ČERNÉ SVĚDOMÍ

                                  ČERNÉ SVĚDOMÍ

 

      Mraky putující noční oblohou překryly Měsíc v úplňku. Otevřeným oknem vanul příjemný vlahý vzduch mísící se s kouřem dohořívající cigarety. Ticho klidné noci rušilo pouze občasné zacinkání tramvaje projíždějící pod okny pokoje, ve kterém pochrupoval klidným spánkem muž. Občas cosi zabrblal, pohnul hlavou, cukl ramenem, ale jinak se nic nedělo, až do chvíle, kdy se pokojem prohnal závan větru a ve skulinách dveří zasténala Meluzína. Muž se ze spaní neklidně ošil. Zdálo se mu, že na něho někdo mluví. ,,Bernarde, vzduď se. Jsem tvé černé svědomí. Očisti svou hříšnou duši," zaševelilo potemnělým pokojem. Nad spícím tělem se vznesl závoj šedé mlhy. Jedenkrát zakroužil nad jeho hlavou a opět se ozval ševelící hlas. ,,Bernarde, otevři oči a vyslyš má slova." Závan větru ho chladným dotekem pohladil po tváři. Bernard cukl rty, pohnul víčky, ale tvrdý teprve hodinový spánek byl silnější pouto mezi sněním a skutečností. ,,Bernarde, procitni ze sna. Vzhlédni ke mně. Učiň přítrž svému bolavému srdci. Očisti svou hříšnou duši. Bernarde!" hromově zadunělo pokojem. Z šedého potemněle průhledného mraku vyšlehl, jako prskavka, třpytivý záblesk a zasáhl Bernarda do nosu. Muž si dlaní zakryl bolavý nos a konečně zamžoural do tmy. Jako přikovaný k posteli strnule zíral na zjevení ve formě mlhavého závoje vlnícího se nad jeho hlavou. Je to jen přelud, pomyslel si a máchl nataženou paží po zjevení. Jeho ruka neslyšně prolétla mlhovinou a těžce dopadla na madraci. ,,Au," zaúpěl a na vteřinu přivřel víčka v domnění, že až je opět otevře, bude v pokoji sám. Nebyl.

     ,,Bernarde, jsem tvoje černé svědomí. Přikazuji ti, vstaň a jdi se vyzpovídat. Očisti svou hříšnou duši od těžkého břemene, co sebou nosíš," ševelil tichý vánek plynoucí celým pokojem.

       ,,Moje svědomí? Moje černé svědomí?" nechápavě zašeptal. Srdce se mu divoce rozbušilo, když průhledný obláček mlhy se snesl o něco níž k jeho tělu. ,,Co po mě chceš?" vyjekl a vytřeštil oči. Oblak náhle dostával tvar lebky. Bernard v něm rozeznával obrysy nosu, očních důlků i rtů. Celá mlhovina dostávala trojrozměrný tvar lidského obličeje. Už se chystal vykřiknout strachy, když vtom se ozvala dunivá rána. ,,Né!" zařval a jeho tělo se prudce vymrštilo do sedu. S vyvalenýma očima, rychlým dechem a zmatenými pohyby hlavou zprava doleva se ujistil, že to byl jen sen. Pokoj byl prázdný a tichý. Jen hlučné odbíjení hodin na protější zdi ho přimělo k pohybu. Pomalu rozsvítil lampičku, aby se ujistil, kolik je hodin. Byla právě jedna hodina po půlnoci. Hodiny odbily a opět se rozlehlo ticho. Jen klidné vteřinové tikání hodin se linulo nočním klidem celého bytu. Bernard nezhasl lampičku. Spustil nohy z postele na zem a vyděšeně přemýšlel, co to bylo za divný sen. Ne nemohl to být sen. Vždyť mě to vzbudilo. Byl jsem vzhůru, když ten mrak na mě mluvil. Sáhl si na špičku nosu, která ho ještě pořád pálila. ,,Moje svědomí? Já mám přece svědomí čisté. Nevím o žádném hříchu, z kterého bych se měl vyzpovídat." Pomalu začínal uvažovat, co by mohlo být příčinou toho děsivého snu. Možná to byly halucinace. Důsledek večerního bylinkového kouření a prášků na bolest hlavy, které si vzal před spaním. Možná to mohlo být po té Whisky nebo to snad byla Brandy? Sám neví, ale tak nebo onak noční můra to byla děsivá.  ,,Černé svědomí," ušklíbl se a opět zhasl lampičku. ,,Měl bych navštívit psychiatra," dodal s úsměvem.

