Na úbytech. Hněv

Stylizovaný deník. Na základě zápisků z jara 2015 až jara 2016.

1.1. Představení vypravěče, který promlouvá o svém bytě.

 

1.1.1

Jaro mne každý rok srazí na kolena, s velkými obtížemi dojdu do obchodu, celé dny trávím v tupé slabosti. To je dáno fyzickým stavem. Jiným zase náleží právo slavnostně pochodovat.

Snažím se ignorovat své bolesti, ale dospívám k tomu, že to, co promlouvá k lidem, už nejsem já, ale pouze mé bolesti, tyto zadřené nespokojenosti, které takzvaně nevnímám, a tím si na ně pouze zvykám a činím je součástí sebe sama.

To, co si žádá zdrženlivost, se příliš často pokazí. Vědomě směřuji k uskutečnění životní plnosti, kterou nikdy zcela nepoznám. Vždy znovu jsem upomínán na nepatřičnost vlastního jednání.

 

1.1.2

Chrchel vajglu a prachu, to je svědectví o které jevím zájem.

Jsem vděčný i těm, kdo dali věci do pohybu, vrahům a zločincům.

Existuji přinejmenším nadvakrát, za sebe a za druhé, a to je pro mě výhodná pozice, protože hraji takříkajíc na domácím hřišti.

Přijetí a opětovné uznání platnosti víry, to zpětně chápu už jen biologicky, jako zprávu o společnosti, resp. o tom, že ten-a-ten přijal právě danou společnost za víry hodnou. To není zdaleka bezvýznamné, ať už se jedná o jakéhokoli jedince, protože v hloubi každého jednotlivce vede společnost vleklou při o své uznání.

Druzí se chtějí neustále nechat přesvědčovat, že lze žít lehce s pamětí té-a-té společnosti, s jejími vinami a s její tíhou.

 

1.1.3

Odpuzují vás ti, kteří se tlačí k výkonu téže činnosti jako vy, k činnosti, jíž pokládáte za důležitou, jíž dokonce připouštíte jistou působnost ve světě, ať už jen vaším zlehčujícím úsměškem na toto téma. Odpuzují vás ti, kteří se chápou této činnosti pouze ze slabosti a nouze jako někdo, kdo neměl jinou možnost, kdo se utíká ke zmíněné činnosti jako ke spáse. Bojíte se jich jako něčeho, co vás pošpiňuje, co hyzdí vaši svrchovanost (tímto strachem ovšem nalomenou). Ve svých samotách je ale vidíte znovu, tyto nuzáky, u nichž jste nenalezli jedinou kapku svobodné vůle, vidíte, že vaši činnost prosvětlují a činí ji cennou touto nezbytností a nevyhnutelností, s níž k ní přistupují, s níž se na ni obracejí. Žádáte od nich, aby nebrali příliš hltavě a bezohledně, jako bere hlad. Žádáte od nich šlechtické způsoby a chování, jimiž se kdekoli mohou poznat příslušníci dávno vymřelých rodin. Ale uvažte, oni začasté neznají žádné z vašich slov, a touha, které si ve své samotě ceníte a kterou před svými druhy zesměšňujete, je prostá potřeba nalézt s vámi společnou řeč.

Už nemyslím, nevzpomínám. Není na co. Nerozpakuji se nad svou děravou hlavou. Tak nádherně jí prohvizduje vítr. Ale mýlíte se, pokud říkáte, že zpívá. Tato hlava. Ne, říkám, nezpívá, a dokonce si zakazuje zpívat. Je to vítr a to není zpěv ani hudba. Soustředím se na otvory. Zvuk pak aby slyšelo ucho. Pro ně může být zpěvem, to připouštím a to k tobě připustím.

Jak říkáš, jiná hlavo, hnaná jiným větrem.

V takových chvílích tedy hudba zní. Ve mně jí není, ani vně ne, ale zní a silně tak, že mohu dělat, že ji neslyším. Tak zní možnost řeči, dech a van toho větru, který mi tě naznačí.

 

1.1.4

Jindy zoufalství a suchost a svěrák hrbícího času vyžádají si hudbu. Rozevřou prostor ozvěn neskončený, ale mě není dáno. Ne, z vlastní vůle už více nebudu do žádné propasti zírat. Možná kdybych se znal ještě o píď blíž smrti. Hudba zná řád znásilnění i vraždy, doprovodí pitvu. Nechám se prostoupit touto hudbou, tak se pokouším o vymanění z umírajícího.

Množství kladených otázek zastírá otázku hlavní, která snad ještě nemůže být vyslovena, a na kterou možná nikdy ani nedojde, protože se mluvčí nechávají svést množstvím vedlejších otázek.  Zaplétají se do takzvaného doslovného smyslu svých otázek a zapomenou na hlavní otázku, kterou chtěli vyslovit a která snad ani neměla být položena jako otázka.

On už k nim tedy patří, jak se zdá, a nechává je zpravovat o svých aktivitách. Jsou tedy zpraveni o jeho aktivitách a i mezi sebou se o nich zpravují, a skrze tyto aktivity ho přijali mezi sebe, tak tomu alespoň rozuměli, i když by nebyli mohli tvrdit, že to je jediným smyslem sdělení, kterého se jim skrze něj dostávalo.

