Zdeněk hrdina

Konec června byl pro Zdeňka poměrně zvláštní a hlavně nestandardní, což se mu samozřejmě nemohlo líbit. Zdeněk neměl rád změny a červen u něj odstartoval celou sérii změn a nových věcí v jeho životě. Nejhorší pro něj bylo, že dění kolem své osoby nebyl schopen vůbec uchopit a korigovat, natožpak předvídat a nějak se na něj připravit.

Byl poslední červnový pátek, když za ním přišel náměstek a oznámil mu, že u něj v kanceláři čeká nějaký pán od bezpečnosti, který by se Zdeňkem rád mluvil. Zdeněk znejistěl. Sice neměl pocit, že by něco provedl, ale jeden nikdy neví, obzvlášť v takové době, ve které právě žil. Nejhorší pro něj bylo, že nikdy před tím nemluvil s žádným policistou a vždy měl někde vzadu v hlavě ukrytý pocit, že by se jich měl bát. Pocit to byl rozumný, i když šel proti Zdeňkově přirozenosti uznávání autorit. Kdyby i v tomto případě Zdeněk postupoval dle svých klasických hodnot, musel by lidi od bezpečnosti zařadit na podobnou úroveň, jako třeba učitelky ve škole.

Se zvláštním pocitem v podbřišku přišel do náměstkovy kanceláře. Náměstek neměl velkou kancelář. Byla vybavena starým nábytkem, u jednoho malého okna stál dubový stůl. Z každé strany stolu jedna židle. Ta, na které obvykle sedával náměstek, byla samozřejmě pohodlnější. V rohu místnosti byl ještě jeden malý konferenční stoleček a u něj dvě křesílka, která vypadala, že ještě zažila Masaryka. Protože ale dokonce i křesílka věděla, že o Masarykovi se již nemluví, tak o něm mlčela.

Za náměstkovým stolem, v náměstkově židli seděl a čekal mladý vysportovaný muž s pronikavýma modrýma očima. "Dobrý den, kapitán Jan Konečný," představil se mu muž od STB a ukázal Zdeňkovi průkazku. Pak se usmál a podal mu ruku. Zdeněk zahuhlal své jméno a sklopil zrak. Vypadal jako školáček na hanbě. "Nebojte se, přece jste nic neprovedl," řekl náměstek a plácnul Zdeňka po zádech. Chtěl svého podřízeného uklidnit, což se mu příliš nepodařilo. Následně si náměstek, trochu nemotorně, přesunul jedno křeslo z rohu místnosti k velkému stolu, a sedl si vedle policisty.

Zdeněk se bál a bál by se asi mnohem více, kdyby věděl, co kapitán Jan Konečný v poslední době prožil a s čím byl konfrontován každý den. Kdyby jen tušil, že kapitán jel s jeho bývalou ženou do Vídně a že ve chvíli, kdy ona utíkala za svým snem o svobodě na Západě, tak on seděl na záchodě s průjmem, který mu vyvolal zkažený párek. Honza si tenhle výlet rozhodně neužil tak, jak si představoval. Mnohem větší peklo ale zažil až po svém návratu do vlasti. Honzův nadřízený vypadal, že exploduje, když mu musel kapitán přiznat, že mu v zájezdu plném straníků utekla šestadvacetiletá holka. Honza si toho hodně vyslechl od svého šéfa, ale to mu vadilo o něco méně než to, co pak musel poslouchat každý den od svých kolegů. Nenáviděl vtipy: "Tys ale prosral svoji šanci... Nejhorší je, když se ti v práci něco posere... Znáš ten krásný pocit, když ti to nejde a nakonec se fakt tak úžasně posereš? To je blaho. To je lepší než sex."

