Nezapomeň

Další příběh z policejní stanice... D. Joans je obviněn z vraždy

[Nevěstinec na předměstí Eljoope – 28. ledna 2017, 22:58]

 

Když jí mobilní telefon zazvonil poprvé, právě laskala cizí hebké tělo a kochala se vnadami své společnice. Prostitutka, s níž sdílela lože, měla hezké černé vlasy, milovala Čajkovského a v milování byla více než obratná, ovšem víc o ní nevěděla. Neznala ani její jméno. A to navzdory faktu, že jejích služeb nevyužívala prvně.

„Nech to být…“ zamumlala mezi polibky ona.

Poslechla. Když mobil spustil podruhé, vztáhla po něm přesto ruku a mrkla na displej. „To je můj parťák z práce, měla bych to vzít,“ zamumlala a přiložila jej k uchu.

„Summlová?“ ozvalo se z mobilu jeho hlasem, který však zněl unaveně a vyděšeně. „Summlová, můžeš? Mám průšvih.“

„O co jde?“ zajímala se, zatímco se po ní její přítelkyně dál plazila. Když zvážněla, pochopila, že se to asi opravdu nehodí, a odešla.

„Lieso…“ Zajíkl se. „V SMS ti pošlu adresu, prosím, přijeď. Lieso… já… myslím, že… že jsem někoho… asi jsem někoho zabil.“

 

[Bývalý sklad munice, Eljoope – 23:14]

 

Daniel Joans se opíral o stěnu temného sklepa dávno opuštěné budovy, přes pokrčená kolena složené ruce, ze kterých ještě odkapávala čerstvá krev.

„Jsi tu rychle,“ poznamenal bezvýrazně, když přišla.

„Byla jsem poblíž,“ prohlásila a zamířila k mrtvole na podlaze, na kterou upozorňoval pruh světla dopadající sem úzkým světlíkem. Byl zasklený a zjevně se tu dlouho, opravdu dlouho nevětralo, vzduch prosycovala nezaměnitelná vůně brambor a černého střelného prachu.

„Nenamáhej se, je mrtvá,“ poznamenal on.

„Fajn,“ pohodila hlavou. Sklouzla do dřepu vedle něj. „Tak cos proved‘?“

„Já nevim,“ hlesl. Opřel čelo o prsty a pak si odhrnul vlasy z obličeje, zůstaly na nich stopy krve z jeho prstů. „Já nevim, Lieso.“

„Na co si vzpomínáš jako na poslední?“

„Sedím v baru pár mil odtud. Je tam hezká ženská, fakt kočka, chápeš. Popili jsme spolu.“

„To je ona?“ ukázala na tělo na podlaze.

Zavrtěl hlavou. „To je její kamarádka…“ Zarazil se. „Moment, jak to sakra vim?“ Blýskl po ní očima. „Lieso, jak to můžu vědět? Poslední, na co se pamatuju, je, že s ní sedím v tom baru a piju pivo.“

„A jak ses dostal sem? Máš tu auto, řídils‘ opilej?“

„Nevim,“ zavrtěl hlavou. „Já už nic nevim, parťáku. Možná jsem ji zabil já. Možná, já fakt nevim, mám na sobě něčí krev, ale možná je moje, nevim.“

„No, žiješ, takže všechna tvoje určitě nebude. Zavolám kapitánovi.“

„Jo, to bude nejlepší,“ souhlasil, ale nebyla si tak docela jistá, že to myslí upřímně. Ať už to bylo jakkoli, ona neměla na výběr.

 

[Byt D. Joanse, Agoulle – 23:56]

 

„Přespím tady, abys zas něco nevyved‘,“ prohlásila nekompromisně, když dorazili k němu domů.

„Fajn,“ řekl. „Gauč je ti k dispozici. Já se jdu osprchovat. Chceš kafe?“

„Rozmyslím si to, zatímco budeš ve sprše,“ odpověděla. Přikývl a zmizel v koupelně. Po cestě ještě utrousil, že se možná radši vykoupe.

