Zenit

Tenké kořínky se v hlíně začínají probouzet. Hledají cestu nahoru, aby ucítili teplo slunce a mohli  v jeho záři růst a rozvíjet se.

První pocit nejistoty a nepohodlí. První zachvětí dechu. Naprosto neviditelný zkrat. Je vidět jako v periferii. Slyšet za deseti dveřmi. Všechno je v pořádku.

Zmrzlé kořínky cítí, že někde neurčitě nahoře je teplo. Plně se probouzí a skrz ledovou půdu se sápou nahoru.

Dech zesiluje. Zneklidňuje se. Po páteři proběhlo osm studených hmyzích nohou. Mrazivý pocit stoupá, je na vrcholu a klesá. Toto už není tak krátké spojení, jako poprvé. Dá se z něj leccos vyčíst. I když stále nevidíme jeho formu. Cítíme, jakoby se snažilo dostat na povrch. Odněkud. Z nějakého hlubokého černého dna.

Konečně ostré hroty kořenů prorazily ledovou zem. Na kořenech okamžitě vyrůstají černé květy, které se lepí na okolní svět. Svou těžkou vahou dusí ostatní formy života a krmí se na jejich smrti.

Niterní exploze a hledání kyslíku v plicích. Deformace žaludku, který se obtáčí a zavazuje. Černota na spáncích a zúžení celé osobnosti na páteř. Stupňující se zima. Myšlenka rozběhnutí se hlavou proti zdi, na to ale tělo nemá sílu a v prázdné mizící hlavě se ztrácí veškerá vůle.

Žebra jsou protkána mrtvými větvemi stromu. Spadané listí se vrší na plicích. Obrovská stonožka z ledu, která žije a svíjí se v kmenu, pohlcuje všechnu energii a sílu.

"Zvýšeme vám dávku a na chvíli si odpočinete doma. Omezíte kontakt s lidmi, to vás vyčerpává, a za týden se zase sejdeme."