Co když jsme právě v nebi?

Asi před rokem se mi dostaly do ruky knížky od Anity Moorjani, přeložené do češtiny jako "Musela jsem zemřít" a "Co když je to nebe" - jako název své recenze jsem parafrázoval jméno druhé z nich tak, aby přesněji reflektoval, o co autorce šlo: v originále se kniha jmenuje "What if THIS is heaven", s THIS v kurzívě, aby bylo jasné, že tím "to", "this", je míněn právě tento svět: co když žijem v nebi, ale neuvědomujeme si to, protože máme jistým způsobem zamlžený úhel pohledu a vše od výchovy přes kulturu nás mate ještě víc? Originál knihy "Musela jsem zemřít" se jmenuje "Dying to be me", což bych přeložil spíše jako "Stala jsem se sama sebou skrze smrt": vysvětluje, jak se autorka ke svému nevšednímu úhlu pohledu dostala: umírala na rakovinu a byla až v takové fázi, že se dostala do posmrtného života: měla zážitek blízkosti smrti (v knize označován zkratkou NDE, Near Death Experience) - tam na druhé straně již podle ní je jen bezpodmínečná láska bez posuzování a všichni jsou propojeni, nalezla tam svého otce a nejlepší přítelkyni, kteří zemřeli dříve. Zvolila si vrátit se do našeho světa, aby pomohla lidem: cítila, že když se vrátí, tělo zareaguje na změnu její duše a rakovina se vyléčí - a může poté lidem předávat zprávu, aby se nebáli - a to dokonce ani smrti. V knížce popisuje, jak z toho doktoři byli úplně perplex, když se ze stádia, kdy podle nich "nemohla přežít", zakrátko uzdravila. Následně se o svém zážitku podělila na stránce zkoumající zážitky blízkosti smrti (http://www.nderf.org/) a vyhledal ji nakladatel - potom vydala knížky a hlásá svoji filosofii po celém světě. Filosofie je jednoduchá a svěží: Nemusíme se snažit být co nejvíce duchovní, protože jsme již duchovní bytosti: duchovní může být třeba i docela obyčejný zážitek, třeba procházka, která nám udělá radost. Nemusíme se bát posmrtného života: dostaneme se do světa mimo dualitu, kde je již vše jasné, zřejmé a láskyplné. Máme mít rádi sami sebe: teprve poté, co se sami naplníme, máme z čeho dávat ostatním - žít svůj sen tak, abychom byli spokojení sami se sebou, tím paradoxně jiným lidem prospějeme víc, než když se jim budeme snažit zavděčit. Tradiční pojetí reinkarnace nemusí být pravdivé, Anita při NDE viděla, že tzv. "minulé životy" proběhly v jistém smyslu simultánně, paralelně: celý vesmír od věčnosti do věčnosti je dokonalá tapiserie, kde jsou zkombinovány vlákna životů jednotlivých lidí přesně tak, jak to má být: tím pádem můžeme žít beze strachu a i ti, co nám ublížili, nás paradoxně posunuli v něčem dál. Všichni jsme ve skutečnosti Božími dětmi, jsme láskou. Anita však není zastáncem "pozitivního myšlení" jako léku na všechno: i své negativní myšlenky si máme dovolit projevit, neznamená to, že jsme negativní a že si "přitahujeme negativní věci", ale prostě, že jsme lidmi: máme brát samy sebe takové, jací jsme, být se sebou spokojení a právě to nám pomůže prožívat život lépe a beze strachu. Co se týče honby za duchovními stupni, nemáme se stressovat tím, že "tam ještě nejsme" a "máme ještě něco pochopit/vyčistit": ve skutečnosti není kam jinam jít, už TAM jsme. Autorka má i videa na YouTube, kde svoje názory a zkušenosti rozvíjí: některé myšlenky ve videích se opakují, takže jsem neshlédl úplně všechna videa, ale mám z nich dobrý pocit. Obě knihy mě "duchovně uklidnily" a posunuly o něco dál, proto jsem z vděčnosti napsal tuhle recenzi: třeba vám pomůže také.

---