        Celé ráno až do deseti hodin se Bernard rozmýšlel, jestli by přece jenom neměl zajít za svým dávným přítelem a doktorem psychiatrie, aby mu pověděl o nočním zážitku. Ráno totiž, když se podíval na sebe do zrcadla, měl špičku nosu zarudlou od bodnutí komárem. Tedy jestli to byl komár. Ta mlhovina na mě mluvila, viděl jsem ji. Blázním snad? Nakonec se rozhodl.

       ,,To je velmi zajímavý příběh, milý příteli. Mám otázku a chci pravdivou odpověď." Zahleděl se na zoufalého muže. ,,Nepožil jsi před spaním opojné látky nebo léky spojené s alkoholem?"

      Bernard už otvíral ústa k souhlasu, ale v poslední chvíli si to rozmyslel a zavrtěl hlavou. ,,Ne, Josefe, nic jsem nepil ani nebral žádné léky."

      Postarší muž, štíhlé postavy, s prošedivělými vlasy a hustou bradkou, v bílém lékařském plášti se opřel o pracovní stůl a zadumaně si promnul bradu. ,,To je zajímavé, ale není to ojedinělé. Takových případů jsme tu měli mnoho. Dokonce tu byl případ, kdy pacient o sobě prohlašoval, že se mění v páva. Každou noc mu vnitřní hlas napovídal, aby si oblékl kostým s nádhernými brky. Musel prý vábit svým tancem samičky, které ve formě obrazů vysely podél stěn pokoje, k tomu, aby podlehly jeho svodům. Jeho vize byla tak dokonalá, až tomu sám uvěřil a i zde přes všechnu léčbu stále o půlnoci tančí a nakrucuje se před obrazy pavích samiček. Nelze mu to vymluvit."

       ,,Co tím chceš říct?!" Bernard málem vyskočil z křesla. ,,Já přece nejsem blázen. Přišel jsem si k tobě pro radu a ty se mi vysmíváš?!"

       ,,Ba naopak, chci ti pomoct," odpověděl Lisečko a usedl opět do svého křesla za masivní dubový stůl. ,,Před nedávnem mě navštívil jeden muž, co tvrdil, že ho každou noc přesně odbitím půlnoci navštěvuje jeho mrtvý papoušek. Létá mu kolem hlavy, štěbetá a klove ho do levého oka."

       ,,Co má zase tohle za souvislost s mým svědomím?" Bernard si nervózně poposedl v křesle.

       ,,Nic," odpověděl Lisečko. ,,Doporučil jsem mu překonat spaní a vydržet přes půlnoc vzhůru."

       ,,A zbavil se papouška?"

       ,,To nevím," pokrčil rameny Lisečko, ,,od té doby tady nebyl."

       Bernard už začínal podléhat hysterii. ,,To mi chceš naznačit, že mám překonat půlnoc, abych se zbavil svého černého svědomí?"

      ,,Už v dávných dobách se psalo o magii půlnoci. Znáš to, po odbití půlnoci vstávají mrtví z hrobů, upíři procitají k životu, dějí se prapodivné věci, sny se stávají zkutečností," domluvil s noblesou Sherlocka Holmese. Lisečkova tvář se pobaveně protáhla. ,,Je jediná možnost, jak to zjistit. Vyzkoušet to." Lisečko vstal od stolu a pomalou chůzí, postaršího muže, došel až k překvapenému Bernardovi. Natáhl k němu ruku a pomohl mu vstát z měkkého koženého křesla. ,,Přeji ti mnoho úspěchů a dej mi vědět, jak jsi dopadl." Potřásl mu pravicí a doprovodil Bernarda až ke dveřím. ,,Nezapomeň na půlnoc," dodal, než stlačil kliku u dveří.

      Magická půlnoc, blbost, pomyslel si Bernard, když za sebou znechuceně zabouchl dveře. Cedulka s černým tučným nápisem MUDr. PSY Josef Lisečko se při zabouchnutí dveří nepatrně zachvěla v nýtech. ,,Proč bych, ale měl vyhledat kněze a zpovídat se z něčeho o čem nevím? Nemám žádný hřích, který by stál za zpověď. No jasně, že nějaké to pokušení mám, to má každý. Občasné klení, nutkání provést schválnost sousedovi, který mě věčně neprávem obviňuje, že nezamykám vchodové dveře nebo nějaké to bylinkaření, trochu alkoholu, ale nic víc. Žádný ohromující hřích se v mé duši nevyskytuje. Tak proč kněz?" šeptal si sám pro sebe. Bernard si uvědomil, že by stejně ke zpovědi nemohl, když není věřící. Tak co to má být za zpověď? Nerozuměl už vůbec ničemu.

