Městečko Palermo / 2

O čtyři měsíce později ...

[10. srpna 2016, 17:15]

 

„Clara Hoffová, Elsa Romsterová, Clara Finnicková,“ ukazovala kapitán na fotografie. „To jsou jména dívek, které v současné době pohřešujeme a které odpovídají profilu obětí Dåsse. Plus ještě Elizabeth Antonie Summlová, detektiv z našeho oddělení, ta trochu vybočuje, je jí dvacet osm, těm dalším dívkám není ani dvacet let.“

„Zjistilo se něco víc o bombě, kterou sem poslali plukovníkovi?“

„Nic, jen ten Afghánistán. Proto na tom odteď bude dělat celá stanice, protidrogový, vraždy, pohřešovaní. Ten zločinec napadl dva policisty pracující v tomhle okrsku, je načase začít to brát skutečně vážně!“ odpověděla.

„Kapitáne, proč jste suspendovala detektiva Joanse? Nebyl vám bez Summlové dost dobrý? Odpovězte, kapitáne, proč jste zatajila skutečnost, že onen vrah Martin Dåss měl poměr s patoložkou Lèroinovou? A ví o tom vztahu její manžel? Co nám k tomu řeknete?“

Kapitán zbledla a zalapala po dechu, což dokonale zachytil nejeden záblesk novinářského fotoaparátu. Nesnášela tiskovky. Naštěstí ji od odpovědi vysvobodil plukovník, kterého zahlédla krást se co možná nejtišeji ke své bývalé kanceláři. Našlapoval zlehka, jako by kráčel po minovém poli, a novinářům za zády. Bohužel ho jeden zaregistroval.

„Pane plukovníku!“ zvolal. Policista se dal na útěk. „Plukovníku, odpovězte na pár otázek, nebude to trvat dlouho – jak se vyrovnáváte s újmou způsobenou tou výbušninou? Vrátíte se k práci u policie? Plukovníku!“

Kapitán využila příležitosti, prodrala se davem ke svému nadřízenému, zmáčkla knoflík u výtahu, nastoupila a jeho vtáhla k sobě. Pak se za nimi milosrdně zavřely dveře a ocelová přepravná komora se dala do pohybu.

„Vítejte zpátky, pane,“ vydechla. Přikývl. „Jak se cítíte?“

„Potřebuju kafe,“ odpověděl bezvýrazně. Zkusil odtáhnout ruku, a když to nešlo, pohlédl dolů. „Pustila byste mne, prosím vás?“

„Promiňte,“ přitakala a stáhla ruku z umělé plastové protézy, která nahrazovala původní maso. „Vaše nová kancelář je…“

„Ve druhém patře, vím,“ skočil jí do řeči. „Na shledanou, kapitáne.“ Vystoupil. Dveře výtahu se málem znova zavřely, když vyrazila kupředu i ona a dohonila ho.

„Potřebujete něco?“ zajímal se, když ho chytla za ruku.

„Chtěla jsem vás požádat, zda byste nemohl Robinsonovu z protidrogovýho převelet k nám na vraždy,“ řekla. „Potřebuji aspoň někoho, co Joans byl suspendován, nemůžu na tom dělat úplně sama!“

„Vezměte si, koho potřebujete,“ pokynul jí. „Proč jste ho vlastně suspendovala?“

„Jste jako ti novináři,“ povzdechla si. „Copak neznáte pravidla? Nemůže se podílet na případu, když unesli jeho parťačku, je tím ovlivněn.“ Došli k automatu a on se marně snažil zmáčknout tlačítko. „Kterou?“ zeptala se ho.

„Jako obvykle,“ odpověděl. „Turka bez mléka a cukru.“

„Fajn,“ řekla. „To jsou dost pitomý protézy, nepřipadá vám?“

„Jo,“ souhlasil. „Ale nejsem tak bohatý, abych si mohl dovolit větší luxus. Možná by mi je bylo mohlo koupit oddělení, když sem nechali proklouznout výbušninu, co myslíte? Ale to oni neudělají, sami skrblí každou minci.“

 

[Agoulleský přístav – 10. srpna 2016, 18:00]

 

Elizabeth Summlová ležela na břehu moře, jednu polovinu těla jí spalovalo horké slunce, druhou omývaly slané mořské vlny. Plavé vlasy měla slepené mořem a její ústa i oči byly lehce pootevřené. Krk jí hyzdila typická spálenina.

