Tání

Čas vločkami vteřin do mých stop již sněží
na tváři sněhy tají jak led můj pod tvých dechem
a malé kroky ptačí křížem přes mé běží
mráz zasklil rámy vody a pobil ji plechem.

A pod nehty mi vráží kdosi jehly zimy
ptá se, kam jdu vlastně a kam mé kroky kráčí
a přitom si jen tropí z lidí trochu šprýmy  
že stín těla věčně za sebou kamsi vláčí.

Jen dívám se, že všechno teď v jedno bílé splývá
jako v temné noci snad ztratily se barvy
které den již dávno v této době mívá
když svítání hrozí krev světla ráno prolít.

A anděl s křídly vážky sepjal ruce muší
slza jeho kane jak sněhu tiché tání
že ač slova jeho šeptá do tvých uší
máš je za své vzdechy v chvíli milování.