Summlová zapnula rádio a uvařila si zelený čaj. Vypila dva hrnky a prohlédla si byt svého parťáka. Pak se jí zazdálo, že už podezřele dlouho je v koupelně ticho. Zaklepala na dveře. „Dane!!“ zavolala. „Joansi, jsi v pohodě?!“

Vyrazila dveře. Ležel ve vaně a patrně usnul a sjel pod vodu. Přiskočila k němu, vytáhla ho na podložku na podlaze a přiložila ucho k jeho mokré hrudi. Vládlo v ní nemilosrdné ticho.

„Do prdele,“ zaklela. Jala se ho začít oživovat. Raz, dva tři, oběma rukama stlačovala jeho hruď. Raz, dva tři, umělé dýchání, raz, dva tři, znova, raz, dva… Musela se opřít o stěnu sprchového koutu, zatočila se jí hlava. Resuscitace byla daleko více vysilující, než by si představovala. A Daniel stále nereagoval. Těžce si povzdechla a pokračovala. Raz, dva, tři, čtyři, pět…

Nic. „Ksakru, Danieli!“ zaječela, do očí se jí vhrnuly slzy, aniž by pořádně věděla, proč. „Tak se prober!“ Bez rozmyslu ho pěstí udeřilo do těla. „Vzbuď se! To by se ti hodilo, zbaběle umřít, co? To teda ani náhodou, parchante jeden! Koukej se probrat!“ A znovu. „Já tě dostanu zpátky!“ Potřetí, počtvrté.

Otevřel oči. Převalil se na bok a prskal kolem sebe vodu, zatímco ona se spokojená sama se sebou svezla k zemi a zůstala ležet vedle něj a vyčerpaně oddechovala. „Zachránilas mě,“ vypravil ze sebe namáhavě a zabloudil na ni koutkem oka.

„Radši už nespi ve vaně,“ ušklíbla se. „A obleč se.“

Ani jeden si nevšiml tajemné postavy, která proklouzla do bytu, chvíli strávila v Joansově ložnici a pak se schovala do kuchyně, nejvzdálenější místnosti od oné ložnice.

Když se oba trochu vzpamatovali, zvedli se a zamířili právě do ložnice. Joans trochu vrávoral, a tak ho parťačka raději podepřela a do pokoje ho doprovodila. Tam ale další její pomoc odmítl. „To je dobrý, já to zvládnu, vážně,“ tvrdil.

„Dobře,“ přikývla po chvíli. „Budu vedle v obýváku, kdyby něco, tak křič, jasný? Uslyším tě.“

„Jasný.“ Po rtech mu přelétl pobavený úsměv, jako by tou možností hluboce opovrhoval.

Summlová se svlékla do spodního prádla a vklouzla na gauč pod deku. Byla sice tenká, ale příjemně hřála a jí navzdory mrazivé noci nebyla vůbec zima.

Už skoro spala, už pomaličku začínala přecházet z dřímoty do tvrdšího spánku, když ji zpět do reality přivedl výkřik té nejvyšší priority na světě.

„SUMMLOVÁ!!!“

Vyletěla z pohovky a vřítila se do ložnice. Daniel Joans ležel na posteli, ještě se ani nepřikryl. Byl bledý jako stěna. „Summlová, velice opatrně se podívej pod postel,“ hlesl. „Říkej mi to číslo, nebo neříkej, jak uznáš za vhodný. Já si v duchu asi připravim závěť.“

„Jaký číslo?“ už měla málem na jazyku, když se sklonila pod lůžko a okamžitě jí bylo jasné, o čem je řeč. Na přístroji opleteném dráty blikalo snižující se číslo.

„Dvě minuty,“ hlesla.