 

[Policejní stanice v Agoulle – 10. srpna 2016, 20:30]

 

Když se kapitán na chodbě potkala s plukovníkem, ani se nepozdravili. Minul ji nepřítomně a ležérně se nesl k východu z budovy.

V poslední době začínám pociťovat nepříliš adekvátní účinky vzhledu kapitána Rettové na moji práci zde, zněla jí v hlavě citace z plukovníkova emailu.

„Plukovníku!“ Rozběhla se za ním. Ale on už stál před budovou. Díky proskleným dveřím měla kapitán dokonalý výhled na scénu, kdy si její nadřízený upravil protézy a sevřel v náručí a políbil ženu, která naň čekala. Pak mu už umělou končetinu spravila ona sama, zavěsila se do něj a společně odcházeli pryč.

Jako by jí vrazil nůž přímo do srdce. Zůstala za nimi hledět s otevřenými ústy. V hlavě jí znova prolétly vzpomínky na osudné ráno, kdy mu v rukou explodovala bomba. Proletěla sklem, přistála na podlaze. Hned se zvedla – a pak ho uviděla, jak leží na podlaze a kolem čerstvých pahýlů, jež zbyly po jeho rukou, se shromažďují kaluže temné krve...

Už se těšila, až mu tenhle jeho čin někdy oplatí. Až k ní on přijde, taky se před ním bude promenádovat s jiným, aby poznal, jaké to je… Co to plácá? Ještě před několika měsíci neměla ponětí, co k ní velitel cítí, a žila naprosto klidně. Což ho také miluje? Možná ano, možná ne.

Sjela výtahem do suterénu, tasila pistoli a začala střílet na terč. „Chlapi jsou kreténi,“ brblala si pro sebe s každým výstřelem. Veškeré projektily zasáhly cíl.

 

[11. srpna 2016, 5:55]

 

Po cestě do práce zazvonil kapitánovi mobilní telefon.

„Rettová, prosím?“

„Kapitáne, tady Danphery, volal nějaký anonym, našli Summlovou. Na břehu moře tady v Agoulle, už ji převezli do blízké nemocnice, posílám vám souřadnice. Dostala pěknej zásah paralyzérem, ale měla by být v pořádku. Sejdeme se tam, nebo mám zůstat tady?“

„Zůstaňte, Danphery, a střežte plukovníka, nesmí do kanceláře, chci s ním mluvit.“

Zavěsila.

 

[6:26]

 

„Co se to tady u všech všudy stalo?!“ zvolala kapitán, když dorazila na stanici a ona se topila ve tmě.

„Vypadl proud,“ odpověděl ponuře Danphery zapalujíce svíčky. „Zdržoval jsem plukovníka, jak jen to šlo, ale on umí chodit strašně potichu, a jak byla tma a já neviděl, proklouzl mi do kanceláře, promiňte.“

Kapitán chtěla odpovědět, že na tom stejně nezáleží, jen chtěla plukovník pozlobit, ale to už jí velitel skočil do řeči: „No tohle tu chybělo! Abych vážně po cestě z práce skočil z mostu!!“

„Pane,“ naklonila hlavu ke straně ona. „Já vím, jak vám je, ale tohle neříkejte, prosím – “

„Vy víte, jak mi je?“ vyjel na ni. Přišpendlil ji ke zdi. „Tak mi povězte, jak mi je, když necítím půlku rukou, když slovo do klávesnice ťukám deset minut!“

Mlčela.

„Pojďte za mnou, kapitáne, něco vám ukážu!“ vyzval ji a společně odešli do jeho kanceláře. Poručil jí, aby zatáhla rolety, a sám si odepjal jednu z protéz. „Druhou vy,“ řekl. Učinila, oč ji žádal, a poodstoupila. Plukovník pokrčil rameny: „Tak tohle jsem já. Prosím, není to ironie? Před čtvrt rokem jsem měl ruce a obě plíce, teď mám jednu cizí plíci a dvě protézy, kvůli jedinýmu výbuchu. Neuvěřitelné.“

Kousla se do rtu. Znova si musela připomenout, že ona vyvázla s pouhými šrámy od střepů, zatímco jeho výbuch připravil o všechno. Stál tam před ní a vypadal tak bizarně, až skoro přestal připomínat člověka. Nevěděla, co má říct.

