VI. Liborova chvíle slávy

Další díly již teď na: http://cms.muzudal.webnode.cz/

VI· Liborova chvíle slávy

Zatímco Lucka prožívala v Rakouskou doposud jedno z nejšťastnějších období svého života, v jejím pražském bytě to bylo přesně naopak. Vendula s Liborem se poměrně často hádali a nejobvyklejší příčinou hádky bylo právě jejich bydlení. Vendula chtěla bydlet v něčem větším, kam by si mohla pozvat přátele a nemusela se za byt stydět. Libor se jí snažil vysvětlit, že nechce zneužívat otce a žádat ho o byt, protože by to bylo proti dobrým mravům. Navíc, ale to Vendule samozřejmě neřekl, neměl rád její kamarády. Vendula se obecně přátelila s chlapy typu "alfa-samec na druhou" a vedle takového chlapa malý, černovlasý Libor s poměrně jemným hlasem, prostě zanikal. Jinak se ale vlastně hádali skoro o všechno - o to, kdo umyje nádobí, kdo uklidí pokoj, kdo neumyl nádobí a kdo neuklidil pokoj, kdy se půjde spát a tak dále a tak dále. Do toho i Vendule začínala vadit Liborova neustálá zásoba otázek. Libor se sice postupně ve vztahu otrkával a již se neptal na každou maličkost, ale ještě pořád měl potřebu ve chvílích krize utéct k nějaké otázce. Myslel si, že jeho otázky jsou obranné a pomohou mu zklidnit přicházející hádku a otevřít diskuzi, obvykle ale rozvířily hádku, případně uzavřely jakýkoliv prostor pro diskuzi. Občas to byla ale jen Liborova hloupost. Například zeptat se ženy: "A tobě ten nehet na zemi vadí?" to je prostě sebevražda.

Oběma v bytě paradoxně chyběla Lucie. Byt totiž Lucce patřil a před ní si nedovolili řešit to, že v bytě byl nepořádek neustále, protože to byl obvykle Lucčin nepořádek a oba k ní cítili určitý vděk za to, že je u sebe nechala.

Když se tak začátkem října Liborovi naskytla příležitost vyrazit na dva dny do Brna, byl docela rád, že na chvíli vypadne z bytu. Hlavně ale byl rád, že účelem jeho cesty do Brna byla soutěž mladých básníků. Do soutěže bylo vybráno deset nejnadějnějších básníků z republiky, kteří měli předložit k posouzení jedno dílo, které komentovalo dnešní dobu - tedy vyzdvihovalo stranu a vládu - a dvě další díla na libovolné téma. Libor měl trošku problém s tím, najít nějaké dvě jiná použitelná díla, ale nakonec vyštrachal něco z doby, kdy začínal svůj vztah s Vendulou a tolik se ještě nehádali.

Nejvíce se Libor těšil na to, že v pátek - první den soutěže - bude moci každý z básníků přednést jednu ze svých básní. Muselo se jednat o báseň, kterou nebude porota znát předem a kterou bude hodnotit až na místě. Libor rád recitoval své básně veřejně. Původně chtěl vytáhnout v rámci veřejné recitace své srovnání Lucie s Klementem Gotwaldem, pak ale dostal trochu obavu, že by na báseň, a potažmo na něj, mohlo být nahlíženo negativně, když Lucka emigrovala. Pak jej napadlo, že by mohl Lucčino jméno zaměnit za Vendulu, ale v té chvíli ho pojal mnohem větší strach, že by se to třeba mohla Vendula dozvědět. Rozumně usoudil, že nebude dobré se Venduly ptát, zda by jí případně vadilo, kdyby to udělal, protože by jí to patrně vadilo, a kdyby jí to náhodou bylo jedno, tak by alespoň ztropila scénu, protože to vypadalo tak, že v poslední době ji nebaví nic jiného, než Liborovi tropit scény a za něco mu nadávat. Takže i to zavrhl, nachystal si hned několik svých básní, které oslavovaly socialismus, a řekl si, že se ještě rozmyslí, kterou veřejně zarecituje.