Ani pokud se nerozhodnou, jak naloží se svým životem, nebudou připraveni o možnost obklopovat se předměty a o možnost skrze tyto předměty budovat své životní návyky, kterými své tělo přizpůsobí životu ve společenské vrstvě, jíž si nezvolili.

 



1.2. Příběhy a sny, jejichž úběžníkem je dospívání.

 

1.2.1

Pode mnou se zhmotňuje černoška s bohatými tvary, mne si prsy s velkými bradavkami, na hrudi je pomalovaná červenými symboly, ve tmě je vše matné. Vnikám do ní, pocit plnosti, střídavě se o mně tře poprsím a nastavuje kulatou tvář s krátkými černými vlasy. Aniž by došlo k vyvrcholení, mizí. Pátrám po jakési jiné bytosti, zkouším ji vyhmatat z matné myšlenky, jako prve černošku, ale nedaří se. Postel nahrazuje jiná scéna, uměle osvětlený bar. Jeden z mých přátel se připravuje na zkoušku z filosofie. Chceme si připít rumem, jdu pro pití ven, kde se shromažďuje velké množství lidí a slaví nový rok. Setkávám se s nějakými pankáči, kteří mě zdraví. Když se vracím do místnosti, sedí přítel u stolu uprostřed sálu a proti němu vážený filosof. Usedám vedle přítelovy družky. Mezi prsty na bosých nohou tančí jakýsi hmyz podobající se zmenšeným lidem. Sklánějí se k mé kůži a znovu se vztyčují, odhalujíce ve svých dlaních kresby očí. Upozorňuji na to dívku. Vážený filosof se ke mně otočí a pohrdavě mně vykazuje ven, čímž zřejmě míní ven ze své filosofie. Přítel se smutně sklání nad stolem, protože zkoušku nesložil. Vážený filosof mu dodává naděje do příštího akademického roku.

 

1.2.2

Z noční tramvaje obvyklou cestou domů, nohy ztěžklé únavou. Z křoví u cesty se vynoří kočka, vzpomínka na oči které hrozí pohlcením. Zasyčím na ni a ona strne uprostřed pohybu, vyčkává. Pokračuji dál po osvětlené cestě, podél níž křoviska ubíhají do tmy, periferie města.

Před lety jsem strávil několik týdnů nejprve v nemocnici a poté na lůžku v domě svých rodičů v částečném ochromení po pádu z výšku. Vyhnul jsem se tehdy smrti jen o metr, jak mi říkali, jen o pár měsíců, když jsem dopadl zády na cihlu, jež zbyla na podlaze pokryté senem po odstranění cihlové zídky. Každý rok po tomto úrazu jsem se v tu samou dobu ocital na pokraji vysílení, neschopen pohybu, s hlavou zcela prázdnou. Nejprve jsem to přisuzoval rodovému postižení, které mě i dříve začátkem jara zcela vysilovalo, ale bylo jasné, že se jedná spíše o jakousi vzpomínku, kterou se mé tělo každý rok upomínalo na dávné zranění. Nikdy jsem to nedokázal předjímat, toto upomínání mě srazilo vždy nečekaně, ohlašujíc se několikadenní stupňující se slabostí a vrcholící v mém naprostém otupení. Jsem upomínán. Vydán napospas svému tělu jako cizinci, jenž mlčí, aby o to silněji dal pocítit svou neustávající moc.

Vzduch před bouřkou nasycený chladnou předtuchou. Vítr sílí a zase slábne, pár zkusmých kapek, zatím vcelku nic se neděje. Vracím se domů, abych stihl zapadající slunce, napjatý zvuk se změní v bouřku, kterou sleduji zpoza okna.

 

1.2.3

Žiji s pamětí svého rodu a páchám zločin zapomnění. Hromadím břemena, s nímž se jako s pamětí učím žít. Až pokud jsem s to, až potud s pamětí, odtud zapomínám. Pak se musím znovu upamatovat na zločin připamatování k rodu, jímž mi kdysi bylo dáno právo přítomnosti, jímž jsem byl vystaven minulosti.

Přicházejí, zatímco ležím, v mlze polospánku téměř nevnímám jejich přítomnost. Někteří mluví tak dlouho, dokud neutichnou vyčerpáním, jiní sedí mlčky, ale i to je zmáhá natolik, že odcházejí s posledními zbytky sil, sotva se vlekouce dlouhou chodbou.

Zůstala po nich slova, stopy na podlaze, popsané papíry, smetí. Ne vždy si jich mohu všimnout. Domníval jsem se, že to paprsky zapadajícího slunce ve mě znovu probouzejí ztracenou schopnost mluvit, vládnout údy, zvýšit hlas.

Psal se některý z jarních měsíců, v nichž se meteorologové často mýlí a proklouzne jim dlouhý pás dnů takřka letních, s oblohou docela nehybnou někomu, kdo neodchází ze svého pokoje.

