1810 - Vítězná próza řijen 2018

 

Zívání.

 

Náš děda byl neúnavný vědec amatér a jeho nejsilnější vlastnost byla ješitnost. Nikoliv v podobě marnosti, prázdnoty nebo samolibosti. On skutečně vynikal. Jeho nejmilejší zábavou byla statistika. Na svoje teoretické studie byl velice pyšný, některé články mu dokonce vycházely v časopisech. Vždy se dokázal rozpálit do červena, když někdo statistické údaje podceňoval, nedej bože je odmítal, nebo znevažoval. Na jedné významné narozeninové oslavě jeho bratranec Olda chtěl být vtipný a zapomněl, že je před dědou zakázáno o statistice mluvit nevážně. Když vysvětloval pojem průměr, použil vtip o tom, že jeden snědl dvě uzená kuřata a druhý žádné, takže v průměru se snědlo jedno kuře na osobu.

         To ještě děda vydržel, i když se silně zakuckal při polykání kuřecího řízku. Olda ovšem pokračoval vysvětlováním průměru, že když bude mít hlavu v ledničce a nohy v elektrické troubě, bude průměrná teplota jeho těla 36 stupňů Celsia, neboli 97 Fahrenheita. Na to již děda kousek kuřete vyplivnul a zařval bez ohledu na slavnostní situaci:

         „Ty lotře, ty navoněnej chemiku, ven! Já ti dám Fahrenheita, ty zbloudilé hovado s hlavou v ledničce. Ty se svou periodickou míchanicí Mendělejevových prvků se odvažuješ zesměšňovat vědu o zkoumání lidských vlastností takovým ubohým způsobem. Ty jsi praktická ukázka pravděpodobnosti statistického výskytu sociopata, který ničí vztahy mezi lidmi, aniž by ho trápilo svědomí. Nemáš místo u mého stolu, vypadni!“

         Pro dědu byla jeho oblíbená statistika vším. Postupně se stala jeho životní náplní a denním rituálem. Statistické přehledy, knihy a časopisy zaplňovaly jeho pracovní kout od podlahy ke stropu. U počítače měl několik externích harddisků a propojených rozbočovačů HUB. Prostě svátost, na kterou mu nikdo nesměl sáhnout.

         „Dědo prosím tě, nerozčiluj se, už ráno si měl tlak sto šedesát na devadesát,“ uklidňovala dědu starostlivá babička, „ještě si ublížíš. Vždyť to Olda nemyslel špatně, znáš ho.“

         „Ne, ne, jen mě neutěšuj, já ho znám moc dobře, holomka. Už za komunistů mně dával najevo, jak se hluboce mýlím se závěry o perestrojce v Rusku. Když to prasklo, byl vedle, ale nepřiznal to. Jen ať maže, jeho narážky na moji vědu věd si může nechat do svých pochybných patlanin a sloučenin.“

            Strýc Olda, uraženě vstal, praštil příbory na stůl, jen to řachlo a odešel. Příliš jsme toho nelitovali, protože ti dva se dokázali pohádat pokaždé. Nebylo snadné poslouchat jejich vzájemné výpady. Naštěstí vždy zůstávalo jen u slov.

         Nikdy před tím ani potom, jsem dědu neslyšel pronášet tak rafinované slovní inzultace jako v den jeho kulatých narozenin. Dožil se hezkých devadesáti let a s bratrancem Oldou se nikdy nesmířili. Ani již nebyla příležitost, děda umřel. Vyplnil tak i jedno okénko své statistiky.

         Všem nám chyběl. Zejména jeho nápady sledování některých jevů pro svá statistická zkoumání, při kterých nás dokázal všechny zaměstnat. Chodili jsme povinně na procházky do Modřan a do Stromovky a zapisovali počty lidí na bruslích a bez bruslí. Sestra se snoubencem na Vyšehradě měřila dobu, po kterou vyhlédnutá oběť držela mobil u ucha. Děda vypočítal vážený aritmetický průměr podle dní v týdnu. Také jsme zapisovali rozdíl času mezi příjezdem tramvaje do stanice a údajem na jízdním řádu.

