Bez názvu

Nejspíš jsem roky
nešel cestou pravou,
a jen jsem bloudil
až znaven k zemi pad.
tam u dna,
v té špíně,
kde lži plazí se
a plavou,
až tam jsem procitl
po prvé snad.
Jakoby ze sna
kam můry mě vtáhly,
šlapajíc po duši
v tom v temném koutě.
a roky se vlekly
já řval
když kůži mi stáhli
a natáhli na buben.
Osudu!
jež tempo mi dal.
Kolikrát vstal jsem
oděn vlastní krví,
poslouchal dunění
ten buben! 
mě v před hnal,
Utíkej!
Běž!
Jsi konečně prvý!
tak jsem si sáh,
on utichl
všechno mi vzal.