 

1.2.4

Železná branka hřbitova byla i přes pokročilou noční hodinu otevřená. Nevstoupil jsem, plán mé cesty byl jiný. Ostatně sotva jsem vyšel. Držel jsem se na osvětlené straně cesty, po levici hřbitov, po pravici les ztrácející se ve tmě. Jen osamocené stromy a pahýly stromů, zbylé zde po vybetonování cesty, se vypínaly v umělém osvětlení barokního kláštera. Když jsem sešel do města, vydal jsem se opět cestou vzhůru. Došel jsem ke staveništi obehnaném plechovým plotem, za nímž žhnula silná záře a bylo slyšet praskání elektřiny. Když jsem se přiblížil k plotu, zahlédl jsem mezi odstavenými vozy těžké techniky hořet mohutný plamen. Praskot vycházel odtamtud, poblíž jsem neviděl žádného člověka. Sledoval jsem prostor ozářený ohněm, když ke mě kdosi přistoupil. Nabídl mi tykání a představil se jako ten, který chce odjet studovat do ciziny. Z blíže nepopsaného důvodu je ale pořád zde a nemá dnešní noc kde spát. Navrhl jsem mu, aby se vyspal venku, a nechal do našeho hovoru proniknout praskot ohně, který jej i tak skoro přehlušoval. Zadíval jsem se na studenta a on se zadíval na mě. Bylo jisté, že se stal cizincem ještě dřív, než vyrazil na cesty. Obličej měl nemytý, čehož jsem si bůhvíproč povšiml, setrvávaje ve zdvořilostním odstupu vykání. Na mou poznámku odpověděl, že spává na nedalekém kopci, ale pokaždé se probouzí s bolestí zad. Přestože jsem měl v místě, kam jsem mířil za účelem se vyspat, postel navíc, přešel jsem jeho poznámku mlčením. Ještě chvíli jsme hleděli do plamenů a pak jsme se se zdvořilostmi rozešli každý svou cestou, on směrem k temnotě lesa, já do své černé cimry.

 

1.2.5

Pamatuji si obraz cesty, po níž jsem zřejmě až dotud šel a po níž jsem již dál jít nemohl. Tedy dokud nebudu dost trpět, jak jsem se dozvěděl ve snu. Byla tam cesta zatarasená značkou zákazu vjezdu. V tak prostém obrazu se nelze mýlit. Ve snu byl přítomen ještě někdo třetí. Obklopen knihami seděl za stolem a mlčel. Věděl jsem, že kráčel po podobné cestě, ale ušel již nesrovnatelně větší kus.

Jen to, co dojde skutečnosti, nazvu jménem. Co se skutečně prožité stane vnějším, z vnějšku přístoupí.

Od té doby jsem se setkal s množstvím lidí. Někteří z nich ve mě zanechali něco ze svého hlasu nebo gest, jiné jsem spatřoval jako odlesk ve vlastní tváři a někteří mi zanechali slova, ale těch bylo nejméně. Naučil jsem se také žít množství životů. Snad jsem pro nějaký z nich trochu trpěl, některé jsem potlačoval a některé se snažil naplňovat. Sám v sobě jsem se odcizil.

Zdál se mi sen, v němž mi otec řekl: musíš trpět. To je jedna z nejdůležitějších věcí, které mi kdy sdělil. Snad jsem ušel kus cesty, ale dál jsem jít nemohl.

Na místě, kde jsem zůstal stát, byla tramvajová zastávka a procházelo zde množství lidí. Bylo z něj také vidět na nížeji položené části města. Stál jsem mezi čekajícími a také jsem čekal.

Dát se s některými lidmi do hovoru se zdálo být docela přirozené, ale nic nového jsem se nedozvěděl. Ti, kteří čekali, vyprávěli o tom, kam jdou, a ti, kteří jen procházeli, mě ubezpečovali o tom, že také čekají.

Když jsem zcela ztratil řeč, nezbývalo než trpělivě čekat. Až vyslovení rozprostře ve mě ušlou cestu.

 

1.2.6

Každý rok přibližně v tutéž dobu se muži jako vzpomínka vracelo dávné zranění. Několik dní cítil rostoucí slabost, až se náhle skácel v nehybnosti na postel. Tělo se rozpomínalo jako někdo s vlastní pamětí, hlava se propadala do suchého prázdna, jako by v ní nikdy dřív nebyla jediná myšlenka.

Celý den kroky po chodbě, procital s předtuchou že někdo vstoupil, ale byl v místnosti stále sám. Když slunce zapadalo, svítilo zpříma do mužovy nehybné tváře na posteli.

Drobná dívka listuje knihami, slabiky zpívá vysokým hlasem, každou v jiné výšce, na jiném tónu. Ticho, nesmírná osamělost.

 



1.3. Útržky duševního stavu.

 

1.3.1

Znovu ten hlas, nikoli můj. Ne, tak se ohlašuje a říká: ticho. Tedy to nejsem, ani já, já bych mlčel. Navazuje rozhovor, spíš jakýsi výslech, o to zde půjde. Půjde o tvůj dluh, řiká mi. Něco takového rozumím a samozřejmě se bráním.

Odeber se domů a dej slunci zapadnout, říkal ten hlas.

Ale přeslechl jsem se, byl tam mladý pár nad nímž jsem si málem odplivl, totiž že o ducha, ne o dluh, nebo o duši. Zatím co jsem si znovu lehl na postel, šourá se ve mě zesláblý dědek.

