Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seProč byla tak zlá? 1.
03. 10. 2018
1
0
945
Autor
Ruža z Moravy
Mezilidské vztahy jsou důležité, což je viditelné v této mé povídce. Vcelku nebude mít moc pokračování, ale snad zaujme.
Kapitola 1.
V činžovním domě bydleli dlouholetí nájemníci. Znali se mezi sebou, věděli, co mohou čekat od lidí v domě. Málokdy se stávalo, že se nastěhoval někdo nový. Zvykl si tady na poklidný život . V přízemí byly celkem dva byty, jeden větší, druhý malý, jednopokojový. Kromě těch bytů byla v přízemí, hned vedle toho jednopokojového , kočárkárna, rozdělená na dva nestejné díly drátěným plůtkem. Jak šly roky, ten na kočárky stále více zůstával prázdný, druhý sloužil k uložení jízdních kol. Sklepy k bytům nebyly moc velké, takže nakonec do té části na kočárky si lidé uložili žebříky, kárku, pár kbelíků a pometel. Taková to byla spíš úklidová místnost .
V malém bytě bydlel mladý pár, který si plánoval postavit domek ve vesnici u rodičů. Než ho postavil, trvalo to pár let, ale nakonec se se všemi sousedy rozloučil a stěhoval se do svého. Všichni čekali, kdo do domu přijde. Souviselo to trochu s tou kočárkárnou, protože bytový podnik si vymyslel, že by se ten byt dal rozšířit a tím by mohlo být zvýšené i nájemné. To se samozřejmě nájemníkům domu nelíbilo. Zvykli si na možnost zamknout si kola dole. Právě věkové složení, odrostlé děti byly příčinou, že se měl návrh realizovat. Jak všichni rádi uvítali, když se do bytu stěhovala paní neurčitého věku. Byla zřejmě sama, tak předpokládali, že jí bude byt stačit a na jeho rozšíření nebude mít zájem.
Se zvědavostí sledovali, co přivezlo menší nákladní auto. Jednoduchý nábytek, opravdu tak do jednoho pokoje, sloužícího jako obyvák i ložnice. U kuchyně byl jídelní kout, kam se vešel větší stůl , rohová lavice a další dvě židle. Zajímavější byla ta paní.
Vyšší postavy, spíš hubená než štíhlá, vlasy oříškové barvy upravené do kratkého mikáda. V obličeji nebyly vidět vrásky, ale rysy tváře na dálku vypadaly unaveně. Nebyla namalovaná, obočí měla ještě poměrně tmavé, výrazné. Ostrý nos vystupoval z kdysi zřejmě hezké tváře, pravidelných rysů a plnějších rtů. Kolik let ta paní měla, měli se dovědět až mnohem později.
V domě se všichni znali, některé rodiny se i navzájem navštěvovaly, tak lidé očekávali, že se jim nová nájemnice představí. Neudělala to. Jen pootevřela dveře, zajištěné řetízkem, když ji vedlejší soused pan Dvořák přišel přivítat a informovat ji, jak je to se službou na chodbě a sklepích. Také ji upozornil na občasnou povinnost zamést v kočárkárně- skladišti. Překvapila ho její reakce:
" Já tam nic dávat nebudu, tak se o to starat nemusím. Ve sklípku mám místa dost. Ostatní si snad přečtu na rozpisu služeb, ne? Můžete tam klidně nechat to předešlé jméno, budu vědět, že to patří k tomuto bytu. Děkuju, sbohem!"
Soused zůstal zkoprnělý.
"Bude to asi pěkná semetrika, jak tak koukám, " sděloval pak ženě. "
" Vyhledávat ji tedy nebudu, pokud nebudu muset."
Zastával v domě spojku mezi bytovým úřadem a nájemníky, protože byli s manželkou už v důchodu a skoro pořád doma. Také pošťačka byla zvyklá nechat zásilky se svolením nájemníků u něho, pokud je nenašla doma. Vyhovovalo jim to, protože si nemuseli chodit na poštu, panu Dvořákovi mohli věřit, nikdy nic nenechal doma ležet, hned předával, jakmile zjistil, že jsou adresáti doma.
Po předešlé zkušenosti nebyl této paní ochoten nic předávat, ale nebylo toho nakonec zapotřebí. Téměř nevycházela z bytu, poštu také nedostávala, jak bylo vidět ze zcela prázdné schránky. Teprve na té uviděl jméno nové nájemnice: H. Plachá. Brblal si:
"Na plachou nevypadá, spíš na nevrlou."
Přelepil jméno na listině služeb. Jmenovanou paní na chodbě ani nezahlédl. Když měla mít službu, umyla chodbu zřejmě někdy hodně brzy ráno, aby ji nikdo neviděl, venku nezametala, do sklepa zřejmě také nechodila a možná proto si myslela, že tam zametat nemusí.
" Nebude to s ní veselé, ale co, nic nám do ní není, hlavně když se tady nic nebude měnit, " mudroval před manželkou. Ta ale oponovala:
"Je to škoda. S mladými manželi jsme si docela rozuměli, zdravili se, mladá paní chodila občas tajně ke mně pro radu, když chtěla muži něco dobrého uvařit. Já jsem jí ochotně poradila, občas i pomohla přímo v kuchyni. Tady to asi nehrozí."
Paní Dvořáková do patra nemohla kvůli bolavým nohám moc chodit a tak byla nešťastná, že dostali takovou sousedku. "Třeba si ta nová paní zvykne a později bude ráda, když s někým promluví. Je tady nová, lidi nezná, bůhvíco ji sem přivedlo" omlouvala ji pro sebe i muže.
" Na to moc nevypadá, " pomyslel si, ale nechtěl manželce brát naději.
xxxxxxxxxxxxxxx