Žebrák

Krásně oblečený muž se ani neotočí, bezohledně se protlačí zástupem a postaví se do řady. Mezi lidmi projde vlna nadávek a pobouření nad tou drzostí, ale muž se jako slepý, neohlížejíc se v pravo vlevo, dál cpe dopředu. Pomalu se protlačí až před strážce pravé brány. Chvíle dohadovaní, výbuch hněvu, poté pokus o úplatek, ale muž se přesto dovnitř nedostává. Se vztekem a nadávkami je dovlečen před levou bránu, kde se ho chopí dva ozbrojenci a vtáhnou dovnitř.

Už si ani nepamatuje, kdy sem vlastně přišel. Zdá se mu, jako by tady sedával a žebral odjakživa, ostatně čas jakoby tady ani neplynul. Dříve, ještě když byl mladší sledoval, jak mu život proklouzává pod rukama, ale tady u dvou bran byl jeden den jako druhý. Dříve, když do těchhle míst přišel, poprvé se pokoušel dostat do města za branami, ale nepodařilo se mu to. Pokaždé, ať se oblékl jak chtěl, ho poslali pryč s tím, že tady nemá co dělat. A tak tu jen tak posedával, sledoval jak se lidé pokoušejí protlačit do města pravou bránou, někteří prošli, někteří s křikem a nadávkami vcházeli levou. Nechápal to. Mnohokrát se pokoušel zahlédnout, co se za branami skrývá, za branami, do kterých se jen vchází, ale ven už nevedou. Jednou se mu podařilo, pamatoval si, že měl tehdy horečku a bylo mu velmi zle, zahlédnout za levou bránou zástup lidí jak táhne obrovský kámen, slyšel nářek a výkřiky bolesti, potom ztratil vědomí.

Z hrozné noci zůstala jen nepříjemná vzpomínka. Sluníčko mu svítí do očí a když je zavře tak se mu na víčkách tvoří tisíce duhových čtverečků. Měl by se poohlédnout po něčem k snědku, ale nějak necítí hlad, dokonce ani žízeň přesto, že nic nepil a slunce pálí jako čert. Poposedne a uvědomí si, že bolest zad, která ho poslední dobou trápila, je pryč.