„Vypadni,“ vydechl omráčeně. „Summlová, slyšíš? Vypadni odsud! Běž, hni sebou!“

„Dobře, ale ty půjdeš se mnou.“

„Rád bych,“ pousmál se. „Věř mi, ale nejde to. Zapnulo se to, když jsem dolehl. Má to tlakovej spínač, jestli se pohnu jen o milimetr, tak to bouchne bez ohledu na čas.“

„A jak to víš? Neviděl jsi to!“

„Ale slyším tikání,“ odvětil. „Summlová, jaký je tam číslo?“

„Padesát vteřin.“

„Tak proč do háje neutečeš!“ zanaříkal.

„Bez tebe? Ani mě nehne.“ Sehnula se a strčila ruku pod lůžko. Daniel zaúpěl. Opatrně vysunula přístroj zpod postele.

Třicet vteřin. Nebyl čas ani volat pyrotechniky. A protože Joans utéct nemohl a ona nechtěla, zůstali v ložnici a čekali. Nemuseli dlouho. Čísla na bombě se snižovala závratnou rychlostí, jak ubíhaly vteřiny, až se tam zobrazila nula.

Nic se nestalo. Ta bomba nevybuchla, nedošlo k žádné detonaci. Joans opatrně slezl z postele, a když se podíval na bombu, rozesmál se: „Summlová, ty seš kráva!“

Kdyby mu před chvílí nezachránila život, kdyby ho předtím neviděla sedět v tratolišti krve a taky nebýt toho, že už v danou chvíli mohli být oba rozervání na kusy, vlepila by mu facku. Místo toho se relativně bezstarostně optala: „A to jako proč?“ Ona se ve výbušninách nevyznala, pohněvalo ji, že si z ní takhle utahoval. Ještě k tomu po prožitých adrenalinových dvou minutách.

„Vždyť ty dráty jsou přes to jen položený! Krucinál, já jsem mohl klidně slízt dolů už před pitomena dvěma minutama, kdybys mi to řekla! Není to zapojený. Někdo chtěl jen vyděsit.“

„Anebo to byl amatér.“

„Myslíš, že mě chtěl vážně zabít?“

„Jasně!“ vykřikla. „A možná to byl skutečnej vrah! Aby sis nevzpomněl a nesvědčil proti němu! Tohle odvezu někam daleko – a ty pojedeš se mnou! Nenechám tě samotnýho.“

„A co když to bouchne?“

„Nebyl jsi to ty, kdo před chvílí říkal, že se to nemůže stát?“ zajímala se.

„Počkej, nechceš zavolat pyrotechniky?“

„Chci se vyspat, což se mi nepodaří, když tady bude pobíhat deset cizích chlapů. Podej mi krabici.“

„Krabici?“ nechápal.

„Jo! Nemůžeme přijít na stanici jenom tak s bombou v náručí!“

 

[Policejní stanice v Agoulle – 29. ledna 2017, 6:13]

 

„Tak mám špatný zprávy,“ oznámila patoložka, která vešla do kapitánovy kanceláře se dvěma kelímky kafe. Jeden jí podala. „Měly bychom jít za plukovníkem.“

„Sdělím mu to individuálně, jestli je to možné.“

Pokrčila rameny. „Oběť zemřela patrně následkem čtyř střelných zranění hrudního koše, z nichž tři zasáhly plíce a čtvrté srdce. Dva průstřely, dva náboje jsem vyjmula a poslala na balistiku. Odpověď se vám nebude líbit.“

„Proč?“ zbledla ona.

„Pocházejí z osobní zbraně detektiva Daniela Joanse. Na zbrani nejsou otisky nikoho jiného než jeho a krev na jeho košili patří dvěma lidem.“

„Budu hádat,“ skočila jí d řeči kapitán. „Oběti.“

„Ano. A druhá krevní stopa patří Danielu Joansovi. Můžete mi ukázat fotografie z místa činu, prosím?“

Přitakala. Rozklikla je na počítači a monitor natočila k patoložce. Na dvou fotkách pořízených Summlovou byl zachycen i Joans.