 

1.3.2

Postavy jen jako siluety zářící oranžovým světlem. Pohyb v krajině. Každá silueta se zarývá černým pruhem, jenž ji ohraničuje a vstupuje mezi ní a každé další těleso.

 

1.3.3

Musím být obeznámena, tedy se situací, s časem a místem. Tápavě hledá se, co vše jsem schopna si připamatovat, a co jsem přijala do svého těla, a co ne, už nevím, od čeho jsem se ozdravila, co mohlo odumřít.

Nechala jsem se zaklesnout v minulém a tíží plísnila ony lehké, příliš živé. To byl můj výsměch a byl to také můj soud, v němž jsem měla dát dalším krokem svému životu ten nebo onen směr. Ale takové soudy jsou příliš rychlé. Tak rychlé, že si často neuvědomím, že jsme to já, kdo soudí, a že jsem se právě odsoudila k jiné vině, než je ta, jež stíhá nečinné. Přesto stále mluvím o setrvačnosti, nebo osudu.

Co je mi možno si ponechat, poměřuji v každém jednotlivě jeho schopností žít s vinou, která zůstane nerozsouzena.

“ale uniknúť by som niekam unikla,” říká slečna.

 

1.3.4

Budil jsem se při západu slunce, protože paprsky v tuto denní dobu vstupovaly kolmo do mého pokoje.

Muži jsou, říkám jí, ještě horší, a musím odvrátit tvář, protože na mě jistě viděla záblesk chtivosti, kterou ve mě probudila její ne už dětská bezelstnost.

Mrtví už dávno žijí vlastním životem.

Zatuchlé místnosti, ta temná sklepení, prostor jednolitý, na výšku postavy, na šíři paží jako klec k divokosti, k přikrčené nemožnosti štvoucí, prostor-obrys černý kol postavy z železa, tam se mám vracet? Ale ne, já ne, ne-já, vrací se ten druhý. Druhý do nich schází, v nich se nachází a zdá se. Můj popravčí špalek, postava, jež mě volá, jež se ke mně přibližuje, jež ke mně razí cestu.

 



1.4. Vyprávění o několika přátelích.

 

1.4.1

Všímal si od dětství, že lidé v jeho okolí počínají svou řeč nejistě, pletou se jim slova a odcházejí od něho v podivném omámení. Když je pak sledoval nebo se s nimi náhodou po čase setkal, všiml si, že pokud na ně měla jeho osoba ještě nějaký vliv, byl to vliv záporný, veskrze zničující. Který vysává a hubí život, tak si to představoval. Nejprve se toho děsil a snažil se svůj styk s lidmi omezit na minimum. Sám sebe umrtvoval a toužil mlčet. Toužil nezasahovat do jejich životů a nezasahovat do ničeho. Věděl ale moc dobře, proč tyto záměry nedotáhl do konce a proč tehdy neukončil vlastní život. Příliš mu na sobě samém záleželo, měl proti sobě příliš slabou vůli. Záměrně ji otupoval v náročných a vleklých bojích se sebou samým a o své postavení ve světě, ve zcela marných bojích na vedlejších frontách, než si uvědomil zárodek své touhy naplno se projevit, zárodek touhy být tím, kým se v jasnějších okamžicích a s nemalou dávkou strachu jevil sám sobě. Nejjasněji to viděl v jakémsi snu, který se mu poté v různých variacích opakoval. Vzdaluje se od zástupu ostatních lidí, jdoucích na směny nebo se vzájemně poznávajících a dělících se do skupin. Na odlehlém místě narazí na ženu s dýmkou, která přelévá žhavou tekutinu. Žena mu předvede nástroje, s nimiž pracovala její rodina. Nejprve kamennou kosu, poté kosu klasickou, kterou sám dostane do ruky, aby se vrátil na rozlehlé místo a chodil mezi lidmi, motaje se v jejich chumlu, kolem rozmazaných tváří, motaje se kolem lidí, aby vždy jedinou tvář zahlédl zcela jasně a zpravil ji o jejím konci.

 

