Mlha v tanku od piva

Sedíš. Prohlížíš si zbytky květinové výzdoby a něco kund na svém laptopu. Chcípáš na dýchavičnost. Ale už se probouzí meditace světla, už v sobě cítíš zárodky čehosi kvetoucího a hluboce milujícího. Docházíš od bodu A do bodu G, ba až k bájnému Zetku, nic se ti nepříčí, jen ta představa, že by ses měl znovu dotknout alkoholu a holky v něm zajeté. Taky nechceš sázet na sport a seznamky se ti příčí. Jsi sám, konečně sám a svobodný, můžeš vystoupit z role, místo toho však přešlapuješ na místě jako mládě slona. Máš paměť cirkusového osla, dovedeš všechno vydupat z nebytí, jen lásku ne.

V mlze se objevily první stopové prvky podzimního smogu a ty se soukáš do tanku, který snad někdo vyrobil zrovna pro tvou velikost, kolegové tě spouští dovnitř, pomalu startuješ a jedeš. Teď už tě nic nezastaví, otvíráš si lahváče, den po rozchodu, vyjíždíš tím skvělým tankem z bodu G do bodu K, k nicotě a usebrání. Nic ti nemůže vzít tu pohodu, kterou zažíváš, nic tě nemůže rozptýlit. Nakonec to všechno k něčemu bylo, i to líbání, i ta jména a objímání, aspoň vidíš, že to vůlí nepřemůžeš. Couváš z bodu O do bodu D. Chceš domů. Maminka pro tebe přijede a pojedete autem, jak jinak přežít to, čemu se v dnešní společnosti říká prostě rozchod? Na povel. Na značky, a pak pohov a rozchod. Jen si trochu poshovět.

V mlze se ti objevuje její tvář a ty ji zapuzuješ jako škrabošku, která byla celou dobu vylhaná a nemilující, ani zvlášť ani dohromady ti to teď nejde, ale to vyléčí čas. Čas mršin a čas vyhnívání, čas stěhovavý jak naše ptactvo.