„Buďte tak laskavá, prosím vás,“ kývl plukovník na umělé končetiny ležící na stole. Přešla k němu a jala se mu je vrátit.

„Promiňte, pane,“ špitla. „V rámci vyšetřování jsme museli pročíst vaše emaily a… náhodou jsem objevila jistou žádost…“

Oddechl si. Sotva skončila s prací, popadl ji kolem pasu, smetl ze stolu hromady papírů a obratně ji vysadil nahoru. „Jsou zatažené rolety?“ zavrněl tiše.

 

[Eljoope, byt E. A. Summlové, 6:30]

 

„Nazdar,“ zubil se na ni Daniel Joans, když otevřela dveře. „Nesu ti snídani, zbyla mi od včerejška, můžu dál? Díky.“ Aniž by čekal na odpověď, prodral se k ní do bytu a složil pizzu na stůl. Podal jí noviny. „Čti.“

„Kapitán mluvila s tiskem? No nazdar,“ povzdechla si. „Velitel agoulleské policie, plk. E. Përris, se zatím ke svému názoru na onu politováníhodnou událost nevyjádřil, čtěte však i příští díl – jak se smíří se svou situací? Zůstane i nadále u policie, nebo raději po prožitém atentátu odstoupí?“

„Kouzelné, co?“ uchichtl se on. „Páni, ani nevíš, jak jsem rád, že tě našli – konečně můžu zas do práce!“

„Ty egoisto!“ zasmála se, protože věděla, že to myslel ironicky. „Měla bych se nechat unášet častěji!“

„Počkej, ukaž,“ zvážněl on a obešel ji kolem dokola. „Ty sis stříhala vlasy?“

„Ne, i kdyby, proč bych ti to měla vykládat?“ divila se.

„Elsa měla taky ostříhané vlasy… Musíme na stanici,“ rozhodl. „Oba dva, možná mi konečně vrátí odznak.“

„Počkej, proč? Na co jsi přišel?“ vyzvídala a v rychlosti na sebe hodila sako a sebrala kus pizzy. Ještě v autě za jízdy si zbytek vlasů stáhla do malého culíku.

„Elsa Dåssová měla taky ostříhaný vlasy, musíme obvolat státy, kde se našla těla, a poptat se, jestli narazili na stejnou věc. Co když je to důležitý? Já sice nevím, proč by nějakej magor kradl blonďatý vlasy, ale stejně…“

 

[Policejní stanice v Agoulle – 7:13]

 

„Kde je kapitán, musíme s ní mluvit!“ vyhrkl hned ve dveřích.

„Před půlhodinou se chytla s plukovníkem, odešli spolu do kanceláře, asi na ni pěkně řve,“ odpověděl Danphery. „Ale! Koho to vedete s sebou? No kdopak to je? Detektive, rád vás vidím!“

„Bože, Lieso!“ zvolala Robinsonová, zvedla se a svoji kamarádku objala.

„Tak se přivítejte, já musím za kapitánem,“ zamumlal Joans. Trhnutím otevřel dveře plukovníkovy nové kanceláře.

Kapitán se zvedla. „Ten počítač je opravený, plukovníku,“ prohlásila, ale na svého nadřízeného významně mrkla. „Potřebujete něco, Joansi?“

„Je tu Summlová,“ odpověděl. Kapitán si uhladila pomačkanou sukni. To už se zvedl z podlahy kanceláře také plukovník. „Přišli jsme na něco zajímavého, měla byste o tom vědět.“

„Běžte, kapitáne,“ prohlásil plukovník. „Jo, a – “

Otočila se.

„Díky… za ten… počítač,“ pousmál se na ni on. Měla co dělat, aby se nerozesmála.

 

[8:20]

 

„Summlová si na mnoho nevzpomíná,“ prohlásila po výslechu kapitán. „Víme jen, že ji několik měsíců držel v zajetí v docích v Calais, než ji převezl sem. Po cestě na moři se mu ale postavila, byla to první příležitost. On vytáhl paralyzér, napálil to do ní a pak ji hodil do moře. Pak si vzpomíná jen na probuzení v nemocnici.“

„Nejspíš už měl, co chtěl,“ poznamenal Joans.

