1805 - Vítězná próza květen 2018

Trutnov, rok 1962.

 

Klepáč

 

Jen co tu starou Němku pohřbili, přijela před její činžák na náměstí vétřieska, z ní vyskákali tři chlapi, jeden zůstal dole a dva z nich vyběhli do podkroví, otevřeli si dveře jejího bytu a začali oknama vyhazovat, co tam po ní zůstalo. Na chodník pršel nábytek, a hlavně obsah skříní: Z okna pod střechou vylétávaly kabáty, sukně i spodničky, chvíli se nadmuté jako padáky snášely, aby se poté svinuly do klubíčka a propadly o patro níž, kde je vítr zachytil, zatočil s nimi, obrátil na rub a na líc, až se nad nimi smiloval a nechal je měkce přistát na hromadě vedle vétřiesky.

A nakonec vyletěl chomáč drobného smetí. Zůstával za ním barevný oblak papírků.

Muž, co dole hlídal, se ty papírky snažil pochytat, pobíhal za nimi, vyskakoval a tleskal, jako by zabíjel komáry. Se sténáním je ze země jeden po druhém sbíral a ukládal do čepice s kšiltem, kterou si zpátky na hlavu nasazoval. Papírky se mu lepily na zpocenou plešinu, takže když čepici sundal, vypadal jako kuřice kropenatá.

Já ty papírky taky sbíral a cpal si do kapes, protože se ukázalo, že to jsou známky. Honza, co chodil do šesté třídy jako já, ale B, bydlel u nás ve vchodě a měl album s velikými, překrásně malovanými známkami. To album jsem mu strašně záviděl.

Doma jsem obsah svých kapes vysypal na stůl a táta ho zvědavě prohrábl. Pak si začal cosi brblat, a když nahlas vykřikl, maminka, co u plotny kuchtila, se vylekala. Táta někdy v noci prožíval válku, křičel ze sna polsky i německy, zvedal ruce, jako by v nich držel kulomet, a pusou dělal trrrrrrrr. Křičel hende hóch du švajnehund! A teď u těch známek zase vyštěkl švajnehund! A potom už s každou známkou, co je na hromádku bokem odkládal, syčel švajnehund! Nebo taky šajskerl! Když ty známky takhle roztřídil, vstal, přinesl od kamen uhlák a svojí velkou dlaní do něj všechny, až na tu hromádku, smetl.

Nahlas jsem si opakoval švajnehund, protože jsem se nutně potřeboval naučit německy, ale táta mě napomenul, ať s tím přestanu. Chtěl jsem vědět, proč, ale on mlčel a jenom tak nějak divně ohrnul rty a hleděl do okna. Ale máma na mě ukázala vařečkou a řekla, že se to slovo dá přeložit jako prasopes, a že se tak mluví jen o zlých lidech. Ten pán na těch známkách prý byl hodně zlý.

Přitáhl jsem si tu hromádku, co na stole zůstala. Adolf Hitler modrej, zelenej, hnědej a načervenalej, Hitler zepředu, z levého a z pravého profilu, taky Hitler zdola, to jak ho někdo portrétoval při řečnění na tribuně. Chyběl jenom Hitler zezadu.

Tu moji první úplnou sérii jsem vložil do staré dopisní obálky a strčil ji někam, kde ji mí sourozenci nemohli najít.

 

Ve škole nám oznámili, že proběhne Soutěž tvořivosti mládeže a že se jí máme v hojném počtu zúčastnit. Náš třídní Vrabec to bral vždycky vážně. Jemu bylo nejmíň pětatřicet, nazrzlé vlasy mu už na temeni prořídly, ale pořád chtěl vypadat mládežnicky. Přišel do hodiny v modré svazácké košili, hodil tašku na stůl, sedl si vedle ní a nohy si položil na židli. Pověděl nám o soutěži a nadšeným hlasem navrhl, aby proběhla demokraticky, že bude hodnotit celá třída, a kdo dostane nejvíc hlasů, ten vyhraje a postoupí do celoškolního kola. Vytáhl svůj zápisníček a já jsem se přihlásil. Jenže Vrabec dělal, že mě nevidí. Můj jediný opravdový kamarád Cikán Jano zvedl ruku a Vrabec se nadchl, že bude mít mezi soutěžícími i zástupce tohoto etnika. Ale Jano ukázal prstem na mě a prohlásil, že já bych měl zájem. A tak si Vrabec zapsal i mě, a k tomu slovo básnička. A poznamenal, aniž by se na mě podíval, že to ovšem bude zase ostuda. Toho jsem se obával taky.

