Jeden letní den

Dnes je přesně jeden z těch letních dní, kdy mám volno, syna u babičky a venku je (podle neměnného zákona schválnosti), jak jinak, než ošklivo. Po ranní kávě a dlouhém zírání do deštivého dne, když se mi ani silou vůle nepodařilo změnit počasí, vymyslím prostý plán. Dopoledne zajdu do banky, kam už se chystám dobrých čtrnáct dní a odpoledne s kamarádkou na kafe. A mezitím se prostě budu krásně flákat. To pomyšlení mi trochu zlepšilo náladu.

Jsem v bance, beru si pořadové číslo, deset lidí přede mnou, ale to nic, nějak to přežiji. V duchu se už vidím u kávičky a dortíku. Jak to říkali v těch "sluníčkových" knihách? Mysli pozitivně! Usmívám se jak pako, ale to mi vydrží přibližně deset minut. Když mi dojdou pozitivní afirmace, docházím k názoru, že jsem se ocitla na jiném místě v pustém vesmíru, na místě, kde se úplně zastavil čas a já se začínám nebezpečně nudit. Můj pohled se stočí na jedinou pokladní, která má na můj vkus příliš pomalé pohyby. 
"Má krásně nalakované nehty," rozplývá se moje pravá polovina mozku. 
Mrknu se na svoje zubožené nehty a už vím, co budu dělat v té flákací pauze. 
"Ale hrozné vlasy," kontruje levá půlka mozku. "To ty rozhodně nemáš..." 
Trochu mě to uklidnilo. Co mě ale neuklidňuje, je klientka u pokladny, která se za poslední půlhodinu zjevně ani nepohnula. 
"Není to socha?" Ptá se levá hemisféra.
Vypadni už! Postrkuji ji v duchu a u toho podupávám nervózně nohou. 
"Ale to jsou silná slova, jak to mluvíš?" kárají mě obě moje hemisféry současně. 
Trochu se leknu, že jsem to řekla nahlas. Ale ne, všichni kolem mě vypadají naprosto netečně. 
"Asi jsou zakletí v čase a čekají, až je osvobodíš," doufá moje romantická pravá půlka mozku.
"Kdepák, tamten se hejbe, podívej!" levá půlka má holt na všechno jiný názor.

To mi moc nepomáháte! Přemýšlím, co budu dělat. Kolem mě samí nudní lidé, nudné letáky, nabízející pojištění, které nepotřebuji, spoření, které nechci a účty, na které nemám co dát...
Hm, myslím, že bych mohla třeba vytáhnout tablet a pokračovat v psaní své knihy. 
"Jsi ty ale hlavička!" Chválí mě pravá hemisféra. 
"Jen si to otevři! Vidíš tu stranu 48? No tak se podívej na ten Velký Zásek!" 
Levá hemisféra je vážně protivná, začínám zvažovat lobotomii. Má ale bohužel pravdu, straně 48 se vyhýbám už měsíc, za tu dobu jsem stihla celých 47 stran zkontrolovat a přepsat pětkrát, ale neposunula jsem se ani o píď. 
"Jen to dopiš, budeš slavná a bohatá," povzbuzuje mě nečekaně levá hemisféra.
Hm, jestli to bude vůbec někdo číst, pochybuji stále v duchu.
"Vždyť nemusíš být slavná a bohatá, píšeš to přeci pro rozvoj svého ducha," protestuje pravá hemisféra.
"Hahaha, tak se tu všichni uklidněme...,"
A ty jsi kdo? Už jsem značně zmatená, nemám si raději dojít po obědě k psychiatrovi?

Pak si vzpomenu, jak jsem včera četla v jedné facebookové skupině začínajících spisovatelů, že zásek má skoro každý. Ano, kupříkladu jedna dívka tam dokonce psala, že její hlavní postava v knize zestárla a zemřela dřív, než se stihla účastnit svého klíčového momentu. To mě skutečně rozesmálo. Přistihla jsem se, že i teď mám pusu od ucha k uchu a přemáhám se, abych se nerozchechtala na celé kolo. 
"Jo, cizí neštěstí vždycky potěší." Slyším levou stranu mozku.
Zvednu oči od tabletu a rozhlédnu se kolem sebe. Pán naproti si mě divně prohlíží. 
"Nemůže číst myšlenky?" ptá se zvědavá pravá hemisféra.
"Jistě, byly tu různé pokusy s lidskou myslí, například, jak se to jmenovalo ... projekt MK-ULTRA?" poučuje přechytralá levá hemisféra. 
Nechte toho! Podívám se na pána a usměju se. Ten se ale zakaboní. 
Už se opravdu hodně moc nudím a navíc jsem naštvaná. Pracuje tu vůbec někdo? Chce se mi křičet. V tom okamžiku zapípá další číslo na displeji na stěně. 325? Co to je za obskurní číslo? Nechcete mi snad říct, že zatímco jsem se tu hádala s hemisférami, všichni mě předběhli? 
"Ale ne, ten pán naproti tu stále je." chlácholí mě mozek.

Po další čtvrthodině upadám do letargie. Pomalu se smiřuji s tím, že tu strávím i odpoledne. Moje hlava má ale prostor jen pro ty nejhorší vize. Představuji si, jak tu sedím a stárnu a stárnu.... až mě nakonec sežerou místní potkani a mé ohlodané kosti tu najdou další generace archeologů, kteří nikdy neuhodnou, co se zde vlastně seběhlo za tragédii.

"287? Haló, kdo má 287?" Z tíživých myšlenek mě vyruší hlas pokladní. 
Konečně! Nakráčím si to rázně směrem k přepážce a vysvětlím svůj požadavek. 
"Občanský průkaz, prosím," žádá mě ta paní s krásnými nehty.
Hrabu se neúměrně dlouho v kabelce a najednou mi to dojde. "Ale, já jsem si vzala jinou kabelku, občanku mám v té druhé," říkám omluvně.
"No tak to musíte přijít ještě jednou."
"Ale ... já jsem skutečně já, určitě si mě pamatujete, už jsem tu byla," slyším se. Jsem už opravdu velmi zoufalý klient. 
Její pohled mě však rychle vypakuje.

Trhni si! Říkám si v duchu, zatímco jdu ke dveřím. Pak se ale ještě jednou otočím. Vidím pána, který seděl naproti, stále na svém místě. Teď se démonicky šklebí. 
"Stoprocentně čte myšlenky!" Uzavřela levá hemisféra.