1.4.2

Lidem neporozumíš, říkal, když neznáš obecniny, ty se v nás naplňují. Lidé jsou si vesměs podobní a liší se jen v drobnostech, důležitých drobnostech, říkal, které ale nejsme schopni vidět, pokud nejprve nerozlišujeme obecné typy. To byla jeho obhajoba psychologie, která nás učí v každém projevu vidět nemoc, namítl jsem, dělá z nás v každém ohledu pacienty a zároveň, oponoval jsem jeho obhajobě této vědy, z nás dělá i doktory, vystavuje nás sobě samým, doslova nás předhazuje nám samým, protože v nás sytí toto falešné vědomí, že si rozumíme, že se dokážeme diagnostikovat. Možná, že nejsme tak úplně v pořádku. Stravuje se u své rodiny, ale mozek trpí, osobnost se rozkližuje, souhlasí, všechno se stane směšným. Nic nedrží pohromadě a není nikdo, kdo by tomu dal smysl, říká. Psychologie alespoň poukazuje na chyby, říká, což je podivnost, neomalenost, pokud nejsme schopni nalézt zdravý stav, optimální rozpoložení našeho ducha a těla. Jsme ponechání pouze jakési směšné normě, takzvanému normálnímu stavu, řekl jsem, a to je právě příčinou našich bolestí, křečí našeho mozku, řekl jsem. Sešli jsme mezi tím ulicí k tramvajové zastávce. Soused si zapálil a hlasitě komentoval počínání lidí kolem sebe, což byla, jak jsem si všiml, jeho oblíbená činnost. Kousek od něj se zastavil starší muž, jehož zjev na mě zapůsobil od prvního pohledu. Byl zarostlý, měl vyhaslý vpadlý zrak, hubený zjev. Zastavil se kousek od mého společníka a díval se na něj. Dokouřili jsme a, protože právě přijížděla tramvaj, přešli jsme na ostrůvek a odtud do tramvaje. Muž nás následoval. Jeli jsme několik stanic. Přestal jsem se docela účastnit hovoru a, aniž bych si uvědomoval jakoukoli vnější příčinu, stáhl jsem se do sebe. Soused neprojevoval žádné známky znepokojení a neustále hovořil. Obličej muže byl jen pár centimetrů nad jeho ramenem a v kosých pohledech, jimiž jsem ho vnímal, mi obě postavy, tedy mého společníka a starého muže, takřka splývaly. Když jsme vystoupili, zeptal jsem se Souseda, zda si muže, který zůstal v tramvaji, všiml. Odpověděl bez váhání, že ne, a projevil dokonce jisté překvapení. Ne, opakoval, nevím. Ale ani úžas, ani záporné odpovědi netrvaly nijak dlouho a Soused se dal znovu do hovoru, jako by celá věc byla jen mým výmyslem a nebo, což je dojem kterého jsem se v prvních minutách nemohl zbavit, jako by ji záměrně přešel, dobře si vědom přítomnosti muže i mého neklidu, seznav pouze, že mi do jeho existence zhola nic není.

 

1.4.3

Chodil pít s ostatními, v souladu se svým věkem, byl zoufalý a ještě zoufalejší byl z dívek. Byl také výsměšný, ale pamatoval jsem si, že byl výsměšnější. To bylo než se nechal odloudit zpátky vlastními rodiči k víře, která mu zakazovala válet se mezi opilci na hudebních srazech, ale dokonce i vysmívat se těmto takzvaným pankáčům, kteří se fotili se zesláblými osobami bez stálého bydlení a s osobami vyvrženými na noční ulici. Snažil se s touto vírou žít, jako by to opravdu byla jeho víra, něco, o čem se nepochybuje a ani nemluví, jak jsem se přesvědčil, když jsme se setkali. Setkal jsem se v něm s člověkem, který se zabývá jedinou knihou a pěstuje cit pro její otázky, který se ale místo kladení těchto otázek opil do bezvědomí, zatímco já jsem vedle něho srkal čaj a přemýšlel o tíze svého těla, které jako těleso v pádu podléhá setrvačnosti. Toto tělo, říkal jsem si, mě pak ovšem donutilo pít alkohol do dalšího dne. Dokud slunce znovu nevystoupalo na oblohu, musel jsem pít, když jsem ho noc předtím dostával na nohy a snažil se křísit, krátce po tom, co se dožadoval základních pravd. Slídil v literatuře a filosofii po základních pravdách přesahujících pomíjivost věků, což byla jeho nouze a jeho chudoba. Byl nucen se po těchto pravdách natahovat, protože byl sražen pomíjivostí svých pokusů se z těchto pravd vymanit. Byl sražen pod stůl, odkud jsem se ho pokoušel sbírat a křísit, a odkud nakonec sám utekl, neschopen jiného slova, ponechán těmto nejjednodušším pravdám, které přesahují pomíjivost. Další den jsem mnoho chodil, poté, co jsem opustil hospodu, do níž mě uvrhla noc předchozího setkání. Opustil jsem hospodu, do níž jsem celé týdny nevstoupil, abych byl následující den vyváděn mnichem ze zahrady břevnovského kláštera, s tělem podrobeným setrvačnosti, vyvržen z pivního společenství takzvaných dospívajících, vyváděn mnichem, který přestože mluvil, nebylo možné mu rozumět. Jen jeho smích byl jasný a čistý, živený lhostejností mnicha, který vyvádí opozdilce, ale kterému by byli tito opozdilci zcela lhostejní, pokud by se mu sami neukazovali a sami se nedávali vyvádět. Byl jsem tedy vyveden ze zahrady, s kocovinou zaklesnutý v tom samém dni, ze kterého jsem se nemohl vymanit, a jehož setrvačnost se zmocnila mého těla, této pomíjivosti a této pravdy.

 

1.4.4

Přistupovali jednotlivě, aby svědčili o události, zatímco stále více vycházelo najevo, že každý z nich promlouvá sám o sobě. Událost jim musela být vzata z rukou kýmsi třetím, kdo zrovna vzhlédl.

Jsem vzpomínka na dítě, které se radovalo jakousi celospolečenskou událostí a netušilo nic o této události ani o jejích účastnících a bezelstně se cítilo přináležet k obecnému veselí.