Doma jsem radostně oznámil, že třídní Vrabec mi dovolil recitovat v soutěži. Táta však řekl, že nevyhraju. Vrabec se totiž zastřílel do našeho náboženství. A pak rozhodně pohodil hlavou a řekl, že žádnou básničku z Ruďáska doma slyšet nechce, a já na to, že už mám vybranou básničku, že je taková neutrální, ani žalm, ani lepší zítřky, a on mi přikázal, abych ji zarecitoval, a já jsem se postavil jako u tabule, a jak jsem začal Žil kdys v Čechách smavý rek, máma se ke mně otočila a s otevřenou pusou poslouchala. I táta mlčel, a já jsem recitoval a ani jednou neškobrtl. Když jsem skončil, táta řekl nojo, no, a máma mě pohladila po vlasech.

Táta mi nachystal košík bot, abych je jako vždy v pátek před barákem vyčistil. A jen co jsem je dole na klepáči všecky vykartáčoval a začal krémovat, přišli kluci a s nimi Honza, co sbíral známky. Sedli si ke mně na klepáč, a jak Honza album vytáhl a začal předvádět svoje nejnovější známky, koukal jsem jim přes ramena a nad jejich hlavami ty moje boty kartáčem leštil. Známky to byly tak krásné, že si z těch děcek nikdo nevšiml, co to dělám. Jen Honza se ke mně otočil, a já jsem věděl, že on ví, že se mi ty známky, co je zrovna ukazuje, strašně líbí. On taky věděl, že já trochu umím od rodičů polsky, a schválně se mě zeptal, jak se to čte, co tam na známkách pod těmi květinami stojí, a já jsem řekl Kwiaty Polskie, a on mi poděkoval, i když tohle by uměl každý.

 Kluci pak šli kousek dál kopat mičudu, ale já zůstal, protože bych se nikdy neodvážil ty boty odložit dřív, než budou hotové. A jak jsem tak leštil jednu bráchovu polobotku, všiml jsem si, že Honza to svoje album nechal ležet na klepáči. On ho zabalil do své bundy, ale já poznal, co v té bundě je, protože byla celá hranatá. Leštil jsem a díval se na tu bundu, jako by to byl magnet. A když jsem byl hotový s botami, sáhl jsem po Honzově bundě, album vytáhl a strčil ho do koše, pod boty. A jen co jsem koš zvedl, přišli kluci, a Honza šel samozřejmě ihned ke své bundě. Dotkl se jí, a celý ztuhnul. Bezradně se kolem dokola rozhlédl. A pak se zadíval na mě a zeptal se, jestli jsem jeho album neviděl. Zavrtěl jsem hlavou. Podíval se pod klepáč, obešel ho, obrátil se ke zdi domu, jeho oči přejely sklepní okna, a pak přestaly pátrat. Už nebylo kde. A tak jenom stál a z očí se mu řinuly slzy.

Postavil jsem koš zpátky na klepáč, sáhl pod boty, vytáhl album a podal mu ho. Honza překvapením otevřel pusu, rukávem si utřel slzy a nos, ještě se usmál a album si vzal. Zvedl jsem koš a při tom, možná jenom náhodou, jsem pohlédl do oken bytu, kde bydlel Honza. Jedno bylo otevřené. V něm Honzova maminka. Lokty se opírala o parapet a dívala se na nás.

