Svatý Jiří, patrone skautů, kdy Ti končí mandát?

   Stalo se to! Už jsem v to ani nedoufal, ale přišlo to! Po XY letech jsem se dostal na část skautského tábora. Většina zásadních událostí a skutečností mého života má hodně co do činění se skautingem. Díky skautům jsem uvěřil v Pána a přijal křest, na roverské duchovní výpravě jsem poprvé zaslechl tiché ševelení o svém současném povolání, přátelé, kterým mohu kdykoliv, ve dne či v noci zavolat, že něco potřebuju a oni neodmítnou a pomocnou ruku podají, jsou z 90% procent skauti. Přirozeně s přibývajícím věkem a přicházejícími pracovními povinnostmi a jejich geografické lokaci klesl koeficient mé návštěvnosti skautských akcí a obzvlášť táborů. Až letos...

   Dík tomu, že přes rok jsem dostal příležitost navštěvovat schůzky našeho Břevnovského oddílu a čas od času připravit i nějakou hru či jinou aktivitu, přišla i možnost využít část dovolené s kluky na táboře. A zde přišlo probuzení do reality. Skautské dovednosti šly za ty roky odloučení totálně do háje. Podsady, které dávala do kupy moje pracovní skupinka byly až na výjimky všechny nutno předělat, fiasko spojené s úkolem najít kmen na stožár, skácet jej a přenést do tábora raději ani nezmíním. Koupání v potoce probíhalo stylem, že jsem cca 7 minut stál nehnutě po pás ponořen v potoce a celou dobu se přemlouval k vnoření zbytku těla pod hladinu a až s vypětím všech sil jsem se nakonec odhodlal a v mikrovteřině si ponořil i trup. Při rozcvičce se mi hned po pár vteřinách začali ostatní vzdalovat za horizontem a dýchací ústrojí svojí činností a akustickými signály připomínalo trabant, kterému dochází palivo a odpadávají kusy kapoty. A tak to bylo každý den. O schopnosti rozdělat oheň za deště, dovednosti ve vázání uzlů a dalších skutečnostech lépe se nezmiňovat.

   Co se ovšem nezměnilo byly nevšední humorné příhody, impulzy pro zpestření života (např. kámen, nůžky, papír ve frontě na oběd, kdy vítěz získal místo a poražený šel na konec fronty) a rostoucí důvěra a kamarádství navzdory věkovým bariérám. Stejně tak nadšení z přírody a radost z ní.

   Jako malý skautík jsem oproti svým vrstevníkům měl obrovskou výhodu. Scházel jsem se s výbornými kamarády, každý měsíc jsme byli někde na výpravě v přírodě, dostávalo se nám dovedností a konfrontace s hranicemi našich možností. A pak ten tábor. Trochu sociální bublina. Po 15-tém roce života přišli roveři, možnost vést družinu, v létě přepady tábora, vandry po horách. Zhruba okolo 25-tého roku života se to láme. Na tábor potřebujete dovolenou, postupně jezdíte na kratší a kratší úseky, na vandr už je těžší najít společný termín. Postupně se člověk z bubliny přesune do hlavního proudu šedé masy populace a zapadne do životního stylu: "do práce - z práce, v pátek na pivo, v sobotu nákup, v neděli kostel". Závazky a povinnosti pohřbí většinu skautingem vložených dovedností a tužeb. Z nadšených hošíků běhajících po svazích hor, korytama potoků a kopřivama se stávají unavení nerudní fotřící, z holek, které spávaly pod širým nebem a rozdělaly si oheň jsou uhlazené dámičky v kostýmcích s obličejem a nehty zapatlanými barvami všeho druhu.

   Co však zůstává je právě ono přátelství, které nás i po letech stále pojí, na které se můžeme spolehnout. Umění držet spolu, pomoct si, stát jeden za druhým, nezkazit žádnou srandu. A i když bychom my, zoufalí třicátníci a starší skauti, už asi v přírodě přežili jen za cenu velkých obětí a bolestí, přeci jen v nás je to, že chceme a sloužíme Nejvyšší Pravdě a Lásce věrně v každé době, plníme povinnosti vlastní a zachováváme zákony skautské, duší i tělem jsme připraveni pomoci vlasti i bližnímu. K tomu ať nám pomáhá Bůh.