

„To přímo ne, paní doktorko,“ snaží se ji omluvit zástupce národního výboru: „Poněvadž ona ta okarína je jenom takový porcelánový pták, do kterého se fouká. Ale klidně může být i pruhatý. Třeba jako malé sele divokého prasete, nebo úplně obyčejný okap, na který si po dobrém obědě posedají vlaštovky. A poserou ho potom úplně pruhovaně nabílo.“

„No jasně, jmenuje se to nové zvíře odtamtud z Rudého Práva okapi!,“ učiní objev politruk.

„Třeba se jedná recentní gen … co kdyby,“ dodá zdráhavě lékařka, poněvadž vidí, že by pokračováním ideologicky narazila.

„Ááále, soudružko, přece byste sem mezi nás nezanášela tu nějakou jejich pavědní genetiku. Vždyť přece náš soudruh Lysenko v té jeho brožuře o jarovizaci o ničem takovém nepíše,“ zhodnotí ideový stav věci politruk.

A důstojník naší vojenské kontrarozvědky uzavře: „Na Svobodné Evropě by se nám mohli vysmívat, že tam v gatích nosí kolík československo-černošského přátelství.“

„Dej si ty trenky nazpátek,“ osloví zhnuseně civila před sebou podplukovník tónem hrdiny od Dukly.

 

OBRAZ 6.

 

Stejný hotel, taky stejná terasa jako prve, rovněž tatáž cukrárna.

Stejný orchestr se stejně se natřásajícím dirigentem už ale nehraje tentýž dávný swingový repertoár, poněvadž teď jsou v módě častušky.

I to osazenstvo u stolů cukrárny je už jiné, sice stejně mladě optimisticky usměvané, jenomže tak nějak přísněji ideologicky.

Také jejich oděvy, ještě stále přes všechnu pohledovou rozmanitost, jsou již střiženy do strohých linií a začínají se podobat uniformám. Dávné klobouky na hlavách dívek byly v lepších případech nahrazeny barety a rádiovkami, nebo dokonce přímo natěsno uvázanými šátky.

Servírka s kdysi andělskou tváří už taky není nejmladší, a její dávný šik, jak se tomu čemusi napůl kouzelnému snad říkávalo, je též už dávno pryč, a pokud nějaký zbyl, tak jenom takový nějak omšele obnošený, neboť teď už obsluhuje hosty oblečena do typizovaného ošacení servírek zaměstnaných v komunálních podnicích s jednotným názvem RAJ.

Namísto dávných nadýchaných zákusků vidíme teď už jenom takové spečené příplastky posypané práškovým cukrem nebo na povrchu polepené kašovitým vodou nastavovaným pudingem.

S jedním něčím takovým položeným na talířku dorazí ke stolku, u něhož sedí sám Baldur Borozan.

„Zas to zavinil ten tvůj mourek?“ potěšeně si rýpne se sotva zastíraným úsměvem.

„Nesmím ani k těm zasraným pétépákům. … Vlastně nikam nesmím. … Jako kdybych žil uprostřed pralesa.“

„Co by za to jiní dali. Tak se nerouhej a oslaď si život!“

„Víš, co mi jeden z těch blbců na sám konec říkal? … Že si mám podat žádost o statut odbojáře. … Ať prý za ním přijdu do kanceláře. Na národní výbor. Že mi s tím pomůže.“

„Koukal se ti taky do trenýrek?

„Co to s tím má společného, prosím tě.“

„Třeba má dceru. Na vdávání. A on viděl, že máš ten pro ni nejvhodnější kapitál.“

„To jako po tátovi?“

Servírka se na něho dlouze zadívá a pak kývne hlavou.

„Jsme prostě v tobě napůl, já i on. Jsou to sice blbci, ale ty se mnou aspoň na celý příští rok zůstaneš. Nějak jako vzpomínka na to dálkami voňavé staré dobré Malotovo černé kafe mixnuté šlehačkou krav od nás z Valašska. Co jsme je tady po lokále s tvým tátou roznášeli, jeden si málem už sotva vzpomene.“

A s nostalgickým povzdechnutím se odevzdaně rozhlédne doširoka po celém zdejším lokále.

 

OBRAZ 7.

 

Jo, to ano: lezou mi sem, lezou, ale nic jakkoli rozvíjejícího nepřinesou, a divit se nemohu, vždyť všechno okolo nich je jim za pornografii, a na tu nežli čumět nelze.

