VYLÍZANÝ MAKOVICE / POPPY TOPPED (7-8)

7a) Mucholapky

7b) Zádveřní mlhovina


(finita la comedia :-))

7a) Mucholapky



„Jak skutečně vypadá svět a vesmír? A kde jsem já?“ zeptal se Novic.

Mluvící hlava na něj přilepila svý malovaný oči a počala zpívat temně rudým žulovým hlasem do nelítostných stěn privátní kobky.

M : „Vesmír je obrácená koule.
Vezmi si klobouk a polož ho na střechu.
Uvnitř krempy jsi ty.
Teď klobouk na stole obrať.
Nad tvojí střechou se točí celý vesmír.
Vše je jedné podstaty.“

N : „Je nekonečnej?“

M : „Nesprávně formulovaný dotaz.“

N : „Tak znovu. Je vesmír nekonečný?“

Novic ztrácel rychle trpělivost.

M : „Je/Ne konečný.“
 

N : „Tak jinak. Je jen jeden vesmír?“

M : „Je nad slunce jasné, že jeden vesmír ti nestačí.“
 

N : „A k čemu jsou dobrý ty jiný vesmíry?“

M : „Nejsou jiné. Jsou to tóny stejné písničky.
V kypících vesmírech si nese tvá nesmrtelná duše/primární čip - důsledky tvých činů
i představ - ve svý karmě/batohu zkušeností a charakteru.“

N : „Když je moje duše nesmrtelná, znamená to, že se reinkarnuje do jinýho těla?“

M : „Dokonce i jinak sterilní nástěnkové křesťanství nevyškrtlo z bible :
Kdo má uši, slyš, co praví Duch : Kdo zvítězí, tomu druhá smrt neublíží.“
 

N : „No a?“

M : „Tvůj život je jako výuková hodina na cestě pochopení a logického završení cyklu.“

N : „Nemá cenu se honit za úspěchem a ziskem?“

M : „Vynikající životní podmínky stimulují rozvoj a především nenasytnou kvantitu.
Naopak důkladné lisování životních šťáv probouzí nevšední kvalitu.“

N : „Jak tomu mám rozumět, Hlavo?“

M : „Poznáš, až se probudíš ze spánku.“

N : „Já přece nespím. Copak nevidíš?“


M : „Spící si neuvědomuje, že spí.
Lidé jsou ve své nejčistší formě primitivní lovci.
Bez ustání kořistí a vymýšlí, jak zmnožit statky.
Opájí se v horečkách růstem  moci a technologickou magií.
Vzývají anděly hmoty, aby zapomněli na království ducha.
Potřebují nesmrtelnost, aby prodloužili zlatou lázeň za plotem svého dobrovolného vězení.
Jen nemnozí brknou o bludný kořen a doklopýtají skrz životní prohry k probuzenému vědomí.
To jsou bohové.

Nepotřebují nesmrtelnost, blahořečení smyslů, ani zbožštění chtíče.
Jsou dokonalí.“

N : „Ze tvé řeči by mi za chvíli nohy přirostly ke stolu a prdel by se mi rozsemenila na židli.“

M : „Tvoje pilíře se hroutí? Máš strach?“

N : „V prázdných dnech - bez větru – můžu svůj malej strach krájet na pomerančový měsíčky.
Sám hledět do chřtánu písečný bouře. Bezmoc. Nedočkavý řezání krve ze ztuhlejch žil.
Někdy bych nejradši nebyl.“
 

M : „Silný emoční projevy jsou jako nákaza.

Tvá představa – prožitek v mysli – se manifestuje v jiný skutečnosti, v jiném vesmíru.
Žádná z tvých myšlenek, byť sebezvrhlejší, nezůstane opominuta.
Vaří tvý vnímání světa a odráží se i do světů paralelních.“

N : „To je pěkně slaný kafe. A za všechno budeš pykat na konci svých dní? Žádný odpuštění nebo milosrdenství?“
 

M : „Pulsující energie plodí, s pomocí infuze času, živou hmotu před i za zrcadlem.
Makrosvět vesmíru a mikrokosmos v tobě jsou obrazem téže mince.
Dobro a zlo, jin a jang, černá a bílá – nemohou existovat jedno bez druhého.
Dualita je školou dokonalosti..
Cestou ke smíření.“

