Nikdy jsem o tobě neuvažovala jako o ženě

Ležela jsem pod peřinou, pod polštářem Možnosti noci, vtrhla si do pokoje a nakláněla se nad taškou plnou sladkostí. Měla jsi krátkou, modrou noční košili, růžové kalhotky. Nikdy jsem o tobě neuvažovala jako o ženě. Dnes se poprvé dívám na tvé jeté spodní prádlo, hubené nohy jako tyčky čerstvě zapíchnutého plotu. Zaujaly mě faldy, povadlá kůže pod zadkem, vrásky, které se objevují i na tak nepřístojných místech.

Je ti dvaaosmdesát, máš bílé, nalakované vlasy, kulaté tváře, hrudník jako tělo jablka. Hodně se ptáš, tvé otázky zůstávají z mé strany nezodpovězeny. Nevím přesně, o čem s tebou hovořit. 

Od té doby, co zemřel, jsi zvlaštním způsobem scvrkla, zněžněla, nepřitozeně zjemněla. Asi za to může tvá neotřesitelná víra v Boha. Říkáš, že už se brzy setkáte. Nad rakví jsi neplakala. Skovávala ses v černém kloboučku v první lavici, držela ses kostelního dřeva. 

Ptáš se mě často "tak co" a aby řeč nestála, odpovídají Oni. Jako sehraná dvojice dostávají ve stejných momentech záchvaty smíchu, které mi nepřipadají vtipné. Krčím se na židli a loupu vařené brambory, odbíhám kouřit na dvůr, čistit si zuby do prosvětlené koupeny s otevřeným oknem. Nikdy jsem si nepřála víc Zmizet. Nebýt teď a tady. 

Dojídám uzené maso s příliš tlustou kůrkou, popadám čerstvou meruňku, kterou půlím. Balím kufry, do batohu naházím potřebné propriety - hygienickou tašku s léky, Možnosti noci, špinavé prádlo, deník, skoro vybitý telefon. Vyrážím na autobus, u řidiče naházím drobné do automatu, zmateně se přeřeknu. 

Můj vlak má pětadvacetiminutové zpoždění. Sedám si před nádraží, znovu kouřím, sleduju nudného muže, který zoufale krmí nemocné holuby.  Děčín je prapodivné město, říkám si v duchu a típám cigaretu o rozpálený schůdek.