         Nedařila se přesně zjistit hustota počtu těhotných žen na kilometrové vzdálenosti v různých částech Prahy 1 a 4. Děda byl nespokojený a protivný. Počty aut, která neměla rozsvícená světla podle vyhlášky, si na pražských mostech sledoval sám, protože nevěřil, že bychom mu podali pravdivé údaje. Je fakt, že jsme někdy jeho zadané úkoly ošidili. Představa, že bychom mohli přesně zjistit počet důchodců ve fitnescentru podle věku a váhy, byla nereálná. Tak jsme si údaje vymysleli.

          Co jsme ale netušili, že děda chtěl dokazovat určitý statistický jev i po své smrti. V závěti pamatoval na nás na všechny. V dodatku žádal, abychom mu na hrob postavili mramorovou desku s jeho portrétem, který byl na přiložené flešce u závěti. Dědy jsme si velmi vážili, proto jsme se rozhodli, že jeho přání splníme. Při otevření flešky jsme se nestačili divit a smáli jsme se, až nám oči slzely.

         Děda byl na fotografii fešák, jen ústa měl otevřená, hlavu mírně zakloněnou a zíval. Pusu měl dokořán, jedno oko přivřené, ruku napřaženou, bylo znát, že si na tom výrazu dal záležet. Nechat udělat mramorovou desku s jeho portrétem pomocí laseru nebyl žádný problém. Ani umístění desky na hrobě, který byl kousek od hlavního vchodu hřbitova Na Proseku, a kolem kterého musel každý návštěvník projít, nebyl problém. Jen další dědovo přání bylo nad naše chápání.

         Tak jako někteří vědci, badatelé a vynálezci zkoušejí pokusy na sobě zaživa, tak si děda usmyslel dokazovat určitý jev na sobě i po smrti. O co šlo.

         Děda se někde dočetl o nakažlivosti zívání. Věnoval se různým praktickým i směšným zkoumáním statistických jevů, ale že si vybere za studijní námět takovou pitomost, jako je zívání, nikdo z nás nečekal. Zkoušel to kdysi sám na sobě a dařilo se mu to. Seděl v kavárně u stolku, upřeně se na někoho zadíval a začal zívat. Zívání doprovázel typickými pohyby úst, hlavy, rukou a odlehčeným výrazem obličeje po zívnutí. Zaměřený protějšek reagoval spontánně a obratem. Někdy stačilo, že zívání jen naznačil reflexem a vyhlédnutá oběť zívala okamžitě. Zvláště se mu dařilo vyvolávat zívání u mladších žen. Obdivoval jejich způsobné zakrývání úst. Napsal o tom dokonce článek: „Zívání jako psychologické působení sociálních vazeb mezi lidmi“.

         Ze závěti bylo jasné, že se tímto problémem nepřestal zabývat, ale neměl již čas svou psychosociální studii dokončit. Na flešce, pod jeho fotografií byl uveden podrobný popis, jak velkou náhrobní desku máme pořídit, jak jí umístit a hlavně, pravidelně sledovat příchozí návštěvníky hřbitova a jejich reakce. Vycházel z předpokladu, že pozůstalí, kteří přicházejí za svými blízkými, jsou pod vlivem emocí a budou citlivě reagovat na jeho tvář na náhrobku, připravenou zívnout. Následkem nakažlivosti budou zívat také. Tyto projevy jsme měli sledovat a zaznamenávat. Údaje jsme měli následně přepisovat do aplikace na jeho počítači, kde měl připravený program.

         Ukázalo se ale, že naše vděčnost a ochota splnit dědovo přání má své omezení. Hrob byl upraven podle jeho přání. Velká tmavá mramorová deska s jeho zívající fotkou a nápisem nesmazatelně vypáleným laserem, umístěná ve výši očí byla naprosto nepřehlédnutelná. Problém byl v tom, kdo se ujme vlastního pozorování a zapisování do tabulek. Návrh, aby se losovalo a služby podle toho rozděleny, byl zamítnut většinou členů rodinné rady. Někteří rouhači dokonce tuto službu odmítli s odůvodněním, že je to dědovi už stejně fuk a nápad samotný je blbost.

