Loser - Destrukce

Fabrikový dělník čeká jen na dvě období v roce : Vánoce (většinou týden celozávodního volna) a celozávodní dovolená v létě (povětšinou plné dva týdny volna). A ta druhá možnost právě nastala. Dva týdny volna. Určitě bych mohl navštívit příbuzné v Kostelci. Babi s dědou, setru s jejím prvorozeným synkem Radečkem, kterému je teď (myslím) rok a půl. Ale napřed bych chtěl zaměřit svůj mozek směrem k nějakému projektu, kterému bych se mohl dlouhodoběji věnovat. Téma, na které bych mohl myslet v práci až budu zase tahat deset tun za směnu. Po dovolené chci přijít svěží a odpočatý – budu číst, chodit na procházky – naladím se na projekt a shodím pár kilo, pak pojedu k příbuzným a pobudu i pár chvil s Markétou, která má teď v nemocnici hodně divoké a nabité směny. A navíc mě hned na začátku dovolené obeznamuje :

„Paní Pavlíková (šéfka nakladatelství, kde mi má na podzim vyjít kniha), musí vydání Detektiva odložit napřesrok.“

„Aha...“

„Na jaro nebo spíš podzim.“

„Takže víc jak o rok?“

„Jo. Podle smlouvy mají dost času – do 2016, takže...“

„Takže mají třeba i tři roky.“

„Hm. Musím jít – zvonky.“ (Markéta je v práci.)

„Jasně. Tak ať ti to utíká.“

„Pa, zlato.“

„Pa.“

V literatuře se děje všechno tak pomalu! No nic, mám čas : Jdu si do obchodu pro lahev vodky.

V noci mám sen, ve kterém je mi osmnáct, procházím se naším domem, kde jsem tehdy bydlel s rodiči a v každé jedné místnosti nacházím další a další cizí lidi. Snažím se jim říct, aby odešli, že tam nemají co dělat. Tohle je můj dům!

„Dávno to není tvůj dům! Přišli jste o něj,“ říká mi chlápek vycházející z ložnice.

Otevírají se dveře koupelny. Z ní vycházejí dvě ženy. Vypadají jako matka dcerou :

„Tady už nemáš co pohledávat.“

„Jo, vypadni!“ říká ta dcera.

Couvám do kuchyně, kde na zdi visí kulaté modře orámované hodiny. Je půl osmé – přijdu pozdě do školy! Ale teď nemůžu odejít, musím to tady bránit.

„Na školu můžeš zapomenout. Vypadni a běž do práce,“ říká muž stojící za barovým pultem v kuchyni.

Kde jsou zase všichni? Proč mi nikdo nepomůže? Z patra přicházejí další lidé :

„To je můj pokoj!“

„Už jsme ti tvoje věci vystěhovali. Máš je venku.“

Na hodinách je pár minut po deváté.

„Přijdu pozdě do školy!“

„Do práce!“

„Do práce?“

„Jo, do práce - už zase přijdeš pozdě!“

„Tady už nejsi doma. Už nejsi nikde doma.“

„Už nikdy nikde nebudeš doma.“

Musím se před nimi schovat. Probíhám kolem nich a sbíhám po schodech. Ohlížím se a v obýváku sedí moje bývalá přítelkyně, se kterou jsem se nedávno rozešel a pár spolužáků. Smějí se a nevidí mě. Jdu chodbou až do kotelny. Zavírám, chci zamknout, ale klíč který mám v ruce do zámku nepasuje. Prohlížím kapsy, ale jiný nemám. Najednou je všude tma. Ohlížím se a můj pokoj v Plzni je osvětlen skromnou lampičkou na nočním stolku.

Z nočního stolku beru plato se Zolpinoxem, vyloupávám jednu tabletku a celou ji polykám. Mám půl hodiny než začne účinkovat. V lahvi je čtvrt vodky. Takhle „na čisto“ ji pít nemůžu. Jdu si na benzinu pro pivo. Při oblékání má úzkost povoluje, venku už jsem docela v pohodě.

Proč se mi pořád zdají tyhle sny? Je to skoro už deset let, sakra. A po probuzení vždycky ten pocit ponížení a STRACHU.

„Stojím za hovno,“ říkám obsluze na benzince, čímž odpovídám na otázku zda to bude všechno.

Zbytek noci je neurčitá šmouha.