Drobná, živelná dívka: nabízí se jako prostitutka (mně a dalšímu muži, střídavě setrváváme v nehybnosti). Navrhuje orální sex, budu rychle, ubezpečuji ji z nějakého důvodu (styk trvá již delší dobu). Klečíme ve vaně, druhý muž sehnutý na opačném konci. Před vyvrcholením vycházím ven. Přes rušnou křižovatku přejíždí na koloběžce stařena s obrovskou odulou tváří (připomínající spíše masku, vznosná nehybnost), odráží se bez držení než najede na hrbolatý úsek asfaltu. Nákladní auto, nějaký jednomístný osobák: složitá dopravní situace. Objevuje se dítě, které od kraje silnice řídí autíčko na dálkové ovládání, jímž se proplétá mezi vozy.

 

2.1. Zápisy snů.

 

Lidé ve své nepřítomnosti zastoupeni kameny (pro přítomné změněni) - jako pozdrav je střídavě levá a pravá ruka potěžkají.

Objem geometrických útvarů (šedá; drsný, kameni podobný povrch), bez jediné skuliny - vědomí soustředěné v úzkém jehlanu, pohyb který udržuje nehybnou tíhu celku  - slovo TOD, symetrie kolem savého prázdna.

Přivíraný (houstne) zrak kočky, k níž mluvíš - vlezlá chorobnost mušinců - znepokojivé vědomí (smrt, nikoli to slovo) - před odjezdem všude-přítomná bílá kočka.

Hlavička dítěte pod krkem chycená na tenké struně - mezi těsnými stěnami (světle modrá, do šeda) - chrchel.

Psi, které jsme pustili z domu, čekají na tomtéž místě (má rodina) - před probuzením obraz: vidím sebe těhotného, obklopeného siluetami - po probuzení slova: vznešené filosofické pravdy - (shon, navrátil jsem se odkudsi, kde jsem pozbýval paměti).

Vzadu v kuchyni ho porcovali - každý si odnášel na papírovém tácku kus masa nebo očištěných vnitřností - (snící: viděl zástup, domáhal se rostlinné stravy).

Sál: stůl, pódium - povědomá hodina, v níž jsem byl na tomto místě přítomný (obava ze setkání se sebou samým); a opravdu přítomný jsem: sedím u stolu s ticho slečnou a hovořím dětským hlasem - poznávám, čím jsem byl: odcházím, abych nebyl poznán (zahlédnuv: nespozorován).

Lidé: po řadě předstupují k postavě, která je k nim zády - židle se uvolnila a hlas: "kdo položí klobouk?" - vyjdu z řady, usedám smeknuv klobouk - hlas: "kdy naposledy jsi se třásl strachy?" - odpovídám falešně, vyhýbavě: postava mlčí - vracím se k lidem.

Zapadlá komora snu, strojovna s rozvodnou a dráty (způsobují architekturu prostoru: vím ji jen tak, že mě probudila - bez jediné stopy v paměti, s mrtvým semenem).

Dvojdomý hmyz (bílo-šedé ulpívající larvy) trousící se ze špičky penisu - hemživé svrbění čehosi neodmyslitelně přisátého k tělu.

Chystám se ubalit cigaretu, ale Š. se nabídne to udělat: jsme barvou, tvarem a rytmem, říká a zapaluje si - pak mi cigaretu omluvně vrací - uklidňuji ho, že to je v pořádku. Po vedlejší cestě se vzdaluji od místa, přes které kráčí černá kočka na dlouhých štíhlých nohách pokrytých hladkou černou srstí (jako laň) - pomalu projde s pohled upřeným stále před sebe, v patách ji běží nějaký blíže neurčitelný malý tvor.

Nejsme živí ani jako mrtví (to slyším, než mě postřelí) - lidské kostry s 'cejchem' ve tvaru kosočtverce (není vypálený, ale utvořený z tělesné hmoty), který od ramene uzlí údy - mechanické údy (pozitivní opak slova organický - slovo stroj) - (to slyším, ale neprchám).

(Spánková paralýza) - tělo bezpohnuté střídavě v různých místnostech; nemožnost uvést je v pohyb, do něj vstoupit - prostor holého strachu (tmavost; nemožnost návratu; blízkost smrti) - do místnosti vchází drobná ženská postava s hlavou obmotanou oranžovým šátkem - vrhám se na ni (tělo stále bezpohnutě ležící) a biji ji jakýmsi tyčovitým předmětem - (částečně vědomí zhmotnění té postavy z mé vůle, z vůle po probuzení) - opakuji: vrátit se do těla (má vlastní tvář z profilu ve slabém světle).

 



3.1. Mizanscéna, rozpis.    

 

3.1.1.

Dějiště. Stůl, na jedné straně chléb, na druhé straně popsané listy papíru. Dvě židle. Muž a žena sedí proti sobě u stolu. Mluví přes sebe. Třetí postava mluví slovensky.

 

Situace. Zesláblí po probdělé noci, kterou ukončil až východ slunce, chladný a mlžný. Muž usednuv ke stolu si s pohrdáním prohlíží předložený chléb. Žena - třetí postava - je vyvedená z vězení.