Soutěž začínala ve dvě hodiny odpoledne a tak se Libor připravil, půjčil si auto od táty a v deset hodin vyrazil z Prahy směrem do moravské metropole. Liborův táta hrál v celém příběhu mnohem větší roli, než Libor tušil. Předseda komise v soutěži totiž nebyl původně z Prahy, ale chtěl se do ní přestěhovat a tak mu Liborův táta zajistil bydlení v Praze za jednu podmínku: "že pro mého syna, který je bohužel zcela bez talentu, najdete v té Vaší soutěži místo a skončí nejhůř třetí." Předseda komise na to logicky odpověděl: "Bydlení v Praze je bydlení v Praze," a byla ruka v rukávu. Libor to ale nemohl a nesměl tušit, protože jinak by se samozřejmě s vystoupením a svou cenou nesmířil. Stejně tak, jako by se asi nesmířil s tím, že si jeho táta myslí, že je bez talentu. Libor ale také nemohl tušit, co jej ještě v průběhu jednoho dne všechno čeká. Pro Libora byl rok 1989 rokem velkých změn a nových poznatků a to přitom ještě pořád bylo před událostmi ze sedmnáctého listopadu. I tak tento rok postupně utvářel jeho vnímání komunistické strany a socialistické vlasti a také jeho vnímání mezilidských vztahů a sexu. Zdánlivě se jednalo o dvě velmi vzdálené věci, které člověk obvykle utužoval samostatně, v jiné časy a při jiných situacích. Přesto v tento den, ve kterém se Libor plánoval proslavit svými básněmi, se tyto dvě věci překvapivě spojili.

První Liborovy dojmy z cesty do Brna byly jakékoliv, jen ne pozitivní. Těsně před nájezdem na D1 totiž zastavil na benzínové stanici, aby dočerpal pohonné hmoty. Když se vracel k autu, oslovil jej starší muž, zda náhodou nepojede po dálnici do Brna a zda by jej nevzal sebou. Liborovi bylo hloupé odmítnout důchodce, takže se spolucestujícímu nebránil.

Pán nasedl do auta a v podstatě obratem začal zapřádat hovor. Vyprávěl Liborovi o tom, že je z Brna, ale že má vnučku v Praze, a tak se k ní snaží jezdit stopem, protože už je v důchodu a když ho sem tam někdo zadarmo sveze, tak on ušetří a může pak třeba koupit vnučce na oplátku nějaký dárek. Pán byl zasloužilý soudruh, co budoval vlast, což dnešní mladí už nemohou ocenit, a tak i o tom vyprávěl a mluvil a mluvil a mluvil tak dlouho, že by to málokdo vydržel. Liborovi by ale ani nevadilo to všechno poslouchat, možná by se rád i něco dozvěděl o původním budování vlasti, a jak se to dělalo u nás kdysi, jen kdyby jeho spolucestující šíleně nepáchl.

Bohužel, stopař z benzínky byl v Praze čtyři dny v jednom oblečení, ve kterém přijel a ve kterém se teď vracel domů. Jak se dozvěděl Libor z příběhu, pán svoji vnučku nezastihl doma, protože odjela na dovolenou, což on nevěděl, protože se svojí dcerou, matkou vnučky, nemluví, ale když už byl v Praze, tak po ní prostě čtyři dny chodil a poznával hlavní město. Jenže si zkuste představit, že Vám je 67 let, 4 dny vkuse chodíte po hlavním městě, přespáváte tam, kde se dá, a 4 dny se nevykoupete a nevyměníte si prádlo za čisté. Libor v autě velmi rychle poznal, jak jste po takové volnomyšlenkářské akci cítit.

Nejprve se Libora začal zajíkat. Potom jej začaly pálit i oči, nebo si to vsugerovával, a zápach postupně sílil. Libor dokonce na chvíli zkusil stáhnout okénko, ale jet po dálnici se staženým okénkem se moc nedalo. A zasloužilý soudruh stále vyprávěl. Jen na chvíli se zarazil. Překvapilo jej, že Libor stáhnul okénko. Vzhledem k tomu, že jej ale hned zase vrátil zpátky, tak se uklidnil. Pomyslel si, že patrně bude šofér vozidla lehce retardovaný, konec konců tak i trošku vypadal. Původně to chtěl dokonce přejít a pokračovat tam, kde právě skončil u vyprávění, ale nedalo mu to.