„Jo, vidíte, tady vám vracím odznak,“ položila placku kapitán na stůl. „A co myslíte, že chtěl?“

„Vlasy,“ odpověděl prostě. Vyvrátila oči v sloup, proto hned pokračoval: „Kapitáne, není to nesmysl! Podívejte, lidé sem přišli už v pravěku, tehdy byli bez vyznání, později se stali pohany. Než sem přišli křesťané zhruba ve dvanáctém století, vyznávali vlastní bohy.

Jednou z nich byla i bohyně Anannthé, bohyně krásy, lásky, umění, variace na řeckou Afrodithé. Dalším byl Jyil, to byl bůh lovu oděný do kožešin zvířat, která ulovil.“

„Chcete říct, že vraždy spáchal pohanský bůh?“

„To přímo ne, ale jeho vyznavači ano. Divila byste se, ale můj otec jezdil po světě a nevěřil, kolik lidí vyznává například řeckého boha Arese.“

„To je šílený!“

„Kapitáne, máte jiné vysvětlení? Já ne. Proč by jim jinak stříhal vlasy? Řekněte.“

„Víte, co se mnou udělá plukovník, když za ním přijdu s takovouhle pohádkou?“ vyjela kapitán. „Už vás nesmím suspendovat, pomátl jste se z toho!“

„Co plukovník? Netvařte se tak, já dobře vím, že jste mu nespravovala počítač, nevyznáte se v tom. Chytrá výmluva, i když málo uvěřitelná.“

„Přemlouvám oddělení, aby se mu složilo na nový protézy,“ zašeptala. „Přispějete?“

„Jasný,“ přikývl a vysolil z peněženky tisícovku. „Je to naše chyba, že se to stalo, měli bychom něco udělat.“

„Budu vděčná, když zůstanete ve věci mně a plukovníka diskrétní, díky,“ dodala ještě. „Stejně to nehodlám opakovat, nechci, aby odešel, policie ho potřebuje. Do důchodu má ještě čas. Když se mu obstarají lepší protézy – co brání tomu, aby pokračoval dál?“

 

„Robinsonová, vezměte doktorku Lèroinovou a sbalte si věci, za dvě hodiny vám vyplouvá trajekt do Calais, prohledáte doky v přístavu,“ oznámila nekompromisně kapitán. „Danphery, kontaktujte velitele vojína Dåsse, s kým se tak nejvíce přátelil v armádě, a taky plukovníkova bratrance, bude toho o svém synovi vědět spoustu. Znovu otevíráme případ. Už jede elektřina?“

„Myslím, že ano,“ rozsvítila Robinsonová z protidrogovýho lampičku.

„Báječně, ale vy už jste měla být dávno pryč. Joansi, vy vyhledejte záznamy o každé z Dåssových obětí, zjistěte, co všechno měly společného kromě blonďatých vlasů. Summlová, vítejte zpátky, vy budete v kanclu a pokusíte se vzpomenout si na co nejvíc detailů, jasné?“

„Rozkaz, kapitáne,“ ozvalo se několikahlasně a všichni se vrhli ke svým novým povinnostem.

 

[Calais, Francie – 14. srpna 2016, 13:08]

 

V přístavu byly oběma ženám zkontrolovány cestovní pasy a policejní průkazy. Pak tamní strážník souhlasil, ať si prohlédnou přístavní doky. Hned se vrhly do práce.

Páchlo to tu rybinou tak intenzivní, že si musely přetáhnout vršky triček přes ústa a nos. Se zapnutými baterkami vešly do prvního skladiště doku, ale nic zde nenašly. Také ve druhém neobjevily nic podezřelého. Teprve v pátém, do kterého vstoupily, začaly být věci zajímavější. Lékařka vytáhla UV baterku, zuby ji podržela a postříkala podlahu a stěny skladiště směsí luminalu a peroxidu vodíku. Pod světlem baterky se rozsvítily stopy. Lékařka vzala zkumavku s o-tolidinem a vatový tampon, a zatímco si baterkou drženou zuby stále svítila, klekla na podlahu doku a opatrně přejela vatou po jedné skvrně. Pak ji ponořila do zkumavky a chvíli na ni upřeně zírala. Tekutina se začala zbarvovat do modra.

„Klev. Chkalke,“ pronesla. Její společnice ji okamžitě pochopila, i když měla lékařka v ústech baterku. Z brašny jí podala skalpel. „Chášek,“ pokračovala ona a Robinsonová jí dala igelitový sáček na důkazy. Patoložka nožíkem seškrábla část temné fosforeskující skvrny ze stěny doku a zavřela jej do sáčku. Pak vše sklidila do brašny.