      S povzdechem zasunul ruce do kapes u kabátu a se skloněnou hlavou vykročil k bílým dvoudílným dveřím na konci dlouhé bílé chodby, která byla lemovaná avantgardními obrazy zarámovanými v umělých černých rámech. Děsivá vyobrazení lidských vlastností mu naháněla husí kůži. Temný tunel s bílými dveřmi na konci. Bernardovi to připadalo jako cesta k bráně nebeské. A za dveřmi je světlo nebeské. Bernard se nepatrně zašklebil. Žádné světlo, ale další dlouhá chodba vedoucí k venkovním dveřím. Línou chůzí procházel kolem jednotlivých obrazů. Štěstí, pláč, smích, vztek, strach, závist, touha, láska, lakota, nenávist. Se zaujetím sledoval hned první obraz. Vyobrazené štěstí. Na obrazu byla malá holčička v bílých šatech s nádherně usměvavou tváří. Dlouhé zlatavé vlasy jí vlály v culíku. Ruce měla zdvižené nad hlavou a v baletním postavení, jako by tančila ve víru růžových a bledě modrých závojů obklopujících celé pozadí. Skvěle vystiženo, pomyslel si Bernard. 

     O několik obrazů dál se nadouval obrovský černý mrak, ze kterého šlehaly  zlatavé zubaté blesky a zarývaly se do skalnatého masivu porostlého mechem. ,,Vztek, jak výstižné," uznale pokynul hlavou. Opět pohlédl ke dveřím na konci chodby. Jen si povzdechl a vykročil k čerstvému vzduchu. Tohle prostředí a nemocniční odér ho trochu dusil. Nyní zrychlil. Nedíval se na ostatní malby, jen sklonil hlavu a téměř utíkal. Už bral za kliku a chystal se otevřít dveře, když pozvedl oči k poslednímu obrazu znázorňující nenávist. S vyvalenýma očima sledoval vražednou kreaci vyzáblého kostnatého muže v bederní roušce. V záklonu s rukama sepnutýma nad hlavou držel rukojeť dlouhé ostré dýky a chystal se ji zabodnout do hrudi pod ním ležícího muže. Mrtvolně šedá postava vraha tyčícího se nad ubohou obětí ho přinutila k zamyšlení. ,,Nenávist,"hlesl a kolena se mu málem podlomila pod náhlou vzpomínkou, která v jeho mysli už dávno byla zapomenuta. Je to už spoutu let. Jako mladý student fyziky se zamiloval do spolužačky jménem Miriam. Měla všechno, co si každá žena může jenom přát. Tělo měla krev a mléko, prostě Venuše sama. Velká masitá ňadra, svůdné rty, velké modré oči a neodolatelný úsměv. Všichni studenti po ní toužili, ale ona si s nimi jenom hrála, flirtovala, bavila se a možná i víc, ale tohle všechno bylo Bernardovi jedno. Miloval ji natolik, že by byl schopný pro ni i zemřít. Konečně se dočkal. Poslední týden semestru se na něho usmálo štěstí. Párkrát na něho mrkla, poslala vzdušnou pusu a on ji za to pozval do kina. Nemohl se dočkat, proto na smluvenou schůzku dorazil o půl hodiny dřív. Už by býval vtrhl do restaurace, kde se měli sejít, když za výlohou spatřil scénu jako z nejděsivější noční můry. Miriam seděla na klíně jeho nejlepšího kamaráda. V objetí se líbali. Málem se mu zastavilo srdce pod návalem emocí, které mu právě proudily tělem. Zuřil a nenáviděl. Jeho nejlepší kamarád a takhle ho zradit. Té noci se v jeho hlavě zrodil plán. Plán na pomstu. Nebýt sledu událostí, možná, že by tu myšlenku i uskutečnil. Jen pouhá nešikovnost mu zhatila vražedné úmysly. Taková maličkost jako je zalomený klíč v zámku změnila život dvěma mužům. Ráno, když se z toho vyspal a usoudil, že to bylo unáhlené, rozhodl se utéct ode všeho co nejdál. Sbalil si věci a odjel domů. Od té doby ani jednoho neviděl. Nenávist vůči kamarádovi pomalu uhasínala a během několika let úplně zapomněl. Náhle, když spatřil ten obraz, všechno se mu vybavilo. Viděl to před očima, jako by to bylo včera. ,,Nenávist," vyplulo mu z úst s lehkým výdechem.