"Co to zkoušíte s tím okénkem? Jet na dálnici se staženým okénkem se nedá," zeptal se a souběžně hned i informoval Libora.

"Jo, já vím, že to nejde," odpověděl Libor

"Tak co jste to zkoušel?"

"Ale nic."

"Něco jste musel zkoušet, co to bylo?"

"Něco tu je trochu cítit," snažil se ještě Libor situaci mírnit.

"Jo to bude asi z polí, oni teď často hnojí," všeznale mu odpověděl důchodce.

"Hnojit v říjnu...?" Libor si nebyl jistý a svou nejistotu vyslovil to nahlas.

"A co by tu tak jiného mohlo páchnout?" znovu se zeptal jeho spolujezdec.

To už ale Libor nevydržel, znovu stáhnul okénku a na nejbližším výjezdu z dálnice sjel. Zasloužilý socialista znejistěl: "Tudy se do Brna nejede."

"Já vím!" vykřikl Libor v zoufalství a dupl hned za sjezdem na brzdu. "Vystupte si!" nařídil. Důchodce se na něj díval nechápavě a zaraženě. "Smrdíte! Strašně zapácháte, ale fakt hrozně! Nezlobte se, já mám soudruhy rád, všechny soudruhy a nejvíce ty zasloužilé, ale takhle soudruh prostě smrdět nemůže! To se nedá dýchat. Vy snad necítíte, jaký to je puch? Vystupte si, hned!" Libor křičel jako smyslu zbavený. Důchodce beze slova vystoupil z auta a prásknul dveřmi.

Libor se znovu chystal najet na dálnici, když hned u nájezdu uviděl dívku. Na to, že byl říjen, byla poměrně lehce oblečená. "Ta by mohla vonět," řekl si sám pro sebe a zastavil. Dívka nastoupila a on se znovu rozjel. "Za kolik?" zeptala se ho jeho nová spolucestující, aniž by se představili, aniž by si cokoliv řekli. "Já Vás svezu zadarmo, kam jedete?" řekl Libor. "Ale já nechci svézt, mě by zajímalo, zda byste se chtěl svézt vy? Nebo to bude jenom kuřba?"

Libor šokovaně dupnul na brzdu a otočil hlavu k prostituce, aby si ji pořádně prohlédl. Bohužel si neuvědomil, že již najel na dálnici, takže auto, co jelo za ním, muselo také prudce brzdit a jeho řidič začal podrážděně troubit. Libor omluvně mávnul do zpětného zrcátka a znovu přidal plynu. Byl ale zcela konsternovaný.

"Vy... Vy jste...," hledal to správné slovo.

"Kurva," odpověděla mu dívka od nájezdu na dálnici. "Heleď, koloušku, nebudeme z toho dělat kovbojku. Nevím, co sis myslel, že tam takhle oblečená dělám, ale prostě mě u dalšího sjezdu vyhoď, on se najde někdo, kdo mě pak zase popoveze kousek zpátky."

"Vy? Vážně existujete? I v socialismu?" zeptal se Libor. Kdyby existovala soutěž v kladení nesmyslných otázek, mohl by v klidu usilovat o první místo. Tento dotaz by mohl patřit i do zlatého fondu soutěže.

Dívka se zasmála: "My přece existujeme všude. Nezapomeň mi zastavit." To už si ji ale Libor zvládnul rychle prohlédnout a najednou se mu nechtělo ji jen tak nechat vystoupit. Byla poměrně hubená, o něco starší než Libor, ale ne o moc, měla na krátko střižené hnědé vlasy, pronikavé zelenohnědé oči a celkově se mu líbila. Libora najednou lákalo zkusit něco, o čem si myslel, že může jen číst, nebo co bylo občas vidět v amerických filmech.

"Já... Já bych do toho... Asi to, no... Jako šel?" vykoktal ze sebe.

"Do čeho? Chceš mě teda vojet?" zeptal se ho prostitutka. Polkl a pak přikývl. "Hele, tak tady kousek sjedeš a jdeme na to. A co ti tu v tom autě tak smrdí?"

