Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
" To je určitě stará panna nebo dlouholetá vdova". Chodila vzpřímená.
"Jako by spolkla pravítko." Další myšlenka toho, kdo ji potkal. Její oči byly světlé, vybledlé , zahleděné kamsi mimo dění okolo ní, tvář tak trochu podivně hladká, nehybná.
" Kolikpak jí asi je?"
Všichni obyvatelé byli zpočátku, když se nastěhovala do bytu po zemřelé nájemnici, zvědaví co je zač, hlavně ženy. Nedostaly se však ani přes práh jejího bytu. Všimly si jen, že veškeré věci, nábytek, šatstvo, sklenice, nádobí po bývalé majitelce z bytu zmizely. Pak přijel znovu stěhovák a do bytu nosili chlapi jen bedny a pak nějaký, pečlivě zabalený nábytek. To bylo něco neobvyklého. Zvláštní upravené tyče, u kterých přihlížející za okny bytů neuhodly, na co je ta madam má. Ani si neuvědomily, jak se stalo a začaly říkat nové nájemnici Madam. Bylo to asi jejím nepřístupným chováním. Na pozdrav odpovídala, ale jen na půl úst a rozhodně nevypadalo, že by chtěla prohodit slovo. Na ty tyče po sešroubování věšela své šaty na ramínkách.
Milana, jak se žena jmenovala, se podívala do zrcadla, které jí zrovna stěhováci přivezli. Zkoumavě si prohlížela nehybnou tvář. Odvykla jakékoliv mimice. Byly doby, kdy se usmívala, mhouřila rozkošnicky oči, zdvihala jakoby zkoumavě, udiveně obočí. Ovládala všechny svaly svého, kdysi krásného, obličeje. Připadal jí dnes jako kamenný, bez výrazu. Podepsaly se na něm občasné plastické úpravy. Tu zvednuté koutky úst, úprava pokleslých víček, spadlých tváří. Díky jim věk neurčitelný.
Sáhla si na prsa. Na hubeném těle působila neobvykle plně. Poslední dobou se jí zdálo, že ji na stranách obou prsou pobolívá. Bála se jít k lékaři. Musela by říci datum narození a navíc si uvědomila, že její matka v 57 letech zemřela na rakovinu prsou. Nebyla zvyklá chodit k lékaři a když byla nucena, bylo již pozdě. Lékař Milanu tehdy upozornil, že by měla být pod kontrolou. Dispozice k tomuto druhu rakoviny jsou bohužel většinou dědičné.
Začala honem uklízet a rovnat věci, aby přišla na jiné myšlenky. Kdy naposledy jí někdo při této činnosti pomáhal?
Byly doby, kdy se mohli muži přetrhnout, aby s nimi jen prohodila slovo. Jak šly roky a ona si neuměla vybrat, bylo jich čím dál méně. Pravda, o jednoho by byla stála a moc. Byl to známý umělec a režisér a pohyboval se mezi samými známými, krásnými herečkami. Jednou si jí všiml a pozval ji na večeři. Vypadal zamilovaně a taky se tak choval. Vzplanula tehdy neočekávaně tak rychle, jak se jí ještě nikdy nestalo. Myslela si, že si ji vybral z mnoha a byla na to tak hrdá, že ani nezaregistrovala úšklebky, které se objevily od některých dam, když si ji odváděl z místnosti, kde večeřeli.
Následovala nezapomenutelná milostná noc a ona si myslela, že on na ni také nezapomene a noc se bude co nejdříve opakovat. Když se delší dobu neozýval a ona na něj jednou počkala v zákulisí divadla, potřepal jí rukou, kterou k němu vztáhla, aby ho na sebe upozornila a řekl:
" Děvče, měj se hezky a vzpomínej na mě v dobrém, jako i já budu."