Tyto vtipy a mnohé další často v poslední době slýchal a zatím, co se ostatní dobře bavili, on proklínal Lucii a to, že utekla. Nadával i sám sobě, že si dával ten blbej párek, který ho zcela vyřadil z provozu. V práci to Honza po Lucčině útěku neměl jednoduché a všechny ty řeči a pitomé vtipy si chtěl na někom vykompenzovat. Bohužel to nemohl udělat na lidech, kteří jeli v autobusu s ním, protože věděl, že to jsou lidé obvykle v dobrém postavení a s dobrými konexemi. Kdyby se zkoušel hojit na nich, mohlo by se také dobře stát, že už další den by byl bez práce. Byl z celé situace rozhozený, protože se po něm chtělo, aby Lucčin útěk nějakým způsobem řešil. Aby našel někoho, kdo její útěk vykompenzuje spoluprací, kdo možná pomůže Lucku v Rakousku najít. STB totiž samozřejmě věděla, že Lucie není zaregistrovaná na žádném z rakouských úřadů, takže se patrně někde zatím volně pohybuje po krajině, což mohla být příležitost ji nepozorovaně dostat zpět do vlasti a dát ji její přešlap pořádně sežrat. Jenže jak má jeden československý důstojník hledat jednu malinkou, ztracenou holku v osmimilionové zemi. A to ještě bylo možné, že už taky třeba vůbec není v Rakousku a že překročila nějaké další hranice. V tom případě by se Honzovo hledání rozšiřovalo na celý svět.

Právě na Zdeňkovi si Honza plánoval, že si trochu zahojí své pochroumané ego. Zdeněk sice byl ve straně, ale byl to z Honzova pohledu až příliš řadový soudruh, takže si mohl dovolit na něj dupnout. Dokonce si říkal, že třeba i nějaká ta facka by mohla být v toleranci. Bohužel hned poté, co dorazil na Zdeňkovo pracoviště, si ho vzal stranou místní náměstek a vysvětlil mu, že za Zdeňkem stojí a že si nepřeje, aby měl Zdeněk problémy. Dokonce se vnutil i jako spolusedící u výslechu. Honzovi se to vůbec nelíbilo, ale věděl, že náměstek má na STB mnohem vyšší konexe a taky slovo, než on sám, takže mu nezbylo než souhlasit.

Zdeněk nevěděl ještě jednu věc, a to, že si Honza nechal vyvolat Lucčiny fotky se ZOO a pravidelně nad nimi onanoval. Představoval si u toho, jak ji chytil přitom útěku, odtáhl zpět do vlasti a následně si ji vzal k sobě do kanceláře, kde ji tvrdě, ale opravdu hodně tvrdě, potrestal. V jeho představách to bylo tak na přírodno, jako to na přírodno nikdy nikdo před tím nedělal. Honza miloval pocit dominance, což se projevilo i při jeho výběru povolání. Pocit, že má fyzicky i psychicky navrch vyhledával ve všem. I v sexu a tohle jeho ukájení bylo v dané chvíli to jediné, co mu přinášelo trochu uspokojení v životě. Samozřejmě, že kdyby tohle Zdeněk věděl, tak by mu to ničím nepomohlo. Určitě by se ještě o něco více bál, protože by pochopil, jak strašně ním policista pohrdá a možná by se z toho psychicky i sesypal.

Honza nesnášel Zdeňka od prvního pohledu. Přišlo mu neuvěřitelné, že ta zmizelá kráska si někdy vzala toho pihatého zrzouna. Ze srdce ho teď nenáviděl tak, jako nenáviděl Lucii. Jenže tu byl ten pitomý náměstek, který sloužil jako Zdeňkova tichá hradba.

Kapitán zahájil výslech, a protože ho náměstek otrávil svou přítomností a on necítil moc důvodů se zdržovat, šel rovnou k věci: "Víte, že Vaše bývalá žena utekla do Rakouska?" Zdeněk zesinal a chytl se opěrek křesla, ve kterém seděl. Kdyby stál u zdi se zrcadlem, opakovala by se scéna ze začátku února, kdy se po něm celý svezl. Cítil teď podobné pocity. Svůj šok tentokráte nikterak nepřehrával "Cože?" ztěžka ze sebe vysoukal. Kapitán se tvářil, že jeho poznámku přeslechl. "Věděl jste, že chce utéct?" ptal se dál. Jeho hlas zněl přátelsky a klidně, ale oči měl zvláštně tvrdé. Zdeněk jen zavrtěl hlavou, nebyl schopen slova. Zdeněk, stejně jako Libor, sice vzhlížel k socialistické vlasti, ale na rozdíl od Libora, to nebyla slepá oddanost. Libor by samozřejmě okamžitě přiznal, kdyby byl ve Zdeňkové kůži, že za ním Lucka byla a že se mu s tím svěřila. Libor by to možná dopředu nahlásil. Zdeněk sice uctíval vlast, jako svou autoritu, ale hlavně uctíval své pohodlí a svůj životní standard a tak tušil, že kdyby se přiznal, že o Lucčině touze utéct tušil a nic neudělal, tak by to s jeho pohodlím mohlo nepříjemně zamávat.

