Dopis Ježískovi

Milý Ježíšku

         Zdravím Tě, Ježíšku. Chtěl bych se Ti omluvit za to, že Tě zbytečně obtěžuji. Abych řekl pravdu, já Ti dopis psát nechtěl.

         Když mě maminka pobídla k této činnosti, opáčil jsem jí, že vidíš z nebe do mozku každého z nás a je pro Tebe jednodušší se mi kouknout do hlavy, kde mám oddělení přání, než číst po mě nějaký dopis. Jenomže ona mi řekla, že také vidíš, že jsem drzý na své rodiče a to by Tě mohlo hodně rozzlobit. Z čehož by plynulo, že bych pod stromečkem našel pouze praktické dárky jako například svetr, bundu, šampón nebo pero. Při té představě jsem se zhrozil. Já praktické dárky nemám rád, ale o tom už Ti asi psalo mnoho dětí. Tak jsem našel nějáký papír, vzal si jeden z těch praktických dárků a začal psát.

         Předně nevím, co z toho,  co napíšu, dostanu, protože mi tatínek řikal, že jsi tenhle rok dostával horší plat a taky Tě něco stála ta pokuta za porušení rychlosti. Příjmi mou upřímnou soustrast, ale nebuď z toho smutný. Tatínek se letos setkal s tím samým, asi proto mě o tom informoval, protože s tím má zkušenosti a ví, že je to nepříjemné. Až jednou  budu učit v autoškole, udělám z vás dvou hotové profesionály  a každý si na mě bude ukazovat, jak jsem dobrý, že jsem Vás to naučil,  a pak zase na Vás, jak jste dobří, že jste se  to naučili, pak půjdeme domů,  maminka mi řekne, že už jsem velký kluk a už budu moct dostat pivo jako táta při nedělním obědě a všechno bude fajn.

         Předně bych si přál nějakou noční píšťálku. Doufám, že Tě ten název nerozhodil, vždyť Ty všemu rozumíš a vše chápeš. Určitě jsi z nebe sledoval,  jak jsem v červnu  měl tu hezkou píšťálku, co mi koupila babička z Prahy. Pořád jsem na  ni doma pískal a k večeru vždycky nějak záhadně zmizela. Tatínek si mě vzal na klín, což dělá, když mi chce říct nějaké moudro, co už můžu vědět, protože už nejsem malý jako před rokem. Vzal si mě na klín a pověděl, že ta píšťálka má pouze denní platnost, že k večeru vždycky záhadně zmizí a pak se k ránu zase objeví. Já jsem tomu původně nechtěl moc věřit, skoro mi to připadalo směšné. Jenomže pak mi došlo, že mi to říká tatínek. Můj tatínek. Ten, co má tu nejsložitější práci na světě, v dětství nosil domu samé jedničky a má tělo jak Delon. Aspoň mi tyhle věci o sobě řekl, ale já mu věřím. Já mu vždycky věřím a tahle situace nebyla výjimkou. Jenom maminka mu nějak nevěřila, koukala se na něho, jako kdyby přilétl z Marsu (což by bylo možné, protože on je tak skvělý, že by to sám dokázal.) Pak se ho zeptala, jestli mu je dobře. Na reakci nečekala. Začala už šmátrat po teploměru v šuplíku, na kterém stojí ,,Nejhorší situace." Tatínek ji ovšem zastavil a ujistil ji, že je úplně v pořádku. Tak jsem teda měl radost. Vykřikl jsem, že je to bezva. Což bylo logické, protože každý kluk by měl radost, že je jeho tatínek v pořádku. Tatínek s maminkou se na mě podívali takovým pohledem, jako maminka před chvilkou na tatínka. Tatínek řekl, ať jdu do svého pokoje, že si potřebujou s maminkou vážně promluvit. A tak jsem dělal, jako že jdu. Ale to byla pouhá mystifikace, ve skutečnosti jsem stál za dveřmi a pouze poslouchal, co si tam vykládají. Maminka se tatínka zeptala, co blázní, táta ji řekl, že snad chce mít doma pokoj a pak jsem zase slyšel maminčiny kroky, co jdou opět k teploměru. Táta ji řekl, ať toho okamžitě nechá, pak ji začal něco šeptat a oba se poté začali šibalsky smát. Maminka řekla, že to je skvělý nápad a táta řekl viď. Maminka pak řekla, že ji ještě něco napadlo, že by to mohlo vše vyřešit. Pak opět začala něco tatínkovi šeptat a pak se zase začali šibalsky smát. Táta řekl, že by to do ní neřekl. Pak jsem slyšel už pouze maminčin brek. Pro jistotu jsem zalezl nahoru. Toho dne už jsem se dolů nevrátil. Maminka mi donesla večeři do pokoje (pouze suchý bílý rohlík s klub čajem.) Pak mi řekla, ať si jdu lehnout. Tentokrát jsem z tadytoho povelu měl zcela výjimečně radost, protože čím dřív se probudím, tím dřív se opět setkám se svoji píšťalkou. Maminka mi ale řekla, že jestli nechci dostat pohlavek a tři dny bez počítače, mám si bez řečí lehnout a už se nikdy v tomhle domě o mé píšťálce nezmínit. Mně to připadalo divné, ale tři dny bez počítače mě moc nelákaly. Tak jsem dle zadaného povelu mlčel. Od té doby jsem již nikdy svou denní píšťálku nenašel. Chtěl bych zase nějakou mít a vzhledem k tomu, že nám bývalý pan třídní trvdil, že změna je život (právě když nás seznámil se svou výpovědí) teď bych mohl mít tu noční. Tatínek by pak měl radost, že měl s tou noční píšťálkou pravdu, maminka by mu řekla, že je mnohem víc chytrý než krásný, on by se tak divně zasmál, já bych zapískal a vše by bylo fajn. Uznej.

         Dále bych chtěl, abych byl ještě větší než jsem teď. Potřeboval bych nějaký vynález na zvětšování. Ty určitě o nějakém takovém víš, i když ještě neexistuje. Potřeboval bych ho, proto abych se mohl zúčastnit domacích debat, které vždycky maminka vyhlásí, když tatínek řekne něco legračního. Parádně se spolu vždycky pak bavíme, ale smůla je, že se smějeme jenom my dva. Maminka se mračí. Pak svolá rodinnou debatu, které se ovšem smí zúčastnit jenom oni dva a ne já, protože jsem ještě moc malý. A to na to, abych poslouchal tu jejich debatu, ale i takové žerty. Jenomže je to divné. Já jsem někdy hrozně malý a někdy hrozně velký. Když mám pomáhat s domácími pracemi, jsem už hodně velký. Když si tatínek prohlíží časopisy anebo sleduje večerní program, jsem zase hrozně malý na to, abych se přidal. Je to docela záhada, že jsem každou chvilku jiný. Jestli já nejsem ten schizofrenik. Asi se na to zítra zeptám odborného poradce v naší škole. To je tedy mé poslední přání, prášky proti případné schizofrenii. Ale s nějakou příchutí a barvou. Díky Ježíšku. Užij si své narozeniny, všechno sežeň, příšťě neporuš rychlost a zajdi k nám někdy na návštěvu.

Měj se.:-)

Ládík Zoubek