       Možná by tam stál dalších pět minut nebýt toho, že se klika v jeho ruce pohnula a tah dveří ho strhl prudce dopředu. Bernard zavrávoral a s leknutím se svalil někomu do náruče. ,,Promiňte, o - omlouvám se," zadrmolil a snažil se získat rovnováhu. Nohy se mu při té srážce zamotaly.

      ,,Promiňte, to já se vám omlouvám. Jste v pořádku?" zeptal se hlubokým hlasem vysoký, prošedivělý muž. Bernard na něho vzhlédl. Ten moravský přízvuk, šedé oči i ta jizva pod levým okem mu připadaly tak povědomé. Jeho věk odhadoval, tak kolem pětapadesáti. Stejně jako jemu. Zmateně se napřímil.

      ,,Vážně jste v pořádku? Připadáte mi nějak bledý. Neznáme se od někud? Jmenuji se Dolomanský," představil se muž a natáhl k vyděšenému Bernardovi ruku.

      ,,Do - Dolomanský?" koktal Bernard. ,,Karel Dolomanský?" téměř vyštěkl celé jméno.  Nemohl uvěřit tomu, že na něho právě před minutou myslel a teď mu hledí do šedých očí. Svému bývalému nejlepšímu příteli zírá do tváře, jako by byl přelud.

     ,,Ano. Přesně tak se jmenuji."

      ,,To jsem já, Bernard. Ladislav Bernard," s úlevou vydechl.

      ,,Bernie," zajásal Dolomanský. S jiskrným úsměvem mu potřásl pravicí. ,,Šel jsem navštívit starého známého, ale že tady potkám tebe, příteli, to by mě v životě nenapadlo. Půjdeme si někam sednout na pivo. Jenom se přivítám s Lisečkem a hned jsem tady," domluvil a než se stačil Bernard vzpamatovat, byl pryč. Jen užasle zíral na bílé dveře s cedulkou MUDr PSY Josef Lisečko. Stále tomu ještě nemohl uvěřit. Fata morgána, zašumělo mu hlavou. Přelud, který se stal skutečností.

     Vstoupili do útulné hospůdky, jen dvě ulice od kliniky. Venkovský styl osmdesátých let. Jedna z těch retro hospod, která nepodlehla času. Posadili se ke stolu a než jim obsluha přinesla pivo, Bernard už zalitoval všeho, co se tu osudnou noc před lety pokoušel spáchat. Tohoto hodného, milého a přátelského člověka se chystal zabít. Náhle zatoužil vědět víc o něm i Miriam.

       ,,Na zdraví," zahlaholil Dolomanský a pozvedl půllitr s pivem.

      ,,Na zdraví," vyslovil Bernard s nostalgií v hlase. 

      ,,Jak se máš? Jak žiješ, co děláš? Povídej."

      ,,Jako staromládenec?" povzdechl si Bernard. ,,Sám sobě pánem, ale co tý? Máš rodinu?"

       ,,Mám dvě dospělé děti, ženu a psa," zazubil se Dolomanský. ,,Docela slibnou kariéru fyzika a malý rodinný domek na venkově. Co víc si přát."

      ,,A tvou ženou je Miriam?" Opatrně položil půllitr na tácek, aby mu nevypadl z ruky, až se dozví pravdu.

     ,,Miriam? Ta ne," zavrtěl prošedivělou kšticí. ,,Ta byla vždycky do větru. Jo, chlape, ta to snámi válela," zasněně si povzdechl. ,,Trvalo nám to asi týden. Pak skončil semestr a už jsem o ní neslyšel. Proč se na ni vlastně ptáš?"

      A nastala ta chvíle pravdy. ,,Měli jsme mít rande, ale místo mě si našla útěchu u tebe. Viděl jsem vás za výlohou restaurace. Tolik jsem ji miloval a ona si vybrala tebe. Nic na světě mě tolik neranilo jako právě tohle."

        ,,Proč jsi něco neřekl? Byli jsme přátelé. Nikdy bych přítele nezradil ani kvůli ženské. To kvůli tomu jsi odjel dřív a nedodělal jsi školu? Jsi blázen, Bernie," zazubil se ještě víc než před chvílí.

        ,,Přítel," hlesl Bernard. ,,A to jsem tě chtěl zabít," povzdechl si.

       ,,Zabít?" Překvapeně pozvedl obočí Dolomanský.