„Té krve je hodně,“ poznamenala. „Takové množství nemůže rozhodně pocházet z jednoho člověka. Odeberu vzorek pro DNA analýzu. Vy prosím přelepte vstup do skladiště policejní páskou, už sem nesmí nikdo kromě forenzních techniků.“

„OK,“ přikývla Robinsonová.

 

[Policejní stanice v Agoulle – 18. srpna 2016, 10:35]

 

„Děkuji vám mnohokrát, kapitáne,“ ukončil telefonní hovor s Irákem seržant Danphery, cosi naťukal do klávesnice, přešel k tiskárně a právě se objevivši fotografii pověsil na nástěnku. „Představuji vám Adama Årssela, dánského přítele Dåsse. Byl taky u armády, a kromě toho, že s ním sloužil v Iráku a dopadl úplně stejně jako on, hádejte, kde bojoval ještě?“

„Afghánistán,“ zkusila to kapitán, která právě vešla do místnosti.

„Přesně tak,“ pochválil ji Danphery. „A na rozdíl od svého kamaráda to s výbušninami byl mistr. Mimochodem, když už jsem u výbušnin, copak se ztratilo z ležení kromě vojáka? Bomba. Teda dvě bomby.“

„Ale použil jen jednu,“ vyhrkl Joans. „To znamená, že druhou si schovává pro další použití. Běhá mi z toho mráz po zádech. Jen tak mimochodem, jak vůbec víme, že jde po plukovníkovi? Co když jste tu bombu měla držet vy, kapitáne?“

„Co to zase melete, Danieli! Proč já? Tu bombu adresoval plukovníkovi, nemohl vědět, že s ním…“ Zarazila se. „Moment. Co když máte pravdu? Co jestli věděli, že se mi plukovník svěří s únosem své vnučky a…“ Nahlas polkla. „My jsme ale idioti.“

„To jsme,“ přikývl Joans. „Takže šli celou dobu po vás?“

„Ale proč by nezaútočili už dávno? Plukovník byl pryč čtyři měsíce, i vy jste nebyl na oddělení. A jaký by měli vůbec motiv?“

„Kapitáne, vždyť to je přece jasné!“ vykřikl Danphery. „Dåsse jste dala ustanovit styčným důstojníkem vy! Vzpomínáte, jak nám jeho otec řekl, že chtěl pracovat v Eljoope? Zlobil se, protože chtěl být tam a ne tady. A mohla jste za to vy.“

„Jak jsme mohli být tak slepí!“ zvolala žena.

„Kapitáne, prosím vás, neměli jsme tři členy týmu! Plukovník byl doma, Joanse jste suspendovala a Summlovou unesli, není divu, že to šlo pomaleji. Kde by bez nich tohle oddělení bylo!“

„Máte pravdu,“ oddechla si ona. „Kde je vlastně Summlová?“

„V kanclu, spí, právě jsem ji našel,“ odpověděl Joans. „Mám ji jít zburcovat?“

„Ne, ať si odpočine,“ zavrtěla hlavou ona. „Zjistěte adresu toho vojáka a jeďte ho sebrat. Není teď někde na misi, že ne?“

„Je v Koreji, madam,“ odpověděli jednohlasně Danphery s Joansem.

„Není,“ zavrtěla hlavou Robinsonová s brašnou přes rameno, která se právě protlačila kolem kapitána do místnosti. „S doktorkou jsme analyzovaly vzorky DNA z toho calaiského doku. Kromě Summlové, Dåssové a ještě mnoha jiných dívek, samozřejmě těch unesených, tam byla i krev desátníka Årssela. Bylo jí hodně, ať už je kdekoli, nežije, a já vsadím, co chcete, že právě teď leží někde na dně La Manche.“

„Nejspíš se pohádali, Dåss ho zabil a zbavil se ho v moři. Proto na sebe vzal vinu za zranění plukovníka.“

„Souhlasím,“ přikývla Robinsonová. „Je nepopiratelné, že atentát na plukovníka spáchal Årssel, Dåss se mu za to pomstil, ale pak to vzal na sebe, nejspíš, abychom nepřišli na to, že měl komplice.“

„OK, a kdo teda unesl moji parťačku?“ podivil se Joans.

