Psací stroj

Psací stroj

Kde jsou ty doby, kdy se psalo na klasických mechanických psacích strojích.

V minulém století, kdy jsem se to učila, byla ve škole učebna psaní na stroji odhlučněna jako nějaké nahrávací studio, abychom nerušily ostatní žáky školy ve výuce. Když 25 žaček začalo psát na mechanických psacích strojích, to byl takový rachot, že pokud bylo otevřené okno ( učebna byla v přízemí u pěší zóny), tak si kolemjdoucí museli myslet, že začala válka a někdo po nich střílí, v dnešní době by to bylo považováno za útok teroristů.

Učily jsme se psát všemi deseti naslepo. Písmena na klávesnici byla zatřena barvou, nesměly jsme se dívat na prsty, jen dodržovat prstoklad. Pokud se někdo do klávesnice díval, dostal na krk zavěšenou destičku, která kryla prsty a nutila psát poslepu. To byla pro nás ostuda, tak jsme se snažily psát naslepo a opravdu jsme se to naučily.

Nezapomenutelné bylo psát na stroji do taktu. Stará soudružka učitelka měla ráda dechovku, hlavně píseň Pojdˇ Mařenko do hájíčka ( jmenovala se Marie). Zkuste si psát na stroji text této písničky do taktu. Hrůza, děs. Když někdo ťuknul do pauzy, muselo se začít znovu od začátku.

Ráda na tu dobu vzpomínám, byla legrace, když se nám při psaní zamotala páska a po její výměně jsme byly jako kominíci, špatně jsme si položily prsty na klávesnici a psaly nesmysly, špatně proložily kopíráky a text byl na kopiích napsán zrdcadlově. K přečtení textu pak bylo zapotřebí stoupnout si před zrdcadlo.

Dnešní klávesnice mi připadají takové neosobní, studené. Jsou dokonalost sama a pro mě dokonalost má v sobě cosi studeného. Není nad to po cinknutí konce řádku zvednout ruku z klávesnice, pákou pořádně zabrat, zařádkovat a pokračovat v psaní. Pro psavce všemi deseti pozor na prstoklad !