nová schovávaná

Jsi totiž malá.

Jdeš do první řady.

Cosi se láme.

Cos se boří.

Snad ty hrady.

Snad vleklý vzlyk visící doteď

v ovzduší.

Kdos hoří.  Kdosi říká DÍK.

Vůně (jen dřeva, moří, sebevražd, co

o nich nikdo netuší.)

Pusto a zamlklo a poprchává.

Zkrátka žádná sláva

vprostřed těch starejch

akordů dobrejch tak akorát k vynucenýmu

pláči.

Brnkáš mi pod kůži nějakou

ztracenou zkroucenou melodii. Řekla

bych  Přestaň Stačí Nechej si ji Radši zas

bejt  sama.  (A náhle zpožděno.)

Nedokážeš hrát na nikoho s popraskanejma

strunama.