„Můžete mi detektiva přiblížit?“ požádala Lèroinová. „Je tam dost mizerné světlo, ale má na tváři oděrky. Ruce jsou sice zakrvácené, ale myslím, že i tam jsou škrábance. Potřebovala bych ho vidět, určitě se to ještě úplně nezahojilo, a pokud ho oběť poškrábala v sebeobraně…“

„Zavolám Summlové, jsou u ní doma. V noci někdo dal Joansovi bombu pod postel. Asi amatér, protože ji nezapojil, takže nedetonovala.“

 

[9:01]

 

Kapitán se s povzdechem opřela o rám dveří kanceláře detektivů Summlové a Joanse. „Joansi,“ houkla. Vstal.

„A do háje,“ ulevil si. „To nebude dobrý.“

„Odevzdejte mi svůj odznak a zbraň. Dejte ruce za záda. Danieli Joansi, jste zatčen za vraždu Emm Petrové. Svoje práva doufám znáte. Je mi to líto.“

Mlčel. Díval se do země, až když ho odváděla, ohlédl se přes rameno na svou bývalou parťačku.

 

„Proč? Proč jste ho zatkli!“ rozčilovala se o chvíli později v kapitánově kanceláři. „Kapitáne Rettová, tohle přece není fér! Já to vím, vy to víte, doktorka to ví, určitě to ví i plukovník – tohle by Dan neudělal!“

„To se mýlíte,“ pravila ona a posadila se za stůl. Summlová se po ní nepřátelsky podívala. „Nikdo to nemůže s jistotou, se stoprocentní jistotou vědět, detektive. Je to těžko uvěřitelné, to přiznávám, ale neuvěřitelně? Ne, lhala bych, kdybych řekla, že tomu nemůžu uvěřit.“

„A co důkazy? Jaký máte důkazy? Můžou být nastrčený!“ nedala se odradit ona.

„Na jeho košili je krev oběti, balistika potvrdila, že střely, které tu mladou ženu zabily, pocházejí z Danielovy zbraně, byl u těla a – a – a má oděrky a škrábance, za nehty té mrtvé se našla jeho DNA!“ Trochu se uklidnila a pokračovala mírnějším tónem: „Detektive, chápu vaše rozhořčení, ale bohužel jsou to nezvratné důkazy, DNA prostě nelže.“

„Moment,“ zarazila se Summlová. „Vy jste řekla, že za nehty té mrtvé se našla Joansova DNA?“ Přitakala. „No jo,“ uchichtla se ona, „to ale znamená, že musela být blízko u něho. Jak by ji potom zastřelil? Vždyť by to musely být průstřely!“

„Vy to nevíte, že ne?“ zavrtěla hlavou kapitán. „Dva průstřely, dvě střely zůstaly, třikrát do plic, jednou do srdce. Na zbrani jsou pouze otisky Joanse.“

„A co ta bomba pod jeho postelí? Tu si tam dal jako sám, nebo co?“

„Nevybuchla,“ upozornila významně kapitán. „Ergo ano, proč by ji tam nemohl dát on sám?!“

„Pche, to je… Tohle odmítám poslouchat, to je šílený!“ zvolala. „Tak fajn, prosím, tady máte i můj odznak a pistoli, abyste jich neměla málo, protože díky zatčení Joanse jsem do toho taky osobně zainteresovaná, což – jak sama víte – vede k suspendaci z případu, že? Ale moje věci si klidně nechte i dýl.“

„Dáváte výpověď?“

„Já? Kdepák, jen říkám, že nemusíte s tím uzavřením případu nijak spěchat… Vraha už ostatně máte, takže…“

Obrátila se k odchodu, ale kapitán za ní zavolala její jméno. Její křestní jméno. Otočila se.