Libor samozřejmě chtěl vylíčit vtipnou historku s dnešním prvním stopařem, ale protože byl naprosto rozrušen a vzrušen, tak z něj vypadlo spíše jen nesouvislé zakoktání ničeho. Prostitutka se tím bavila. Dokonce si říkala, že mu možná dá i nějakou slevu.

Auto sjelo znovu z dálnice, tentokráte zcela podle pokynů lehké ženy. Libora donavigovala na tiché místo těsně pod dálnicí. "Jak si to budeš přát? Můžeme i klidně v lese?" zeptala se ho. Libor to chtěl na zadní sedačce. "Tak jo," přikývla a sundala si tílko, pod kterým nic neměla. Vystoupila z auta a přešla na zadní sedačku. Libor v té chvíli byl neuvěřitelně nervózní a ještě mnohem více vzrušený ze zakázaného ovoce. Bohužel Liborovo extrémní vzrušení předurčilo následující dění. Libor do dívky pronikl a po dvou pohybech explodoval.

Samotný sex s prostitutkou byl tedy pro Libora zklamáním. Nezažil nic nového a nic profesionálního. Prostě jen rychle dosáhl vyvrcholení a bylo po všem. Překvapivě jej ale ani na chvíli nenapadlo, že sex ho možná neuspokojil kvůli jeho slabé výdrži. Očekával prostě něco neuvěřitelného, a to nepřišlo. Ani nemohlo, vzhledem k tomu, jak rychle skončil. Tak jako tak to někde vzadu v hlavě vyvolalo utkvělou myšlenku, že stejně by se jinde neměl lépe, než se má s Vendulou a že by se jí měl držet. Tahle myšlenka Libora potěšila. Dokonce si byl jistý, že ani lepší sex, než s Vendulou nemůže zažít a tohle chvilkové osvícení ho vedlo k přesvědčení, že až se vrátí do Prahy, tak poprosí svého otce o větší byt. Bylo to z jeho strany gesto obrovského sebezapření. Jenže v té chvíli nevěděl, že se rozhodnul pozdě, protože Vendula v tu dobu již měla v jejich malém bytě jiného amanta, se kterým následně zkusila žít. Vydrželi to ale jen dva týdny. I kdyby tomu tak ale nebylo, Liborův táta v poměrně krátké době začal ztrácet veškerý svůj vliv. Byl to jeden z mála lidí, kteří byli po revoluci i usvědčeni ze spolupráce z STB a celá jeho kariéra skončila velkým fiaskem. Liborův otec odcházel do důchodu v roce 2001 a bylo to po té, co byl již pět let nezaměstnaný a zcela zahořklý. To ale Libor v dané chvíli netušil. Teď v něm jen převládalo zklamání z rychlého sexu, ale určité uspokojení z toho, že měl sex s další holkou, která se mu líbila.

Básnická soutěž pro Libora dopadla nad očekávání dobře. Do soutěže mimo jiné přihlásil a nakonec recitoval svou zcela novou báseň: "Mají prostitutky přínos pro naši milovanou, socialistickou, vlast?" což bylo porotou ohodnoceno jako velmi odvážné, provokativní a překvapivě pokrokové téma a Libor soutěž oproti všem předpokladům a navzdory své netalentovanosti vyhrál.

Těžko říct, jak velký vliv na Liborovo vítězství měla skutečnost, že předseda poroty vyjížděl ze svého místa bydliště už v osm ráno a po cestě nabral stejnou stopařku, jako Libor, akortá přibližně o dvě hodiny dříve. Jisté je, že ten čas v Brně si Libor užil. Dokonce se rozhodl zde zůstat ještě o den déle a tu noc navíc strávit jednou velkou oslavou. Byl jako v sedmém nebi. Vyhrál básnickou soutěž, měl super přítelkyni a ještě měl sex, o kterém napsal vítěznou báseň. Jediné, co mu jeho radost trošičku mohlo hatit, byl fakt, že samotný sex s prostitukou mu zabral méně času, než přečtení názvu jeho vítězné básně.

 

 

Další díly již teď na: http://cms.muzudal.webnode.cz/

---