N : „Kecy, kecy, kecy, milý princi. Shakespeare.“

M : „Moudrá slova o slovech.“

N : „Stejnak nás čeká apokalypsa a všechno zhyne a v prach se obrátí. Má teda cenu se

vzrušovat? Není lepší si užívat, co hrdlo ráčí? Carpe diem!“

M : „Boží trest – Apokalypsa – není všeobecná rychlá zkáza.
Nejde o popravu, nýbrž utužující se vězení, ze kterého pro neslyšící a nevidící není úniku.
Lidé si sami vybrali sobecký a marnivý konec.
Co zaseli, to sklidí.
Mezi kapkami deště zůstanou jen malé pouštní růže.“

N : „To bych snad i chápal. A co znamená pouštní růži?“

M : „Sebeláskoví zbloudilci uvidí čiré blázny a pokorně vidoucí zří nepoučitelné děti.
Světlo může zatemnit ducha a noc není peklem. Oheň umí flirtovat s vodou a země se dotýká nebes.
Vnímat svět je potřeba mnohovrstevně. Smysly nestačí.“

 

N : „A teď otázka na tělo? Jak poznám příchod konce světa? Jezdci, polnice, pečetě, šelma, antikrist a tak dále?“

 

(obrázek)

 

M : „Apokalypsa už dávno kvete mezi námi. Infikovala lidská ústa, naroubovala myšlenky, žije vlastním plíživým životem. NEmocný člověk ji porodil a hýčkal s vydatnou pomocí vlastních tužeb a chtíčů. Králem a vojevůdcem je ego spících bytostí.“

N : „Ego? Egoismus? Namistrovanci?
Chamraď! Namyšlený týpci! A hučící zmanipulovanej dav!“

M : „ Ego je zpupný pán bez uzdy, ale také mocný pomocník ve službách pokory, která jediná je s to,   jej zkrotit. Může tě rázem zničit nebo uzdravit a pomoci překonat největší životní krize.“

N : „Pokora. Není to slabost? Lepší je vůle.“

M : „Být pokorný znamená vyrovnat se se světem a přijmout sám sebe bez podmínek.
Svobodná vůle je božský dar. Člověk má obrovskou moc, rozhodnout se i špatně.
Lidé většinou vnímají anděly i padlou jitřní hvězdu přímočaře a mentálně chudě.
A to je oříšek, který možná rozlouskneš na své cestě za probuzením vědomí.
Ovšem bez pokory se nevyškrábeš ani na první příčku Jákobova žebříku.“


V tom okamžiku se podařilo slunci vstrčit své zlaté ruce mezi zvětralé tvárnice předsudků
a drolící se maltu domněnek. Novic na nic nečekal, popadl mluvící hlavu a vyrazil nadšeně vstříc nabyté svobodě.
Doběhl až na okraj útesu, nad nekonečně zeleným oceánem ticha.
Poté, co popadl dech, se na chvíli zasnil v tajemných hloubkách vlastních nepoddajných představ.
Nato  pozdvihl mlčící mluvící hlavu k životadárné žhavé kouli, odříkal magickou formulku a mrštil jí vší silou do rozpěněných vln bezvědomí.


7b) Zádveřní mlhovina

 

„Jste-li na pochybách, říkejte pravdu.“ (Mark Twain)

Slavnostně pochodoval v kruhu po unavený režný niti.
Časem v kloubech zpuchřela a provazochodec začal poskakovat po zbytcích světský slávy, dokud ji zcela nepohltila hlubina času.
Uprostřed čísla zakroutil prázdnou hlavou, a na to v tichosti odletěl.

Lavina vzkazů nasytila nejmíň dva plastikový soudky.
Masa vyvržená ze stejných plechovek se vlnila, a s otevřenou pusou zírala k nebesům.
Za okrajem mnohodavu občas křísla jiskra beznaděje mezi stehny jinakosti.
Lanolezec se však do močálu obdivu hyperřití Homo consumens vrátit nechtěl.

„Boží tělo je všude kolem nás a duch boží se skrývá přímo v nás.
Další zrychlení umocňuje změnu. Pán usoudil, že člověku trvá adaptace na vesmírné zákony příliš dlouho a rozhodl se postrčit jeho žití o kus dál.“
„Si ze mě střílíš?“
„Někdo tomu říká počátek apokalypsy. První polnice oznamuje příjezd jezdců, kteří vloží své těžké ruce na bedra člověka.“
„Kecy.“

„Nevědomost je největší hřích. Činí pravdu krutou.
Setrvání v nevědomosti otevírá brány zatracení.
Hnětení nevědomosti je úžasný dobrodružství. Činí pravdu stravitelnou.“


Jako bychom hráli nějakou společenskou kratochvíli.
Ty vole, jestli to nakonec není všechno jenom hra ...

---