Že původního černocha Barnu Borozana nehledají, po jakékoli zmínce o něm se nepídí, to nad onu účelovou větičku v Naší Pravdě z března roku 1958, distribuované tehdy v gottwaldovském kraji, popřípadě v tenkrát souběžně celostátně vycházející Obraně lidu, tak absence takovéto snahy neznamená o nich jiné, než že rovněž v jejich životech jen pouze zevlují, a proto z nich filmoví diváci tohoto mnou sepisovaného opusu nikdy nebudou.

Jistě, jistě, vždyť ano, kdyby měli opravdu zájem, i internetový odkaz na tamten dávný výtisk bych jim sem přiložil.

 

A jak je mi každá související faktograficky zaujatá pomoc důležitá, doložím začátkem hned následující scény, byť v prostředí stejné cukrárny jako minule – ale o pouhých pár roků nazpátek.

Neboť se tentokrát děje po 15. březnu roku 1939, několik dnů po vstupu německých vojsk na teritorium předtím již územně okleštěné země.

A zrovna tady, fakta, fakta, fakta, potřebná jsou mi ovšem věrohodnější nežli pro zdejší polovzdělance bývávají obsažena ve wikipedii, nežil jsem tehdy, a tak je moje paměť krátká: ale vybavuje se mi, že jedním z prvních opatření říšské moci v protektorátu bylo zavedení ekonomického vazalství, a to zejména tímto organizačně snadným opatřením, jež spočívalo v úředním vyhlášením, že ode dne vstupu se mění dosavadní hodnota české koruny vůči říšské marce na poměr 10 ku 1 (nemýlím-li se), čili že za marku si mohli němečtí vojáci vyměnit 10 korun, když by snad i 1 koruna bývala byla moc.

A k čemu že vedla pro náš příběh tak odtažitá jednorázová změna bankovního kurzu?

Že se němečtí vojáci, přišlí ze systému válečného hospodářství, tady v protektorátu rvali přehnaně lacinými zákusky zejména se šlehačkou, knedlíky s bůčkem a zelím i hektolitry piva, aby mezitím po sobě hlasitě řvali a na sám závěr blili.

Kdo tohle z faktů neví, další scéna jeko vyvozování příštích příběhů je pro něj zbytečná.

Neboť bankovní kurz podněcuje i lidské, popřípadě herecké, reakce.

A dáte-li buranům laciná eura?

 

Kdysi swingový orchestr teď před tímtéž hotelem opatřeným na fasádě navíc jen velikou markýzou s řišskoněmeckou svastikou vyhrává vojácké melodie, dirigent máchající pažemi před ním se natřásá jako obvykle.

To jako k vysvětlení, že umění má vždy sloužit ideologicky převažujícímu lidu.

Uvnitř cukrárny to probíhá, jak jsem již popsal výše: těch pár zbylých místních uždibuje kousky lžičkami teď už pouze šedě železnými, a kdybych k této scéně psal dialogy, kdosi by jen tak okrajově mezi řečí zmínil, že Němci kradli ty předtím nerezové na památku.

Pravidla filmové povídky ovšem zapsané přesně znějíci dialogy nevyžadují, poněvadž k účelu prezentace celého děje, jehož je filmové povídka jen prostředkem, stačí jen pouze jejich náznaky.

Němečtí vojáci tedy debužírují, hlučí kolem stolků, cpou se šlehačkami, které jsou napohled ovšem jiné nežli bývávaly ty prvorepublikové, neboť každá inflace vede ke snížení kvality.

Pokud se objeví na lokále černý číšník Borozan, pokaždé to spustí vlnu hlasitého zájmu.

Neboť mezi burany tak tomu při jakéholi neobvyklosti již od pradávna jest.

Někteří ho tahají za oděv, jiní mu spílají kvůli kůži, servírka s kdysi andělskou tváříčkou se tváří ustaraně, dokonce i obličej pan majitele Maloty, jehož vidíme obhlížet svoje království poprvé, vyjadřuje nad pečlivě uvázaným červenomodrobíle proužkatým motýlkem nevoli blížící se až ke zhnusení.

 

A tento stav veřejně projevované genocidnosti, dokonce po celou dobu beze slov, nabízí v této chvíli, dramaturgicky řečeno kolize, několik zcela stejně platných možností příhod, jimiž by z každé v různých verzích bylo lze v následujícím příběhu postupovat dál – dokonce k naprosto jiným koncům a vyzněním.

Na tomto místě se poprvé vše s nejzazšími osudovými důsledky láme, což v případě pornografie je nemožné.

 

. . .

 

 

 

 

---