„Pomozte mu. Inkognito, nemáte s tímhle oddělením nic společného, neprozradíte tento útvar, nejste detektiv. A před plukovníkem mlčet jako hrob! Kdyby na to přišel, nebyl by to jen náš pracovní vztah, co by utrpělo. Chci hodinová hlášení.“

„Rozkaz,“ usmála se.

„Summlová!“ zavolala za ní ještě ona. Hodila po ní lísteček. „Volejte mi na tohle číslo.“

Zazvonil jí telefon, a tak ho vzala a založila pod bradu. „Kapitán Rettová, kdo volá? … Ehm… Děkuji za informaci, dejte mi vědět, jak to s ním pokračuje.“ Zavěsila. „Joans krátce po přijetí do věznice zkolaboval. Odvezli ho do nemocnice.“

Summlová užuž stála ve dveřích, když telefon zazvonil opět. Kapitán ji gestem ruky zarazila, aby ještě vyčkala. „Rettová,“ ohlásila se do sluchátka. „Přiveďte ji sem, děkuji. Ano, do mé kanceláře.“ Vrátila telefon na stůl a vzhlédla. „Přišla vypovídat ta ‚kočka z baru‘, jak ji Joans nazval. To jsem zvědavá, co mi poví.“

 

[Kancelář kpt. Rettové, policejní stanice v Agoulle – 9:27]

 

„Posaďte se, prosím,“ vybídla ji laskavě kapitán. „Dáte si kávu nebo něco? Děkuji, že jste přišla sama vypovídat, velice si toho cením nejen já, ale jistě celé oddělení, však chápete.“

Zavrtěla hlavou na znamení, že nic nechce. Usedla naproti ní a složila ruce do klína. Pak vcelku poklidně spustila:

„Byla jsem v baru s Emm, když jsem si všimla toho pěknýho detektiva. Teda já jsem ještě nevěděla, že je to detektiv, že jo, ale… všimli jsme si sebe tak nějak navzájem a on si chtěl přisednout, měla jsem pocit, že po mě jede, tak jsem mu ukázala snubní prstýnek, tady. Ale dodala jsem, že jsem tu s přítelkyní, ona byla v té době na toaletě. Když si k nám později přisedla, ti dva se dali do řeči, on objednal nám všem pití a zaplatil za nás. Džentlmen, jak má být.“

„Co bylo dál?“

„On se do ní tak zakoukal, že zapomněl, že má venku auto. Naštěstí já jsem nepila, takže jsme se dohodli, že je odvezu jeho autem a ráno se tam vrátím pro to svoje, protože on je potřeboval do práce. Povídali jsme si asi do půl jedenáctý, o různých věcech, víte. Dokonce nám ukázal odznak detektiva. Pak zaplatil a nasedli jsme do auta a…“

Zajíkla se. Kapitán položila zlehka ruku na hřbet její. „Jen klid, tady jste v bezpečí, prosím, můžete pokračovat?“

Přikývla. „Jeli jsme k nám domů, ale když už zbývala poslední křižovatka a byli bychom tam dojeli – on seděl na místě spolujezdce – chopil se volantu a na poslední chvíli jej stočil opačným směrem. Emm začala ječet, ale nejspíš ji nikdo neslyšel. Já si myslela, že je opilý a proto to dělá, ale on pak vytáhl bouchačku a namířil mi ji k hlavě a nutil mě, abych… abych vystoupila z auta. Vedl mě do prázdnýho obchoďáku, vyrazil dveře a pak mě praštil do hlavy. Vzpomínám si jen, že když jsem se probrala a vyběhla ven, už bylo světlo a Emm i ten polda byli pryč…“

„Jak dlouho jste mohli být v autě?“

„Tak… dvacet minut nejvýš,“ nakrčila obočí. „A když jsem přišla k sobě, tak už bylo asi osm ráno a já šla rovnou sem. Teda ne rovnou, ještě jsem se vrátila pro svý auto k tý podělaný hospodě.“