 

3.1.2

Zveličení. Orgány, které se oddělené od těla jeví obludné. Vnitřní pochody dějící se jako ne-osobní síly, zaujímající neúměrné místo v prostoru.

 

Přirovnání. Čím více se střízlivý rozum snaží přiblížit a pochopit, tím je vzdálenější nejen samému porozumění, ale vůbec možnosti se dorozumět.

 

3.2. Další úvahy o bydlení.

 

3.2.1

A paměť ti bude prostorem mnohačetných ozvěn.

 

Stojíce na druhé straně tážeme se po vlastní minulosti a tážeme se něčeho, co je proměnou této minulosti a v čem zároveň tušíme její přítomnost.

 

Není zde počátek ani konec. Hranice bijí do očí svou nahodilostí a je třeba upřeného neúhybného pohledu, který stále pokouší svévolností. Pouze průběh, vznikání, pučení možného všemi směry.

 

K tomu zde knihy hovoří, jenž je zády ke světu. Snad že ruce, přestupnice ticha napsaného, pro svět ještě pracují a mluví hlasem těch, které umlčel. A totéž naopak.

 

Po jednotlivostech, skrze vyhladovění a slepecké tápání, postupují tito trpěliví, aby pak čtenář, bloudící v hluboké noci, žasl nad rozlohou, již rozezněla prostá melodie. Je vděkem zapomenutých. Ten, který zná pouze vděk nasyceného, ji ovšem má za nadbytek a prodejnost.

 

3.2.2

Má hlava je prázdná. Venku, mimo ni, jsou slova, v nich může znít. Aniž by se snad slyšela. Klenba řečeného zkresluje zvuk. A je to čas jež tu sviští, vítr času jímž zní děravá hlava. Podvracím to, co mě obklopuje. Nechávám korodovat minulé, které mě hrozí zavalit.

 

Za pár hodin svítá. Tam venku je asi už možné rozpoznat základní tvary věcí. Ale nezamhouřil jsem oka, ani na minutu. Celou noc bdít, něco se muselo stát nebo se něco děje (co mi zamezuje spát), ale nevím už, co to bylo. Až vyjde slunce, nic si nebudu pamatovat. Možná, že se mi to jen zdálo. Vzpomínám si tak matně. Měl jsem dokonce pocit, že sedím v jiné místnosti nebo že sedím na dvou místech zároveň. Podobně jako když člověk zvolna upadá do sna a uchová si schopnost (zbytek) vědomí. Domnívá se, že si uchoval vědomí. Potom vstane a někam jde a vzpomíná si na svůj sen jako na něco, co se nejspíš muselo stát už dávno. Matný pocit dvojnosti.

 

Budou se mi klepat ruce a možná hlava mi ztěžkne, to bude moje vzpomínka. Ale co mě mohlo donutit nespat? A kolikátá taková noc?

 

Na jeden sen si vzpomínám.

 

Ubytovali mě tady po tom, co jsem se dozvěděl, že mám studovat. Ale jaký já mohl být student, když si nic nepamatuji? Je tu stůl a židle a další dva lidé podobného věku jako jsem já. Soudě podle chladnosti našich vztahů už tu bydlím dlouho nebo možná teprve krátce. Tato místa jsou si všechna strašně podobná. Kromě stolu a židle je tu ještě postel, mezi oknem a dveřmi.

 

3.2.3

Vzpomínám si na jedno místo. Opuštěná chalupa, do které jsme se tajně vloupávali a přespávali v prázdných chladných místnostech. Byl tam dvůr s vysokou travou a sad ve srázu se zbytky teras a se skrčenými stromy. Myslím, že to byly jabloně, válely se pod nimi takové scvrklé plody. Zde mělo každé slovo svojí váhu. To byla váha dlouhých nehybných hodin a únavy z obstarávání tepla a trochy málo výživného jídla. To byla slova mimo čas, pro ničí uši a z ničích úst. Pamatuji na východ slunce, zrovna když jsem se vracel. Na dvoře jsem viděl několik postav, každá zaměstnaná svými pomalými pohyby, otočených ke mně zády. Neviděl jsem než záda, klobouky, některé byly o holi. Na ten rozbřesk si vzpomínám docela přesně a také na dlouhou noc beze spánku. Všechno se pomalu sesouvalo vlastní vahou.

 

3.3. Dvě noty, ve kterých jsou osloveny nepřítomné osoby.

 

3.3.1

Odkud jsme vyšli, má žádná,
věci mi padají z rukou
a slova se drolí, slyšíš
tak pomalu se přelévá

písek pouští, tak pomalu
odstupujeme od toho místa,
kde se neznáš. To není
smrt, říkáš, to jen čas

si s námi pohrává, pergamen
kůže vydechuje suché hlásky.
Slyšíš? Černé je to místo,
z něhož mluvíš. Je to tak dávno,

že to snad ani nezačalo být.
Jen déšť se vznáší nad
dunami a čas ten žhář,
čas to tělo vody, které

vstoupilo do žíznících kostí.
Kde je ten bod, kterým ve mně
kráčí tvé řečené nikde?
Jím zíráš do oka katastrof.