Od jednoho kulisáka, který stál bokem a celou scénu viděl, se dověděla:
" Nic si z toho nedělej, tahle jeho věta je pověstná. Má doma krásnou ženu a děti a nikdy je neopustí. Jeho žena ví, co má, ale drží se ho jako klíště, nedělej si naděje. Ona mu všechno odpustí. Víš, kolik ženských už bylo tak drzých, že jí řekly o jeho milostných hrátkách? Ona tomu prostě nevěří a hotovo." Beze slova odešla, aby neviděl, že má na krajíčku slzy.
Od té doby se stala pro muže nedobytnou. Tedy jen, co se citu týče. Jinak je využívala, kde se dalo: na sex, různé služby, brala dárky, jezdila s nimi na výlety. Léta však přibývala, mužů- ctitelů ubývalo a ona, se stále se zmenšujícími příjmy, se stěhovala do čím dál méně okázalého bytu. Nakonec skončila v tomto starém domě, kde nikoho ani nenapadlo, že to kdysi byla velmi žádaná žena.
Nyní se přidaly obtíže, které v duchu stále očekávala. Nechala si upravit prsa, svou dlouholetou chloubu, tak to přičítala tomuto zákroku. Když už nemohla občasnou bolestí vydržet, šla k lékaři, který jí kdysi dělal plastiku prsou.
Po všech vyšetřeních jí sdělil, že plastika není příčinou jejích obtíží, ale má nádory, které jsou na obou prsou. Bylo by dobré zavčas obě prsa odebrat. Souhlasila, věděla, že není jiné východisko. Prodělala operaci, ozařování, chemoterapii, ale nakonec potíže neustaly. Přišla prý pozdě, objevily se metastázy. Lékař jí doporučil nějaké procedury, které by zpomalily konec, ale ona je odmítla. Užívala jen prášky, které tlumily bolest. Myslela si, že nemá už stejně pro co žít.
Tak se stalo, že po nějakém čase, kdy přestala vycházet z bytu, přivolaný zámečník a policie zjistili, že tajemná nájemnice leží v posteli a nejeví známky života. Teprve tehdy podle zařízení bytu, které jevilo známky dřívějšího blahobytu, fotografií a písemností poznali, že nešlo o starou pannu, vdovu, ale o známou herečku. Nepoznali ji, když ji při stěhování viděli. Cizí zavinění se neprokázalo, ale zřejmě snědla větší množství prášků utišujících bolest. Věci, zvláště zachovalé šaty po nějaké době byly věnovány do hereckého muzea jednoho známého divadla.
Je to psáno poněkud stroze z mé strany. Chtěla jsem touto zvláštní formou ukázat, jak je život měnitelný. Slavná, známá, obletovaná, s poněkud smutným milostným životem a jak dopadla. Nikdo, nic okolo. Víte, kolik takových osudů je podobných. Tam se nemohu rozplývat. Ona sama zřejmě o nějakou púozornost už nestála, určitě by se chovala k lidem jinak.
Od začátku to na mě dělá dojem, že to spěje ke špatnému konci. Cosi jako předběžný nekrolog mi to připomíná. Není to napsané ani špatně, ani dobře, říkám si, když zjišťuji, že postrádám jakýkýkoli náznak citu, dodaného ze strany autora. Je to takové "oznamovací", místy snad přetížené nadbytkem informací (...se podívala do zrcadla, které jí zrovna stěhováci přivezli...) Taková "rozšířená černá kronika" to je, napadá mě po dočtení.
V průběhu života jsem vyslechla či sledovala hodně životních příběhů. Díky mnoha zaměstnáním a poslednímu v prodejně, kam chodilo hodně lidí, které jsem znala z dřívějška a mohla tak sledovat jejich další osudy, hodí se mi ta nepřeberná studnice lidských příběhů ke psaní. I v rodině zrovna tento případ nemoci byl, v sousedství také. Je odkud náměty brát.
Člověk je velmi krátce živ. Poměrně mě překvapilo, že na sklonku života zemřela. Ale hned, jak jsi zmínila, že jí pobolívá na prsou, tušila jsem, že je to "Čechovova puška".
Písmák