Čtyři druhy modlitby - čtyři stupně velikosti lidství

   Modlitba je prostředek, umožňující spojení člověka s velikostí Nejvyššího, přičemž odpovědí na modlitbu může být odlesk této velikosti, který na nás spočine. Odpovědí bývá požehnání Páně, které se nás dotkne, aby nás vedlo k výšinám naší lidskosti. Neboť jedině ve spojení s velikostí Nejvyššího se může stát člověk skutečně velkým. Bez tohoto spojení zůstává nepatrným, malým a ubohým. A to ve svém jednání, ve svých hodnotách, i ve svém myšlení.

   Současný člověk věnuje hodně času, ale také prostředků nejrůznějším věcem, které považuje za důležité, nicméně to, co je ve skutečnosti nejdůležitější a co ho může povznést až k vrcholu vlastního lidství mezi ně rozhodně nepatří. Proto lidé promrhávají svůj život bez ohledu na to, že dosáhli bohatství, slávy, společenského ocenění, nebo čehokoliv jiného.

   Nechme ale těchto slepých, ať si jdou vstříc svému osudu. Tento text je totiž určen pouze pro lidi, kteří ještě dokážou vnímat a vytušit to, co je opravdu hodnotné. A tím je rozhodně modlitba! Celkem konkrétně budeme hovořit o jejích čtyřech základních typech. A sice o prosbě, vděčnosti, chvále a uctívání.

   Prosba je prvním a nejvíce rozšířeným typem modlitby. Pokud se totiž lidé, a nutno podotknout, že často i ateisté, ocitnou náhle v nouzi, nebo v neřešitelné situaci, často si vzpomenou na Pána. A ať už vnitřně, nebo verbálně ho začnou prosit o pomoc, přičemž prostřednictvím svého prožívání neštěstí, bolesti, strachu, obavy, úzkosti, tragédie, nebo jiných podobných věci jsou nejednou schopni dát své prosbě silný citový impuls. A na základě něj může pak jejich prosba opravdu směřovat k výšinám, aby odtud přinesla nějakou formu pomoci.

   Třeba totiž vědět, že prosba dokáže vzlétnout až tam, kde se jí může dostat vyslyšení, pouze pokud je nesena citem. Pouze silné city jsou schopny katapultovat naši prosbu směrem nahoru. V tomto případě jde o silné city bolesti, úzkosti, nebo prožívání nějaké tragédie.

   Modlitba bez citu, čistě mechanická, pouze v podobě slovního odříkávání, nemá žádný citový náboj. Proto zůstává pouze při zemi a je v podstatě zcela zbytečná a kontraproduktivní. Jen intenzita našeho citu určuje, do jaké výšky se dostane naše prosba.

   Druhým, vyšším stupněm je vděčnost, nebo modlitba díků. To je však už cosi, co je ojedinělé a vzácné. Neboť člověk je takový, že na Stvořitele si vzpomene hlavně tehdy, když od něj potřebuje pomoc. Ale když se mu daří a když jde všechno tak jak má, nebo když je zdravý, málokoho napadne vyslat modlitbu díků směrem k Jedinému, ze kterého milosti k nám přicházejí všechny dary.

   Neboť vůbec nic není samozřejmost! Není samozřejmost, že ráno vstaneme, protože jsou mnozí, kteří už ráno nevstanou. Není samozřejmost, že máme jídlo na stole, protože jsou mnozí, kteří ho v tento den mít nebudou. Ba co víc, jsou mnozí, kteří v tento den zemřou hlady.

   Není samozřejmost, že žijeme v míru, neboť jsou mnozí, kteří jsou vystaveni hrůzám války. Není samozřejmost, že jsme zdraví, neboť jsou mnozí, kteří trpí nejrůznějšími chorobami. Není samozřejmost, že máme dostatek, neboť jsou mnozí, kteří trpí katastrofální bídou. Není samozřejmost, že máme rodinu a přátele, neboť jsou mnozí, kteří jsou opuštění a zapomenutí. Není samozřejmost, že máme vodu, neboť jsou mnozí, kteří trpí jejím nedostatkem. A takto by se dalo pokračovat ještě dlouho. Existuje skutečně tisíc důvodů k tomu, aby člověk projevil vděčnost za to, čeho se mu dostává a co vůbec není tak samozřejmé, jak se při povrchním pohledu zdá.