       ,,Jo," přikývl s výdechem. ,,Když jsem vás tam viděl, byl jsem jako v agónii. Dokonce jsem si opatřil i nůž, ale po mém návratu jste tam už nebyli. Chodil jsem po bytě, popíjel Whisky a v hlavě se mi rodil plán, jak se ti pomstít za to, že jsi mi ukradl Miriam. Díky tomu, že se mi v zámku zalomil klíč a já se tudíž nemohl dostat z bytu, jsi dnes mezi živými a já nehniju někde ve vězení," ušklíbl se Bernard nad svojí nerozvážností. ,,Byl jsem mladý, plný emocí a zrady, že jsem nemohl myslet na nic jiného. Jen na to, jak se pomstít. Ráno přišlo vystřízlivění, jak z alkoholu, tak i z nenávisti k tobě, ale nemohl jsem se ti už víckrát podívat do očí. Musel jsem pryč," domluvil se skloněnou hlavou nad půllitrem. Dokonce i po těch letech se mu nedokázal upřeně podívat do očí.

       ,,Nekde jsem četl, že se Miriam dostala mezi hvězdy divadelního showbiznisu. Dokonce hrála i v několika muzikálech. No a nakonec skončila na Broadwayi."

       ,,Takže vystupuje v Praze?" Konečně odtáhl oči od půllitru a zahleděl se na přítele.

       ,,Ne, v New Yorku. Je to pár let, co jsem v nějakém bulvárním plátku viděl její fotografii po boku nějakého režiséra nebo scénáristy už nevím přesně. Jo, ona uměla okouzlit muže. Stačilo vypnout prsa, našpulit rty a zamrkat dlouhými hustými řasami a měla ho v pasti. Jo Miriam," povzdechl si, ,,ta se neztratí."

       Bernard na něho nevěřícně zíral. Tolik událostí, informací a emočních zážitků najednou ještě nikdy nezažil. Mozek mu to množství neuměl tak rychle zpracovat a proto jen přihlouple mžikal očima ze strany na stranu jako  cizinec, který nerozumí slovům domorodce. Tohoto člověka jsem chtěl zabít. Nenávist a pomsta. ,,Odpustíš mi to, Karle? Starému ubožákovi, který už dávno zapomněl na svého přítele?" zněla slova z úst starce, jako by zestárl o dvacet let. Hlas se mu třásl a ševelil chraplákem chronické bronchitidy.

      Dolomanský se s klidem Angličana pousmál a pozvedl svůj příděl piva ve skleněném půllitru pár centimetrů nad stůl. ,,Na přátelství."

      ,,Na přátelství," odpověděl Bernard. Srdce mu poskočilo štěstím. Možná právě tuhle zpověď mělo na mysli moje černé svědomí, pomyslel si, když se jejich půllitry s cinknutím dotkly. Ale pro případ překonám půlnoc a vydržím až do jedné ranní hodiny. Co kdyby se náhodou moje černé svědomí chtělo opět vrátit, rozhodl se v podvědomí. 

      Jak slíbil, tak i učinil. Po rozloučení se staronovým přítelem Karlem Dolomanským se vydal domů. Usadil se na postel a vyčkával odbíjení půlnoci. Hodiny na protější stěně klidně odtikávaly vteřinu po vteřině, minutu po minutě a pomalu se velká ručička blížila ke dvanácté půlnoční hodině. Bim, bam, bim, bam. Hodiny odbily půlnoc. Bernard sotva dýchal. Ticho, co nastalo, bylo mrtvolné. Jen vteřiny ubíhaly jedna za druhou tichým tikáním a rušily tak tok Bernardových myšlenek. Nic se nedělo. Žádná mlhovina, ani ševelící hlas, ani nic jiného. Jen ticho, hodiny a Bernardův zrychlený dech.

        Magická půlnoc? Blbost, oddychl si, když hodiny odbily jednu hodinu po půlnoci. Jedna myšlenka ho přece jenom nepustila. Sled událostí včerejšího dne započaté halucinací, návštěvou Lisečka, vybavení děsivé vzpomínky při pohledu na obraz nenávisti, až po setkání s Dolomanským ho nenechaly v klidu. Muselo v tom být něco magického, co mu ukázalo cestu k očištění svého černého svědomí. I když Bernard nebyl věřící, v tohle věřit musel. Musí existovat cosi tajemného, co občas zavede lidi na tu správnou cestu, aby měli možnost napravit chyby, které si už možná ani nepamatují. Bernard pozvedl oči ke stropu a teprve nyní je s klidným svědomím zavřel. Představil si tu holčičku z obrazu štěstí, jak tančí na závojích barevné duhy a přitom se blaženě usmíval. 

 

 

 

 

 

---