Druhý den je téměř totožně surrealistický. S tou obměnou, že se na jeho konci – respektive někdy ve tři ráno po telefonu rozcházím s Markétou. Probouzím se po jedné odpoledne a ujišťuji se, že je to pravda. Asi hodinu ležím v křeči a píšu si s ní. Nemůžu jinak – musím si stát za svým. Bez sprchy či vyčištění zubů se vláčím do supermarketu a zakupuji tři lahve vína. Tvrdý alkohol bych už bez zvracení nedal. Nejím. Další den začíná zásaditým pivem – protože na lačno nedávám ani to víno. Po pivu chvíli čekám, co se bude dít : pokud se mé útroby upokojí – můžu otevřít první lahev bílého. Hrozně smrdím a při cestách na záchod se vyhýbám zrcadlům. Pokaždé – při třetí lahvi vína - do sebe lupu dva Zolpinoxy. Pak upadám do zapomnění.

Čtvrtý den mne probouzí gymnastika v žaludku – tak tak dobíhám na záchod a tam asi dvacet minut zvracím.

Obchod, pivo a vína.

Po nocích se mi zdá o telefonátech s Markétou.

„Jak jsi mi to mohl udělat?“

Jenže oni to dost možná nejsou sny.

„JAK JSI MI TO MOHL UDĚLAT?“

Cestou na záchod zřím svůj opuchlý, opocený, odporný a smrdutý obličej v zrcadle. Když jsi beznadějný břídil a sám – tak se to ještě nějak dá. Ale když se na tu tvojí ubohost někdo dívá z blízka – tak to prostě nejde. Jak dlouho vydržíš v póze? Jak dlouho se zvládneš přetvařovat? Říkat, že všechno bude dobrý a že věříš že existuje naděje.

Dnes do sebe házím celý zbytek Zolpinoxu co mám. Nějakých pět šest tablet.

Při probuzení mám problém. Tedy, vlastně to že jsem se probudil je problém. Ve fyzicky těžko popsatelném a duševně zcela prázdném stavu jsem paralyzován několik hodin. Pak se deru z postele, otevírám okno a nakonec dosahuji koupelny, kde si lezu do vany a napouštím vodu. Držím se za nohu abych tak trochu tlumil celkový třes těla. Hlava mi kmitá jako po zasažení elektrickým proudem. Pusa dokořán : vychází ze mě jen jakýsi pístový zvuk, sem tam vystřídaný lapáním po dechu. Někdo bouchá na dveře. Je to máma. Zastavuji vodu a utínám zvuky ze svých útrob – na znamení, že poslouchám.

„Odpoledne přijede Radeček,“ říká matka přes dveře.

„Hm.“

„Slyšíš?“

„HM.“

„Nechám si ho tu pár dní – tak si u sebe ukliď a nekuř. Hrozně to tu smrdí.“

Pouštím vodu.

O dva dny později jsem s Radečkem na sídlištním pískovišti. Já, on a pár rodičů s dětmi, povětšinou maminky. Koukám buď do země nebo na toho špunta jak tvoří bábovičku. Magicky poklepává kyblík lopatičkou, pak je s mou nenápadnou asistencí odjímá a hle :

„Hele, Lubo!“ (Před pár týdny mne začal oslovovat jménem. Předtím na mě volal buď „Hej“ nebo mě tahal za nohavici, když něco chtěl.)

„Bábovička,“ konstatuji.

Pak se zase dívám do země, když na mou neholenou tvář náhle přistává dětský polibek. Lekám se.

„Lubo,“ říká ten kluk a směje se mému překvapení těma krásnýma hnědýma očima. Pak se pouští do další bábovičky.

Hladím ho po jeho ježaté, chytré hlavě se spoustou vlasů a říkám mu :

„Lubo je hrozně prázdný a zbytečný člověk.“

Je to už rok a půl, co Radek vstoupil do našich životů. Nikdo nebyl moc nadšený, že moje mladší sestra čeká dítě. Raději by to přáli té starší – zodpovědnější, mateřštější… Ale ono to tak prostě nechodí. Pro naší užší rodinu je to první přírůstek : první syn, synovec, vnuk. Já osobně jsem vztah k dětem nikdy neměl. Tak nějak se nikdy kolem mě nevyskytovaly a já s tím byl spokojený. Nikdy jsem v sobě necítil žádné otcovské pnutí a nikdy jsem nepřitahoval mateřské typy žen neřkuli matky s dětmi. Jednou ale zabouchala na dveře mého pokoje tahle několikaměsíční bytůstka. Já jsem zrovna dělal na Detektivovi. Vstal jsem a šel otevřít. Radeček po čtyřech vstoupil do pokoje, vzhlédl, usmál se a všechno změnil.

---