   Ale žel, člověk dneška arogantně přijímá vše co má jako samozřejmost, bez nutnosti být za to Nejvyššímu vděčný. A protože za tisíce věcí, kterých se mu každodenně z milosti Páně dostává vděčný není, bude muset jednou v budoucnu na vlastní kůži bolestivě pocítit, že není všechno takovou samozřejmostí, jak se on arogantně domníval.

   Naučme se proto být vděčni! Vděční za nový den! Vděční za zdraví! Za chléb! Za přátele! Za rodinu! Za krásu přírody! Za čistou vodu! Za letní noc! Za své bytí! Za radost ze života, kterou pociťujeme!

   A právě vzácné chvíle prožívání intenzivní radosti se nám mohou stát silným citovým impulsem k modlitbě díků. K modlitbě díků, která s využitím našeho silného citu prožívání radosti může skutečně vzlétnout až k trůnu Nejvyššího.

   Modlitba díků je zlomek sekundy trvající citový impuls, směřující k výšinám. Silný impuls citu, byť bez slov, jako projev upřímné vděčnosti Tvůrci za všechno, čeho se nám dostává.

   A přece si člověk tento zlomek vteřiny svého času nenajde! A přece se stále chová jako nevychované dítě, které neumí ani poděkovat, když mu někdo něco dá. Vždyť přece vyjádřit svou vděčnost slovem "děkuji" učí rodiče děti již v raném věku, jako jednu z nejzákladnějších věcí. A je smutné, že většina lidí naší vyspělé civilizace se tuto dětsky základní věc projevení vděčnosti Dárci všeho dosud nenaučila. A přestože je naše civilizace civilizací vědecko technického pokroku a vzdělaných lidí, ve vztahu ke Stvořiteli se chová jako jedno arogantní, nevděčné a nevychované děcko.

   Dalším druhem modlitby je modlitba chvály. Pokud již modlitba díků je ojedinělá, modlitby chvály na zemi téměř vůbec není. Abychom získali určitou představu, o co tu vlastně jde uveďme si příklad:

   Svého času skládali barokní mistři oslavné chorály, komponované na chválu Nejvyššího. Nejde tedy už o vděčnost, ale o vyšší stupeň. O chválu a oslavu Páně ne kvůli něčemu, co nám dopřál, ale kvůli němu samému. Jde o oslavu jeho Velikosti, jeho Vznešenosti, jeho Síly, jeho Moci, jeho Moudrosti, jeho Dobroty, jeho Spravedlnosti a jeho nekonečné Lásky.

   Neboť pokud je něco opravdu hodné slávy a chvály, tak je to jedině Pán, dobrotivý dárce života a bytí. Uvědomění si těchto skutečností a z tohoto uvědomění přirozeně vyplývající modlitbu chvály však podmiňuje určitý stupeň velikosti ducha. Ale žel, tohoto stupně velikosti ducha na zemi není, protože lidé v malosti vlastních duší vzdávají chválu a oslavují věci, které jsou ve srovnání s nesmírnou vznešeností Páně neuvěřitelně nízké a malicherné.

   Jde o jasné svědectví neschopnosti lidstva poznat, co je skutečně hodnotné a jeho důsledkem je oslavování věcí málo hodnotných, nebo zcela bez hodnoty. To však vede v konečném důsledku k tomu, že vše, co současná civilizace vytváří je málo hodnotné, nebo zcela bez hodnoty. Proto se náš svět navzdory technickému pokroku utápí v neuvěřitelné duševní malosti a nízkosti, které ho ženou až na pokraj sebezničení.