„Dobře,“ opřela se kapitán. „Tohle mi podepište, vaše výpověď. Je tohle muž, kterého jste potkala v baru a který vás udeřil do hlavy?“ ukázala jí fotku Joanse. Přikývla. Zazvonil telefon. „Omluvte mne,“ řekla policistka a hovor si vzala. „Rettová?“

Moc nemluvila, spíše poslouchala, a jak poslouchala, bledla a bledla a vážněla. Když zavěsila, trpce si povzdechla. Ve stejné chvíli do kanceláře vstoupil strážník s obálkou v ruce. Kapitán si ji převzala, poslala ho pryč a obálku otevřela. Přešla k oknu a přiložila snímek z MRI.

„Možná byste měla odejít,“ prohodila k mladé ženě, která seděla na židli před stolem. Vstala a vytratila se, ani se nerozloučila. Kapitán se posadila a vytočila jisté číslo.

Nejprve zavolala do nemocnice, poté Summlové.

 

[Byt E. A. Summlové, Eljoope – 10:04]

 

„Summlová?“ ohlásila se do mobilního telefonu detektiv.

„Rettová,“ ozvalo se. „Kde jste?“

„Doma, právě jsem přišla,“ řekla, když zamkla dveře. „Proč? Přijedete?“

„Ne. Mám dvě zprávy, špatnou a ještě horší. Kterou chcete jako první?“ To byla její oblíbená formulace. „Týkají se Daniela Joanse.“

„Tu špatnou…“ hlesla.

„Je vinen, potvrdila to svědkyně, kamarádka oběti. Emm zabil Joans, Summlová.“

Opřela se o dveře. „To není možný, kapitáne, to by neudělal. Leda by ho vyprovokovala!“

„Bylo to, jak jsme si myslely. Byl u armády, umí se bránit a umí to s výbušninami, není magor, aby se zabil, ale v panice potřeboval smést podezření ze sebe.“

„Ale on tam tu bombu dát nemoh‘!“ bránila ho Summlová. „Jak by to udělal? Málem se utopil ve vaně, oživovala jsem ho, když tam musel někdo ten krám strčit. Předtím jsem mu prolezla byt, jestli ji opravdu nezabil, chtěla jsem si být jistá, že tam třeba prvně nebyla s nim. Nic tam nebylo, ani bomba pod postelí.“

„Někoho najal. Summlová, bylo to tak, a je mi to líto.“

„Fajn, ten odznak si fakt nechte,“ zabručela. „Co je ta ještě horší zpráva? Může být vůbec něco ještě horšího?“

„Z té vraždy nebude obviněn a celý se to stáhne a bude mít čisto v rejstříku,“ oznámila. „Nikdy se nikdo nedozví, že byl ve vězení, byť asi tak na dvě minuty. Smlčí se o tom.“

„Může se vrátit k policii?“

„Snad ano.“

„No tak co je na tom sakra blbýho?!!“ nechápala.

„Lieso,“ oslovila ji měkce kapitán. To už věděla, že přijde něco strašnýho. „Zavraždil mladou ženu, ale neponese za to následky, protože byl v tu dobu mimo. Má mozkovej nádor. Proto si na nic nepamatuje a má totální okno.“

Sesunula se do dřepu a ruka s mobilem jí ochable sjela od ucha a zůstala ležet na podlaze, jako by náležela úplně někomu jinému. „Co?“ hlesla omráčeně.

„Summlová? Lieso, jste tam ještě?“ ozvalo se z telefonu. „Summlová!“

Dokázala jen němě civět před sebe. Ke své hrůze necítila smutek a ni hněv – tedy zatím ne. Zevnitř ji sžíralo děsivé hluboké prázdno. Pomalu posunula prst a zmáčkla tlačítko k ukončení hovoru. Trvalo ještě dlouho, než se zvedla.