         O problému se sledováním zívajících návštěvníků hřbitova, procházejících kolem dědova hrobu se dozvěděl strýc Olda. Když se nabídl, že by se sledování a zápisům mohl věnovat a považovat to za posmrtné usmíření se svým bratrancem, byla jeho nabídka s nadšením přijata. Dostal desky s vytištěnými tabulkami podle vzoru na dědově flešce, dostatek propisek, skládací rybářské sedátko, pět lahví Svijanského Mázu a termosku kafe. Sám si iniciativně přečetl dědovu stať o nakažlivosti zívání, která byla otištěna v časopise Zpravodaj neurofyziologie. Bylo mu úplně jedno, jestli jde o psychosociální roli, nebo o zrcadlení mozkových buněk, ale své úlohy se ujal rád.

         Strýc Olda měl ovšem záměr úplně jiný. Na hřbitov samozřejmě šel. V černém obleku. Hned jak bylo otevřeno. Pohodlně se usadil vedle obrubníku s velkou rozsvícenou svíčkou a otevřel láhev Mázu. Hluboce se napil a litoval, že si nemůže zapálit svou Elemku.

         Netrvalo dlouho a přišly první návštěvnice. Když uviděly vedle čerstvého osvětleného hrobu sedět elegantního pána, se vzhledem účetního s deskami na klíně, zvolnily krok a pozdravily. Po oslovení - Pozdrav Pánbůh, strýc pohotově odpověděl – Až na věky. Příchozí babičky se zahleděly na černý mramor s obrázkem zívajícího dědy, a co čert nechtěl, obě si zívly. Jenže nakažlivost opravdu zapůsobila a strýc Olda, ač se zdráhal, musel otevřít pusu a zívnul také. Dokonce s hlasitým povzdechem, když naplnil plíce k prasknutí. Babičky pokývaly hlavou a šly dál. Strýc Olda byl v rozpacích. Jednak to zívnutí babiček nečekal a překvapilo ho, že se sám od babiček nakazil a zívnul si také. Podíval se rozpačitě na tabulku, kam měl zapsat první záznam. Měl zaškrtnout dvě zívnutí, nebo tři.

         Než si to rozmyslel, přišla další starší paní s velkou konví a smetáčkem. Přešla kolem strýce bez pozdravu, ale na mramorovou desku se chvíli zahleděla. Zívla si a šla dál po cestě. Strýc se rozhodl. Udělal tři čárky v kolonce ženy nad padesát let. Trochu si loknul kafe z termosky a čekal. Dlouho se nic nedělo, jen sem tam poletovali holubi. Po třetím Mázu již nečekal a do kolonky připsal další tři čárky v kolonce ženy do padesáti let. S ubývajícím počtem Mázů, přibývalo čárek v příslušných kolonkách.

         „Tak vidíš, dědku statistickej, jak ti tvoje bádání vychází,“ otočil hlavu k obrázku dědy: „to si nečekal, kdo ti to tady spočítá. Já ti tu tvoji statistiku tak zamotám, že ti z toho vyjde limita nekonečna!“

„Až na věky!“ odpověděl další návštěvnici s malou dívenkou. Prošla kolem něho se skloněnou hlavou a na mramorovou desku ani na strýce Oldu nepohlédla. Nejdříve ji chtěl zavolat, aby si prohlédla obrázek, ale pak se rozhodl, že by to bylo zbytečné a do kolonky žena nad padesát let připsal tři čárky. Mázy byly vypity, kafe vystydlo a strýc se po několikerém vymočení za márnicí rozhodl, že čárek je dost a zrušil stanoviště. Stejně již dlouho nikdo nešel.

         Děda v dodatku závěti neuvedl, jak dlouho se má šetření provádět. Po týdnu se zhoršilo počasí, začalo pršet a foukal nárazový vítr 20 metrů za sekundu. Strýc Olda rozhodl, že údajů je dost a vyplněné tabulky předal otci. S poděkováním, že nám strýc takto pomohl, dostal exkluzivní multipack Svijanského třikrát chmeleného ležáku a knihu Hovory s duší od James van Praagha. Když otec chtěl přepsat data do tabulek na dědův počítač, nastal problém. Nikdo jsme neznali heslo, které umožňovalo počítač otevřít. Po několikadenním vymýšlením hesel jsme pokusů zanechali a tabulky uložili mezi ostatní písemnosti do dědova archivu. Škoda, že nikoho nenapadlo jedno jméno. Heslo bylo Olda.

---