Stanice Nezamyslice

mrazivý měsíc líně ozařuje 
vyškrábanou nenávist
na nočních stěnách
čekáren opuštěnosti
kde umírá loučení
a tikot hodin
děsivě burácí tmou

v zažloutlých chodbách 
smrdutých kroků
plechové střechy 
svědí ozářené nebe
na němž se dehtem prorostlý strom
pídí po naději na hnilobu

tady dno sní o hladině
a radiátory o teple
když květiny za oknem mlčí
jako zapadlé hrobky ticha
a mastné stroje otrocky skučí
na praskajících pražcích

poslední štace 
temperované litiny 
s vločkovým grafitem
poslední šluk ušmudlanýho štestí
zapomenutýho
na špinavý lavičce noci

ale ztráty a nálezy už vyzvracely vůli
plnou tragikomických bestiálností
a tak vylití štamgasti
raději nevychází z hospod
aby náhodou něco neztratili

však jejich ženy už dávno nevyjí 
na měsíc plný krve
umírají pod tíhou 
nevděčných křižovek
a fádních argumentů  
   

a už je to dávno co milovali
   co darovali
             co se radovali
žádná velká gesta
jen sedřený ruce 
              a bolavý záda