Jak Véna s Jóžou záhadně hubli

Tuhle jsme s Láďou pozorovali dalekohledy ptactvo a zapisovali jsme si druhy, když tu najednou Láďa ukázal k cestě a povídá: Podívej, Luboši, Véna s Jóžou, co jsou blbí.

Zaměřil jsem na ně svůj dalekohled a velmi jsem se podivil, protože na nich vlálo oblečení. Byli velmi hubení jako lidé, kteří zrovna uprchli z tábora koncentračního typu, kde se moc nejí.

Řekl jsem: Láďo, ty můj nejlepší kamaráde, nemůžou mít v břiše tasemnici? Podívej, jak jsou kostnatí, to přeci není normální.

Láďa řekl: Je to možné, měli bychom se na to podívat.

Zamávali jsme na ně, a Véna s Jóžou k nám hned přišli. Měli modré pusy, a vypadalo to, že se v lese pásli na borůvčí. Těmi modrými pusami se na nás hezky usmívali. Pak si všimli, že na parapetu suším králíkům starý chléb na broušení chrupu. Začali být celí divocí a o ten chleba prosili posunky. Musel jsem jim dovolit, aby ho mohli schroupat, jinak nevím, co by bylo.

Když ho schroupali, tak se uklidnili, a my se jich zeptali, jestli nemají tasemnici. Véna, co je chytřejší, za oba odpověděl, že ne. Rozloučili jsme se s nimi a nechali je jít, ale ta jejich hubenost nám vrtala v hlavách.

Za pár dní jsme je zahlédli znovu. Opět se vraceli z lesa z borůvek a byli ještě hubenější. Byli tak hubení, že jeden druhému musel přidržovat kalhoty, aby jim nepadaly.

Řekl jsem: Láďo, to je opravdu moc divné. Měli bychom zjistit, co se děje. Vždyť si každý den chodí s ešusy do hospody pro oběd, jídla mají dost. Polévku, druhé jídlo, zákusek a i salát. Sám jsem kolikrát viděl, jak jim hospodský pan Jouza nakládá velmi velké porce, aby se najedli, protože je mu jich líto pro tu jejich blbost. Pak si to jídlo nesou k sobě domů do chalupy a tam ho spokojeně jedí.

Láďa řekl: Tak víš co, Luboši? Zítra je budeme po indiánsku tajně sledovat a zjistíme, co v tom je.

A já řekl: Jo!

 

Druhý den jsme se schovali za hospodou a čekali, až si Véna s Jóžou přijdou pro jídlo. Přišli přesně ve dvanáct hodin a pět minut. Oni i když jsou blbí, jsou velice přesní a dokonce si podle nich mnoho lidí v Pickovicích seřizuje hodinky. Za chvíli byli z hospody venku a nesli si ešusy. Vydali se k sobě domů na samotu kousek od Pickovic.

Potichoučku jsme se vydali za nimi. Dlouhou dobu vše probíhalo normálně, pak se ale stala podivná věc. Na jednom rozcestí náhle vylezl z roští velmi starý muž oblečený do starého pytle. Měl dlouhé šedé vlasy, dlouhé šedé vousy, na hlavě slaměný klobouk a v rukách příbor.

Ten starý muž zastoupil Vénovi s Jóžou cestu, zamlaskal, zacinkal příborem a řekl: Ahoj chlapci, nebojte se, to jsem jen zase já, váš oblíbený hladový kouzelný dědeček ze světa pohádek. Copak to tady tak hezky voní?

Véna s Jóžou otevřeli ešusy a ukázali, že mají plněnou papriku s rýží, hovězí polévku, trhanec s jablky a okurkový salát. Kouzelný pohádkový dědeček ešusy popadl, sedl si do stínu pod starou hrušeň a začal s mlaskáním obědvat. Jedl a jedl, Véna s Jóžou na to koukali a nic neříkali. Dědeček snědl úplně všechno, nechal jen ten salát a polévku, ze které ale vybral všechno hovězí maso a nudle. Pak si velmi hlasitě říhl a řekl: Bylo to moc dobré. Ještě asi tak dvacet obědů a pak už vám konečně budu moct dát ten slíbený kouzelný meč. Jste rádi?

A Véna s Jóžou pokývali hlavami, ale moc šťastně se netvářili.

V tu chvíli jsme s Láďou vyrazili ze svého úkrytu, kouzelného dědečka popadli, utrhli mu fousy a vlasy. Ty měl totiž jen tak na gumičku. Pod nimi to byl zlý a potměšilý soused Kulhavec.

Kulhavec začal velmi sprostě nadávat a prát se s námi, ale my jsme mnohem silnější než on, tak jsme ho přemohli. Svázali jsme mu nohy a ruce jeho vlastními tkaničkami, zanesli ho do lesa, posadili do mraveniště a tam ho nechali dvě hodiny, aby se alespoň trochu polepšil. On už byl Kulhavec v mraveništi mnohokrát, ale bohužel se vždy polepší jen velmi málo. Skoro to není znát.

Záhada hubnutí Vény a Jóžy se vyřešila. Véna s Jóžou byli sice chvíli moc smutní, protože nedokázali pochopit, že kouzelný dědeček není žádný kouzelný dědeček, ale já jim potom doma upekl nádhernou bublaninu. Jakmile ji spatřili, hned se do ní pustili a snědli ji úplně celou i s peckami. Křupalo to.

Jejich hubnutí se zastavilo, my s Láďou jsme ve vesnici opět za hrdiny, a to je přeci krásné.

Ahoj!

---