   No a čtvrtým stupněm modlitby je modlitba uctívání Páně. Je to modlitba, jakou praktikují andělé v nebi, obyvatelé království nebeského a je dosažitelná také lidem na zemi. Jde o trvalou a nikdy nekončící modlitbu uctívání Páně celým svým bytím. Absolutně vším, co konáme, protože každý náš čin, každé naše citové hnutí, každé naše nadechnutí a každý náš pohyb se stává živým a nejpřirozenějším uctíváním Páně. Neboť vše, co takovýto jedinec koná, koná už jenom ke cti Nejvyššího.

   Jde tedy o nejvyšší stupeň modlitby uctívání Páně radostným činem. Radostným tvořením! Takovéto tvoření totiž automaticky vyvstává z prožívání vědomí jsoucnosti Boží a z přílivu jeho síly, které se nám pak od něj dostává v nezbytném zpětném účinku. A tato posvátná síla Páně nás sama vybízí, nebo dokonce až tlačí do radostného činu a do radostného tvoření. Do radostného tvoření ke cti Nejvyššímu! No a za takovéto situace a za takovéhoto vnitřního postoje se pak absolutně všechno stává modlitbou.

   Všechny naše činy se stávají modlitbou! Stávají se nejpřirozenějším a nejspontánnějším uctíváním Páně, které nám přešlo do krve. Stávají se životem samotným, ve kterém vše, co činíme, činíme ke cti Nejvyššího. A proto se naše činy skví čistotou, spravedlností a láskou na počest nejsvětější Čistoty, Spravedlnosti a Lásky velkého, dobrotivého Boha.

   Každý, kdo vnitřně vzhlíží k Nejvyššímu, bude svou osobní snahou o přibližování se k němu růst do výšky vlastního lidství. Neboť Pán je opora a člověk je jako vinná réva, která se obtáčí kolem této opory, roste do výšky ducha a přináší bohatou úrodu dobra. Avšak každý člověk bez opory v Páně je jako vinná réva, která se musí proto plazit pouze po zemi, v podobě takzvaného racionálního materialismu, a její ovocem jsou pouze shnilé plody materialistického sobectví.

   Člověče, poznej konečně, že hodným úcty je jedině Pán! Jen jeho uctívání tě může povznést do výšin, zatímco tvé nepatřičné projevování úcty čemukoliv jinému, mnohem méně hodnotnému, tě bude postupně lidsky degradovat a nakonec tě zničí. Pohřbí tě to v tebou samotným vykopaném hrobě hodnotového směřování k nízkosti a malosti, protože si nebyl schopen najít tu nejvyšší Hodnotu, jaká vůbec existuje a jedině k jejímu uctívání zaměřit celé své bytí.

   Neboť člověče není většího štěstí, než stát svým bytím v pravé úctě k Nejvyššímu. Není většího štěstí, jak mu v záplavě jeho síly sloužit všemi svými činy.

   Pocítili jste někdy, že byste byli ochotni dát za někoho i život? Že byste udělali pro něj všechno, co se jen dá a co je jen možné? Pokud ano, tak přesně takové city prožívá ten, kdo zažil nejvznešenější velebnost blízkosti Boží, jejíž sloužit je od té chvíle pro něj největším štěstím. Všechno ostatní, předtím prožívané štěstí totiž bledne před tímto jediným a nejvyšším štěstím, spočívajícím v radostném tvoření ke cti vznešeného Světla nejsvětější velebnosti Božího majestátu.

   PS. V univerzu funguje železný zákon zpětného působení, na základě kterého musí nakonec každý sklidit přesně to, co zaséval. I jednotlivými, výše zmíněnými typy modlitby do stvoření něco zaséváme, na základě čehož budeme muset něco tomu odpovídající také sklidit. K čím vyššímu stupni modlitby se tedy dokážeme vzepnout, tím nádhernější, požehnanější a vznešenější bude i naše žeň. Právě takto totiž působí železný zákon zpětného účinku, který ani v tomto případě nečiní žádnou výjimku.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

---