„Summlovou? To byl Årssel,“ řekla prostě. „Unesl ji do toho doku, ale tam se něco stalo, možná mu praskly stehy, možná dostal infekci, nevím.“

„Kdo ho potom hodil do toho moře?“ zajímal se Danphery.

„Summlová,“ řekla kapitán. „Na lodi, která ji převážela do Agoulle, se patrně něco stalo, neboť se Summlové naskytla příležitost bránit se. Do moře spadli společně, on jí ještě stihl dát dávku z paralyzéru. Buď se utopil, nebo ho dohnalo to zranění, ale určitě nežije.“

„Tak já ji přece jen vzbudím a řekneme jí to,“ rozhodl Joans.

„A zavolejte pyrotechniky k Årsselovi domů,“ přikývla.

 

[17:58]

 

„Už se to nese!“ oznámil bujaře Joans po boku kapitána, kteří nesli tři pizzy a několik lahví piva. „Kdo chce jakou pizzu, kdo chce alko, kdo nealko?“

„Alko,“ usmála se kapitán.

„A špenátovou pizzu,“ přidala se Summlová. „Ale chci nealko. Řídím.“

„Taky. A šunkovou,“ poprosila lékařka.

„Nechci nic,“ odmítl plukovník. „Přišel jsem se rozloučit. Končím. Sbalím si věci a už odtud pomažu někam pryč.“

„Co? To nemůžete, pane plukovníku!“ zaprotestoval Danphery s plnými ústy. „Proč nás opouštíte?“

Neodpověděl. Kapitán za ním přišla do kanceláře.

„Neuvěřitelný, celá moje téměř dvacetiletá kariéra u policie se vejde do jediný krabice,“ pousmál se.

„Vážně? Teď, po takovém velkém případu?“ zajímala se. „Tebe nevyhodili, odcházíš sám. Kvůli nám, a to není fér. Jsem služebně mladší, mám nižší hodnost, tohle oddělení tě potřebuje.“

„Jsi žena,“ zarazil ji. „A já džentlmen, troufám si říci.“

„Ethane,“ oslovila ho. „Já jsem vždycky chtěla být povýšená, ne deset let tvrdnout na jedný pozici, ale takhle ne, takhle teda ne.“

„Já jsem plukovník už dvacet let,“ nechápal. „Miluju tě, nechci tě ztratit teď, když jsme konečně spolu. Což by se – přiznejme si to – stalo, kdyby na nás přišli. A oni by na nás přišli. Nemůžeš chodit s nadřízeným, ještě k tomu ze stejnýho okrsku, taková jsou pravidla, sama je dobře znáš. A pro mou pověst je taky lepší, když odejdu sám, než aby mě vyhodili.“

„Tak to ukončíme,“ řekla. „Stejně to bylo jednou, nic to neznamená. Mluvím vážně, potřebujeme tě tady. Já tě potřebuju.“

„Ne,“ pravil a krátce ji políbil. „Konec nás dvou, to bych nepřežil. Navíc neodcházím úplně domů, nabídli mi místo majora Litta v Eljoope.“

„Majora!“ zvolala. „Propána, víš vůbec, jak strašně sklouzneš po žebříku hodností! A co tam chceš dělat, s těmi protézami?“

„Nic,“ odpověděl. „Je to domluvené, budu sedět u stolu a zvedat nudný telefonáty, jako tady.“

Koutkem oka zpozorovala muže nevýrazné postavy s plavým knírkem a vlasy. „Kdo to sakra…“ Obrátila se a beze slova odešla.

„Dobrý večer, jmenuji se François d’Arc, jsem váš nový plukovník. Těším se na spolupráci s vámi a doufám se vší upřímností, že nám to spolu půjde stejně dobře, jako vám to šlo s vaším bývalým kapitánem. Kancelář je tudy?“

„Á, plukovník d’Arc už je tady,“ usmál se on. „Bude tu velet místo mne.“ „Stavíš se večer u mě?“

„Už je večer,“ podotkla. „A kdo říká, že jsme ještě spolu? Zlobím se, víš. Na tebe se zlobím, Ethane. Tohle se nedělá za něčími zády.“

„Tak odpusť,“ řekl provinile. „Probereme to u mě při sklence dobrého vína z Bordeaux, co ty na to?“ Aniž by čekal na odpověď, otočil se, sebral krabici svých věcí a ležérně zamířil k východu z budovy. Po cestě se s ním loučilo celé oddělení.

---