1811 - Vítězná próza listopad 2018

Hadi

Ale co, já vám to řeknu rovnou - nemám rád hady.
Že vy taky ne? Ale to, jak je nemáte rádi vy, není nic proti tomu, jak je nemám rád já!
Proto nemůžu vystát nájemníka z bytu od naproti. Ne snad kvůli tomu, že se jmenuje Hadraba, ani proto, že pracuje jako odhadce nemovitostí. Dokonce ani hádavý není. Soused je, považte, amatérským herpetologem. Často vídáme na domovní nástěnce znepokojivá upozornění, jako například:

Zaběhla se krajta královská. Má dobráckou povahu, je mírná až přítulná a slyší na jméno Helga, pokud držíte v ruce myš. V nebezpečí se stáčí do pevné koule s hlavou uvnitř, proto je záměna s míčem pravděpodobná. Nález neobvyklé meruny prosím hlaste Ing. Hadrabovi v bytě č. 14 (nikoli výrobci medicinbalů panu Zahájskému ze třináctky).

Jistě, jsou lidé, kteří mají opravdové problémy - nedostatek volebních preferencí, prozrazený úkryt na Seychelách nebo komorníka, který krade příbory. Co je to proti mojí uvozhřené ofidiofobii, že? Ale co nadělám, sousedy si nevybíráme. Už jsem téměř přivykl nošení domácích holínek namísto pohodlných pantoflů, i tomu, že každý večer musím provádět rozborku a sborku postele abych se ujistil, nespí-li v ní už přede mnou zmije růžkatá. Také v utěsňování oken a dveří montážní pěnou se stávám mistrem. Než se uložím k spánku, po podlaze ložnice strategicky rozmístím vycpaniny hadilova písaře, promyky mungo a ježka západního, kolem lože nasypu skleněné střepy, na zápraží postavím misku s otráveným mlékem a na noční stolek lahvičku Jodisolu. Teprve pak jdu na kutě. Připouštím, že někomu může připadat výstřední, spát s jodovou tinkturou u postele ale věřte, má to své opodstatnění. Veškerá naučná literatura, kterou jsem o hadech přečetl (obě dvě brožury ze zverimexu a článek v časopisu 100+1) uvádí, že v USA je devětkrát pravděpodobnější, že člověk zahyne zásahem blesku než na hadí uštípnutí. Podle statistik přísluší na 1000 hadích uštknutí asi jen 500 aplikací jedu a považte - pouze jedno jediné úmrtí! Naproti tomu k infekci prokousnuté tkáně dochází téměř vždy, takže bez likvidace choroboplodných zárodků zhynete po dlouhých hodinách či dnech v důsledku celkové mikrobiální otravy, nebo vám amputují nejdřív gangrenické chodidlo, kterým jste na plaza šlápli, pak lýtko, koleno, celou nohu a jestli včas neumřete, tak vás ořežou jak zlámanou pastelku. Kdo by tohle riskoval?

Jakkoli jsem ochoten připustit, že například hroznýš královský může být pro někoho ideálním domácím mazlíčkem, anžto neštěká ani nemňouká, nemusíte jej venčit, nežebrá u stolu, žere jednou měsíčně, nezapáchá, nelíná ani nepelichá, pročež nevyvolává alergii, žádné útulky pro odložené hady nejsou. A to je chyba, jak se ukázalo minulý pátek odpoledne, když se nečekaně rozdrnčel zvonek u dveří. O futro se opíral herpetolog Hadraba a koukal smutně. Hrklo ve mně.

„Dobrý den, pane Zahájský, můžu dál?“

„Dál ano. Blíž ne! Anebo dobrá, tak pojďte,“ vyměkl jsem. Nebudu se přece hádat s chlápkem, který je oproti mně o hlavu vyšší a o patnáct hlav těžší. Mimoto mám radši, když jsou dveře zavřené.

„Stala se mi nepříjemná věc,“ spustil soused, „škrábla mě Naja. Kobra indická, víte, brejlovec. Ale jen jedním zubem, můžu si za to v podstatě…“

„Tak honem! Musíme zasažené místo rozříznout, jed vysát, končetinu zaškrtit, ránu vypálit žhavým železem a běžet do nejbližší nemocnice!“ rozpomněl jsem se na svá skautská léta.

„Jemináčku, jděte mi k šípku s takovou terapeutikou, to byste tomu dal,“ odtušil hadař mirkodušínovsky a pokusil se o úsměv, „incise, odsání či vypálení rány pouze zhorší stav postiženého, zaškrcením se zvyšuje koncentrace toxinů v místě uštknutí, což může způsobit rozsáhlejší nekrózy a aktivní pohyb urychluje vstřebání a distribuci jedu. Ale nemějte strach, reakce na synaptické neurotoxiny se začne projevovat až za patnáct minut. To už budu v nemocnici napojen na plicní ventilaci a pod dohledem doktora Valenty. Záchranka už je na cestě. Na vás se chci obrátit jen s takovou malou prosbou. Po dobu hospitalizace nebudu moci hady rosit, dolévat vodu do misek ani kontrolovat teplotu a stav ventilace v teráriích…“ Jeho promodrávající rty ponechaly větu nedořčenu a pod škubajícím víčkem se zaleskla slza. „Můžu počítat s vámi?“

„Počítejte raději sám,“ odlehčil jsem vtipem prekérní situaci. Pak jsem se jako chápavý a empatický soused Hadrabovi několika citlivě zvolenými krutými výrazy vysmál a celou záležitost tím považoval za uzavřenou. Ne tak Hadraba. Zopakoval dotaz ještě šetrněji a okořenil ho špetkou pochlebnictví: „Vy máte přece k němé tváři kladný vztah, jste poctivý, spolehlivý a technicky zdatný. Stačí jen zkontrolovat, jestli nedošlo k výpadku proudu a jestli přístroje správně pracují. Já už opravdu nevím, na koho bych se obrátil. Obvolal jsem několik známých, ale jediný, kdo projevil o hlídání interes, byl majitel večerky pan Nguyen, který se však nejvíce zajímal, jak jsou plazi staří, čím byli krmeni a na kolik asi tak vyjdou porcí. Zde jsou klíče od mého bytu, já jdu do přízemí vyčkat příjezdu sanitního vozu, už se mi špatně dýchá,“ upustil svazek klíčů na rohožku a podpíraje se zábradlím krokem opilého starce odvrávoral do suterénu.

Sotva záblesky majáku přestaly osvětlovat chodbu a v ulici utichlo kvílení sirén, obut v tolik proklínané gumáky jsem velmi tiše a obezřetně odemknul dveře sousedova příbytku. Na podlahu předsíně rozestavěl vycpaniny hadilova písaře, promyky mungo a ježka západního, kolem nich nasypal skleněné střepy, na zápraží postavil misku s otráveným mlékem, dveře zamknul, utěsnil montážní pěnou a v rozvodné skříni vyšrouboval pojistky.