"Oni spolu nežijí a nejsou moc v kontaktu, viďte, Zdeňku?" řekl náměstek s povzbudivým úsměvem. Zdeněk přikývl. Stále nebyl schopen slova. "Ona jeho paní nebyla úplně dobrá soudružka. Dokonce porušila nařízení potratové komise. Právě proto, že nebyla úplně oddaná našim principům a našemu lidu, se s ní Zdeněk rozvedl, víte?" doplnil náměstek a podíval se na Honzu. Ten přikývl. Přál si v té chvíli být kdekoliv jinde. Přál si právě teď trestat Lucku za to, co provedla. Na přírodno, jak jinak. Stále více nechápal, co Lucka mohla na tom ňoumovi, co sedí proti němu a není schopen slova, vidět. Zdeněk pro něj nebyl synonymum chlapa. Už když ho viděl, tak se mu nelíbil a když mluvil, nebo spíše když mlčel, protivil se mu čím dál tím více. A ještě ty zrzavé vlasy. To se mu přímo hnusilo. Neměl rád zrzky. Měl už od dětství utkvělou představu, že všichni zrzci strašně prdí. Ta představa neměla vůbec žádné logické opodstatnění, ale Honza tomu věřil. Zdeňkem proto pohrdal a nemohlo tomu pomoci ani to, že Zdeněk měl poměrně vysportovanou postavu, a kdyby se postavil Honzovi v ringu, byla by otázka, kdo by vyhrál.

"S vámi to docela zamávalo, že?" zeptal se náměstek Zdeňka. Zdeněk se zmohl na první kloudnější odpověď. "Ano, já se omlouvám. Vůbec jsem netušil, že se může něco takového stát, jsem z toho hrozně špatný a je mi z toho hrozně špatně. Vážně. Udělalo se mi úplně zle."

Honza byl naštvaný. "Kdo tady ten výslech vede, já nebo náměstek," říkal si v duchu. Nahlas ale neřekl nic, a tak dostal nevyžádanou odpověď obratem. Náměstek se podíval na Honzu: "Skočte Zdeňkovi pro vodu, vždyť vidíte, jak to s chudákem zamávalo." Honza by v té chvíli nejraději chytl náměstka za hlavu a několikrát s ní praštil o stůl. Místo toho se ale zvedl a poslušně šel pro sklenici vody.

"Jo, a když už půjdete do kuchyňky, postavte mi tam vodu na kafe. Děkuji," volal za ním ještě náměstek.

Zdeněk z práce odešel naprosto strhaný. Proti všem svým zásadám nezamířil z práce rovnou domů, ale vzal to ten den do nejbližšího baru. V baru bylo celkem prázdno, bylo teprve půl čtvrté odpoledne, a tak pravidelná klientela, která ale stejně nebyla příliš početná, ještě byla doma, případně v práci.

Zdeněk si sedl přímo k baru na stoličku a objednal si panáka vodky. Obsluhovala zde menší blondýnka, která měla jistou vzhledovou podobnost se Zdeňkovou, čerstvě emigrovanou, bývalou ženou. Servírka, ale byla evidentně mladší. Lucce bylo 26 let, slečna za barem se jmenovala Eliška a teprve ji táhlo na osmnáct. Byla čerstvě po vyučení a tohle byla její první práce, která ji zrovna moc nebavila. Vzhledem k tomu, že Eliška ale neměla žádné větší ambice, tak v práci své uspokojení nehledala a situaci prostě přijímala takovou, jaká byla.