 

3.3.2

Slyšíš, má milá, jak vykvétá spánek,

sen se nám rozlil pod kůží a odtéká,
zdá se, že je tam světlo, můj kameni,
můj stíne, kde jsme to včera byli, vzpomínáš

si na něco, pověz mi o tom, až vstaneš,

můj chlade, vezmi, prosím, mé štěstí,

ještě jsme tak úplně nezapomněli, jak dlouho

už tu jsme, den se nestřídá s nocí, nic ho nestřídá,
 

den dva vedle sebe se nedotknou, neví

o sobě v téhle zemi propadlé tmě ležím
s hlavou vypjatou, jako buben

 

to sem zní, kráčí a duní to sem, co to je,
už vím, chléb, můj hlade, vem

chléb vezmi, až vyjdeš a až se mi vrátíš.

 



4.1. Zpráva o hladu.

 

4.1.1

Vstal jsem v obvyklou hodinu a v obvyklou hodinu jsem opustil byt. Pozdravil jsem domovnici. Sešel jsem po schodech do podzemí metra a vyšel jsem před budovou Národní knihovny, kam jsem docházel na oběd. Když jsem si chtěl vybrat peníze z bankomatu, zjistil jsem, že můj účet je prázdný a jasně narýsovaný zbytek dne se od té chvíle sesypal.

 

Po dlouhé době hlad, nutí mě mluvit, pohybovat se za vidinami nasycení nebo zapomnění, svrbí pod kůží. Dlouhé pomalé dny, marné noci mělkého spánku. Mou řeč, urovnanou a spořádanou, podemlel. Přesuny hladu nelze říct mám hlad nelze povědět. Připravil mě o hlas přetavil.

 

Nemluvil jsem s lidmi jako ten, který se s nimi dělí o radost z dorozumění. Vždy jako ten, který má hlad. Nežebral jsem, jen jsem si bral. Přesně jsem věděl, co chci. Žaludek se smrskl a každé větší sousto bylo bolestivé. Po velkém jídle jsem si myslel, že umírám. Jinak jsem byl nesmrtelný, lehký jako těleso v pádu. Byl bych se zcela oddal svému hladu, protože mi dával tento podivný pocit nesmrtelnosti. Hlad na odvrácené straně člověka, na místech živlů a přírodních katastrof.

 

Až když jsem se najedl stal jsem se kazatelem a melancholikem.

 

Sytý neuvěří hladovému. Sytý poznává jídla a chutě, ale nevzpomíná si na hlad, který je probudil. Mohl jsem pak věřit těm, kteří mluvíce o hladu, přiživují pouze nutkání mluvit na svého bližního a svazovat se s ním pouty vzájemnosti? Nikdy jsem nebyl tak daleko a současně necítil takovou blízkost. Zazvonit, požádat o chléb, to bylo zřejmé.

 

4.1.2

Pocit času, který uvnitř pracuje. Dlouhé hodiny bez jediné celistvé myšlenky, bez možnosti sledovat proud řeči. Hodiny rozlehlé pomalostí pohybů v utkvělém čase.

 

Staral jsem se v první řadě o to, abych vyklouzl a zbavil se tak utrpení, nebo, pokud jsem byl trpělivější, abych nestavěl nic do cesty času a přítomná strázeň mohla sama odplynout.

 

Cesta, samé dění pohybu, je jen tam, kde se nezná. Jako bych si nepamatoval. A ten, který stanul? Tam je to místo, na které se ptá, ale to není to. Cesta teprve jde.

 

4.1.3

Dojít ke stolu a sledovat dění za oknem. Vzít ze stolu nůž. Pak nahmatat bochník chleba a kus z něj ukrojit.

 

Jel jsem tam, abych se dotkl jejich těl. Byla teplá, svým způsobem silná, ale němá. Prošla mnou jejich řeč.

 

Vyjít ven a obstarat jídlo nebo zůstat stát (a sledovat dění za oknem). Jestli jsem skutečně položil tuto otázku, byl to již výsměch možnosti odpovědět. Ani jsem tedy nevyšel z domu, ale někoho postrádám. Za celou noc se nic nepohnulo. Ani na minutu jsem neusnul a za několik okamžiků bude svítat. Počínám znovu rozeznávat tvary věcí. Stůl mezi okny, prázdné židle, postel. Posadit se nebo být posazen. Sledovat ruce, které berou ze stolu nůž a nenachází chléb.

 

Odkud ta zlovolnost, která přítomný okamžik jediného vědomí pokouší představou věčnosti? Je jen hltavou touhou přisvojit si a vyčeprat vše, co je v dosahu tohoto jednoho, a vyvrátit vše, co by upomínalo na skutečnost?

 

Zvuk červů, kteří se pohybovaly v nerezové nádobě, mu bránil ve spánku. Naznačuje dotyky prstů o stěnu nádoby, tisíce prstů, říká.

 

4.2. Vzpomínka hladu.

 

S trpkostí zjišťují, že kočka je věrná místu, nikoli svému chlebodárci.

 

Pořád poslouchají, že nemluvím.

 

Mám v paměti jen přestupní místa. Hraniční přechody. Tam přítomnost těžkne, aby mnou prošla lehčí než vítr, lehčí než slovo. Neustále odtud zní zvuky a hlasy, cizí řeči.

 

---