Mlha za mnou, mlha přede mnou

Projížděla jsem první podzimní mlhou na kole. Foukal studený vítr, bolely mě uši. Vítr se opíral do mého zkřehlého těla, zábly mě ruce i špičky nohou v lehkých polobotkách. Poprchávalo. Mírné mrazení se dostávalo za mé nehty.

Dnes je půlka týdne a já spěchám do školy do nedalekého města Villeneuve d’Ascq, na univerzitu. Už ani nevím, proč jsem šla studovat sociální ekonomiku. Možná proto, že mi ten obor připadal zajímavý, nevšední a netradiční, moc jsem dopředu nepřemýšlela, jak se v životě uplatním. Účetní ze mě nebude, vedoucí projektu hned po škole také ne, možná, jestli získám diplom, ze mě bude koordinátorka nějakého sociálně-ekologického projektu, přemýšlím, šlapajíc na kole v mlze.

Je před osmou ráno. Došlapu do univerzitního kampusu a sedám si do druhé lavice ke své spolužačce Juliette. Juliette je nádherná, hnědooká, kudrnatá holka, se kterou jsem na výšce zažila alespoň nějaké to dobrodružství. Mezi suchými ekonomy toho člověk moc pro srandu nezažije.

Místnost osvětluje několik zářivek, které vydávají nepříjemné, tlumené světlo. Přežiju první hodinu s rasistickým machem, s profesorem účetnictví a píšu si pod stolem básně. I Kafka přeci vystudoval práva a pracoval v pojišťovně, říkám si a myslím na tátu, pro kterého je vysokoškolské vzdělání v životě jednotlivce nadmíru důležité a já ho přeci nechci zklamat… Zklamat ho nechci, ale jeho představy o privilegované, elitní třídě vzdělanců mi lezou na nervy i přes takovou dálku, jakou je Praha a Lille. Co tedy dělá všechna ta chudina, lidé na ulici, které tu denodenně potkávám ? Proč si oni nemohou dovolit studovat a zrovna já, holka z bývalého Československa, můžu ? A nenadřazuju se přesně takovými úvahami nad ně ? Ještě se musím zamyslet, dříve, než budu soudit.

Na konci dne se vracím v mlze na kole zpátky do svého studeného, vlhkého pokoje v rue de Seclin. Brzy začíná zkouškové období. Mlha za mnou, mlha přede mnou.