Vzpomínala. Ten den, kdy se vrátila do práce po postřelení – den, kdy poprvé potkala Joanse, kdy jí tehdejší plukovník Trou osobně nařídil, že odteď pracuje s ním a že Robinsonová je přesunutá na protidrogový.

Pak den, kdy byli v utajení v hotelu v hlavním městě, když předstírali manžely a on ji svými řečmi přiměl dokonce i k tomu, že se s ním bez pocítění jakékoli větší náklonnosti vyspala. Den, kdy ho viděla viset za konečky prstů z hotelového balkonu a pak padat a řítit se dolů.

Večer, když jeli v autě na slavnost a on měl na sobě napoleonskou uniformu a klobouk, s jehož peřím si pohrával vítr. A stejný výjev z téhož večera, ovšem tentokrát měl u ucha přiložený mobil z jednadvacátýho století. Vypadal komicky! Musela se při té vzpomínce pousmát.

Hned ale zvážněla. To když se jí vybavilo, jak sedí v tom bývalym skladu munice se zakrvácenýma rukama a bledou tváří, když jí se smrtelnou upřímností kladl na srdce, že si na nic nevzpomíná a že neví, zda tu dívku zabil. Věřila mu. A nikdy by ji nenapadlo, že by to opravdu udělal.

Poslední výjev – Daniel sedící na posteli v ložnici, pod kterou tikala bomba. Jeho šedé oči hledící vyplašeně jako oči štvané laně. To nebyly oči vraha. A nebyly to ani oči člověka, který sedí nad bombou, již si tam sám nastražil. Nevěděl o ní. Nebo ne, to nebylo přesné – spíše si na ni nevzpomínal.

 

[Policejní stanice v Agoulle – 16:34]

 

„Děkuji, že jste přišla, detektive,“ usmála se na ni kapitán, když za sebou zavřela dveře její kanceláře a vklouzla do křesla naproti ní. „Musím se vám omluvit. Došlo k politováníhodnému omylu nemocnice. Nějakým záhadným způsobem byly vyměněny snímky z MRI. Daniel Joans je naprosto v pořádku.“

„Co?“

„Doktorka, která měla být v kabině u rezonance, si odskočila na dámy a nechala Joanse bez dozoru. Když se vrátila, zjistila, že má nejspíš nádor, protože jí to tak přístroj ukazoval.“

Přikývla.

„Jenomže jí nedošlo, že snímky mohl někdo vyměnit. Nedívali se na záznamy z kamer, nepovažovali to za nutné, až když dělali rezonanci o pár hodin později pro kontrolu znovu, nic tam nebylo. Proto se na ty kamery podívali – jeden z pacientů si udělal výlet a podstrčil vlastní výsledky MRI, abychom měli o důvod víc Joanse zdiskreditovat, ale zároveň ho nezavřeli do vězení.“

Přikývla.

„Onen pacient se jmenuje Mikael Ssopford a je to bratranec té dívky, kterou Joans potkal v baru. Byla to předem nachystaná past, stejným způsobem zničili už spoustu policajtů ve spoustě zemí po celé Evropě. Nějaké otázky?“

„Vrátí se Joans k policii?“

„Bude-li chtít, já nemám námitek,“ usmála se žena.

„A on je… v pořádku? Proč si teda nic nepamatuje? Zdrogovali ho?“

„Toxikologie byla negativní. Víte, jsou traumata, která mozek sám od sebe raději vytěsní. Jsme vážně úžasné bytosti, nemyslíte?“ poznamenala kapitán. „Jinak ta ‚kočka z baru‘ – a já opět musím použít označení našeho kolegy – vzala úplatek několik desítek tisíc, aby lhala a svalila vinu na Joanse. Teď půjdou oba dva před soud.“

„Dobře,“ přikývla. „Děkuji vám, kapitáne.“

„Jo, a – Summlová!“ zavolala za ní žena, když už se měla k odchodu. „Chcete zpátky ten odznak?“

---