"Jak to mohla udělat?" řekl sám pro sebe Zdeněk polohlasem. Servírka mu zatím nevěnovala příliš pozornosti a tak si této poznámky nevšimla. Ani pro ni nebyla určená. Zdeněk se obvykle se svými problémy nesvěřoval a ani teď to neměl v plánu. Jenže se situace vyvinula malinko jinak.

Byla sobota, půl druhé ráno. Bar měl zavíračku o půlnoci, ale již před půlnocí byl skoro prázdný. Zůstal tu jen Zdeněk, který byl viditelně pod obraz. Už po druhé tento rok se kvůli Lucii totálně zřídil, což následně přiradil k dalším Lucčiným prohřeškům. Byl si jistý, že se mu ještě nikdy před tím v životě nestalo, aby se dvakrát opil v tak krátkém období. A ještě navíc se tentokráte opil tak, že mu i řeč dělala značné problémy. Přesto, že si uvědomoval, jak moc toho vypil oproti svým standardním možnostem, se zatím nechystal domů. Servírka sama v sobě vyhodnotila, že si ji vlastně celkem líbí, takže ho nechala v baru, i když už bylo po zavíračce. Jediné čeho se bála, bylo to, že nevěděla, zda vlastně má vůbec na útratu za to všechno, co tu vypil. Kdyby neměl, musela by to zaplatit ze svého.

Zdeněk už stihl blondýnce převyprávět celý svůj životní příběh s důrazem na události posledních dní a dnešního výslechu. Alkohol udělal své a vzbudil v něm neobvyklou potřebu se někomu vyzpovídat, a protože po půlnoci v baru nikdo jiný nezůstal, neměl moc na výběr komu říct, co se stalo. Nečekal žádné rozhřešení, nechtěl ani sdílenou sounáležitost, prostě to jen chtěl celé někomu říct. Servírka ho v podstatě celou dobu neposlouchala. Částečně proto, že když začal vyprávět, snažila se uklidit v baru po posledních hostech, částečně proto, že ji to vlastně celé nezajímalo.

Z celého Zdeňkova vyprávění si zapamatovala pouze dvě věci. Ta první byla, že mu utekla žena, což byla informace poměrně zajímavá, vzhledem k sympatiím, které chovala ke Zdeňkově vzhledu a ta druhá, že ho vyslýchala STB. Zdeněk měl často tendenci přehánět, takže svůj výslech přibarvil, protože kdyby řekl pravdu a popsal, jak kapitán z STB vařil u nich v podniku kávu, tak by mu to možná ani nikdo nevěřil. Navíc, by nevypadal jako hrdina, což byla pozice, do které se ve svém vyprávění statečně pasoval a Eliška mu ji sežrala i s navijákem. Líbilo se ji, že u ní v baru sedí hrdina bez ženy.

Zdeněk znovu začal vyprávět něco o tom, jak je všechno kolem něho na nic. Teď již se jen opravdu těžko daly sledovat jeho myšlenkové pochody. Skákal z leva doprava a ze svého dětství do blízké i vzdálené budoucnosti, od jednoho tématu k druhému a do toho silně huhlal, což bylo vzhledem k jeho alkoholovému opojení pochopitelné. Eliška si sedla na barovou stoličku vedle něj a pohladila ho po zádech. "To bude dobrý," řekla. Nic moc jiného říct nemohla, protože si vlastně nebyla jistá, co přesně Zdeňka štve a co by mělo být dobré. Naštěstí to byla dostatečně univerzální věta, po které si Zdeněk přestal stěžovat, takže ho znovu pohladila, tentokráte po vlasech a řekla: "To bude dobrý. Určitě." Zdeněk se otočil k ní a upřel na ni veškeré zbytky svého soustředění. Ona ho za odměnu pohladila po tváři. "To bude dobrý, uvidíš."

"Já vím Lucko," řekl Zdeněk, políbil ji a pak ji položil na barový pult.

Nebránila se a ani ji nevadilo, že to na barovém pultu bylo poměrně nepohodlné, že se musela hlídat, aby nerozbila žádnou ze skleniček, která tam po Zdeňkovi zůstala, že musela vzdychat a dělat, že ji to vzrušuje, ač ji to vlastně vůbec nebavilo, že ji ještě dvakrát během sexu řekl Lucko.

Další díly již teď na http://cms.muzudal.webnode.cz/