V noci jsem se budil, zpocený strachem. Ale přešla sobota, neděle, a ona nic neřekla.

A pak nadešel onen den. Všichni přišli v bílých košilích a červených pionýrských šátcích, jen já ne. Já v Pionýru nebyl, táta mi to zakázal. Když mě Vrabec uviděl v kraťasech a strakaté flanelové košili, rozzuřil se jako čert. Vždyť ostudu očekával až po mém čísle, ne před ním, a už vůbec ne dřív, než vůbec něco začalo! Ale jen co naznačil, že by mě měli pro nedůstojný oděv diskvalifikovat, Goldaska, co byla tělesně i duševně velice vyspělá žákyně, a hlavně dcera nějakého stranického funkcionáře, se proti tomu ohradila a řekla, že oni mi chtějí být příkladem, že mě nechtějí vylučovat ze svého středu, ale ponaučit a dát mi příležitost poznat, že to se mnou míní dobře. Takže jsem směl básnit…

Jen co jsem začal, lekl jsem se, protože jsem se zapomněl uklonit, a abych to napravil, uklonil jsem se poté, co už jsem řekl Jan Neruda, Balada česká. Ale uvědomil jsem si ten kopanec a začal znova, a pár děcek se uchechtlo. Mně to sevřelo hrdlo a už jsem nerecitoval jako doma v  kuchyni. Ani jsem nevěděl, co mluvím, jen jsem si představoval, jak Vrabec celé to moje básnění přerušuje, jak se svraštěným čelem předstupuje před třídu, jak říká, že on tuhle tragédii předvídal, jak potřásá hlavou jako kůň a kráčí k umyvadlu a jako Pilát Pontský si umývá své nevinné ruce.

Jenže já jsem byl na divadlo od Vrabce zvyklý. Než jsem dopřednášel  první verš, můj počáteční úlek zmizel, a když jsem začal druhý verš, pohodil jsem hlavou jako táta, protože se to k prvnímu řádku hodilo. Rád jed a pil jak povídám, recitoval jsem a trému jsem už necítil. Proč bych měl? Stejně mi to neprojde, ať už se mi daří nebo ne! Tak si to aspoň vychutnám. A hrál jsem si s Palečkem, a taky jsem byl jak v mátohách, a nevěděl jsem, kde stojím, a zapomněl jsem, že mě čeká průšvih. Tak přišel poslední verš.

Z mátoh mě probudil potlesk. Děcka tleskaly a dupaly, a já se cítil jako na koncertu Bítlsáků a bál jsem se oči otevřít. Ale nakonec jsem je otevřít musel. První věc, jakou jsem uviděl, byla, promiňte mi ten výraz, Vrabcova nasraná tvář. Šel z ní strach. Zvedl paži jako boxerský rozhodčí a děcka ztichly. Pak prohlásil, že má právo veta.

A táta doma řekl: A nie mówiłem? -  Vždyť jsem ti to povídal.

 

Toho dne jsem se na dvorek vyploužil až k večeru. Nikdo už před barákem nebyl. Sedl jsem si na klepáč a přemýšlel o smyslu života. Špičkou boty jsem rozhrabával prach pod sebou, plival do něj, a taky pouštěl jednu slzičku za druhou.

Když bouchly dveře od domu, ani jsem neměl chuť zvednout hlavu. Někdo si přisedl a dotkl se mého ramene. Na, řekl Honza a podal mi malou, matně průsvitnou obálku. Takovou, do jaké vkládají své vzácné známky profesionálové. Držel jsem ji v ruce na klíně, nevěřícně na ni zíral, a když mi to konečně došlo, zase jsem se rozbrečel. Jedna slza kápla na obálku, a já se lekl. Rychle jsem ji setřel. Zůstalo po ní vlhké, docela průsvitné kolečko. Kwia četl jsem v tom kolečku. Kwiaty Polskie, řekl Honza hezky polsky.

Měj se, řekl pak, zvedl se a šel domů. Utřel jsem si rukávem slzy a nos a šel taky.

---