Tres Lirios

Tak jsem jednou, po náročném dni, šla domů pěšky.
Nebylo to poprvé a snad ani naposledy, ale…
A je-li člověk unavený, mohou se mu dít i věci, jako by byl pod vlivem…

_________________________________________________________

Případné rozhozené formátování spáchal až Peace-Mák…
V předloze je v pořádku…
Pokud se nenačte celý text, dejte opakovaě načíst, nejjednodušeji klávesou
Odkazy otevírejte zásadne na nové kartě či v novém okně… Je tak sice nastaveno, ale nastavení nefunguje…

 

Tres Lirios

Punkevně tmavá noc, sníh s deštěm, sibiřská meluzína za každým rohem…
Poslední denní tramvaj v trapu a čekat na náměstí půl hodiny na první noční se mi fakt nechtělo…

Táhnu se vzhůru Ostruhovou ulicí k nám nahoru do Kolátorova města, jehož chlouba, mrakodrap z roku 1911, už je asi týden jen minulostí… Fičí. Halím se do kapuce a šály. Možná jsem měla přece jen počkat dole na noční spoj…

„Señora, por favor, ¿habla español?“ – ozve se mi za zády.
Automaticky odvětím, spíše do kapuce, než k tázajícímu se, „Disculpe, no hablo“.
„Buscando la casa de Jan Neruda.“ – pokračuje ten hlas…
Otočím se. Starší chlapík v hubertusu. Na hlavě si, v té čině, přidržuje bekovku.
„Chlape, dyk vám říkám, že nerozumím Španělsky…
Ale počkejte, kasa de Jan Neruda, říkáte?“ To by mohlo být…
„Dos soles? Kasa dos soles?“
„Sí, la casa A Dos Soles.“
Člověče, jak já vám řeknu, že šílíte, že je tam draho a že teď už maj' stejně zavřeno…
Máchnu rukou a ledabyle ukážu směr ke Dvoum Sluncům, ale…
„Hele, já nehobluju espaňol! Pub dos soles is kloust.“ a dodám, snad španělsky,
„¿Entiende?“
„No entiendo.“
Ach jo, co s vámi? Hmm…
„Ukažte, co to máte v ruce za pugét?“
„¿Puget?“
„No, tady – flórés!“
„Sí! Las flores. Tres Lirios.“
„Tři lilie?“
… Hmmm… Tři lilie…
To je hotel támhle dole na Johannesbergu… Tam snad bývala ta hospoda U Tří lilií, co o ní psal Jan Neruda?
Jak to bylo…?
… Hostinec, Strahovská brána, nedaleký hřbitov…
Bouřlivá letní noc, tančící dívka, smrt matky, láska na první pohled…
To by mohlo být…
…

Vítr zaskučel ještě bouřlivěji, mokrý sníh mi zalepil oči. Světelný záblesk následovaný hromobitím a ještě jeden…
Sněhová bouře…

Otírám si oči, rozhlížím se. Jsem na ulici zase už sama. Neznámý „zmizel“…
Jen vítr žene po dláždění a sněhu kytici zabalenou v květinářském papíru…
Rozběhnu se za pugétem… Květiny se ještě nepolámaly. Oklepávám opatrně sníh a rovnám pocuchaný papír s potiskem květů.
Stojí na něm zdobným písmem El Florista, Santiago, Ñuñoa…

Vítr se utišuje. Je stále chladněji. Na chodníku není žádných stop – poryvy větru se sněhem vše zavály.
Stojím zde zcela sama… Co nyní s květinou? Než ji donesu domů, zmrzne.
Vím! Sbíhám po schodech na Johannesberg k domu U tří bílých lilií. V recepci hotelu se svítí.

„Hello!“, vítá mne krásné tmavovlasé světlooké děvče. V očích má však slzy…
Zírám na ni. Někoho mi připomíná…
Jako ve snách poloautomaticky rozbaluji květiny, snad abych je předala tomu děvčeti?
Zpod papíru vypadla kartička s nějakým textem. Shýbnu se pro ni. Nerozumím, je španělsky…

Květiny i vzkaz předávám slečně recepční.
Usměje se. „Děkuji…“ Rozplakala se…
„Promiňte… Víte, právě než jste přišla, mi volala sestra; dnes v noci nám zemřela maminka…
… A já jsem se, zrovna dneska večer…, asi zamilovala, nádherně…
Jenže teď mám službu a až do rána musím zůstat tady na recepci.
A… Je to vše takové podivné… Mám strach… Vše to tak zapadá…
Znáte tu pověst o rozsápané tanečnici Simoně ze stejnojmenného domu, tam nahoře, na Pohořelci?
Víte, ten, co o něm píše Jan Neruda v povídce „U tří lilií“?
Neruda určitě vycházel z té pověsti!
Ano?
A proto jste snad tady…?!?
Já jsem totiž taky Simona… Ale to přece bylo jinde!!! Tady ne! A já jsem v práci, ne na zábavě…
Všechno je to ale tak podobné…“

Odmlčela se…
Pak odešla do zázemí, nejspíš pro vázu a asi též osušit si oči a opravit proslzený make-up…
Po chvíli se vrátila. V jedné ruce vázu, v druhé kartičku se vzkazem z květin.

„Víte, co tam stojí?“
„Ne, neumím…“

„Dva šťastní milenci neznají smrt a zánik,
rodí se, umírají v životě bez přestání,
jak sama příroda zůstávají věční.“

Pablo Neruda

________________________________________________________________

 

A jak je to s těmi místy a názvy?

V povídce výše jsem se pohybovala v těchto místech:

Zastávka tramvaje Malostranské náměstí

Nerudova ulice – Ostruhová

a mířila směrem:
U Dvou slunců – Břevnov – Kolátorovo město kde byl i zmíněný Mrakodrap z roku 1911

Avšak…
Zde jsem se setkala s neznámým, vypadal asi takto.

Další děj se pak odehrával tady:
Jánský vršek – Johannesberg

městský dům U tří bílých lilií, U lilie – Jánský vršek 310/4

Hotel U Bílé lilie / Praha III., čp. 310

Stará Strahovská brána / Praha III. čp. 247

Hřbitov na Jánském vršku / Praha III. u čp. 321 / Johannesberg-Gaße

A to vše je snad jen podobnost – čistě náhodná??? – s reáliemi Nerudovými?
Jméno i užití domu (hotel / hostinec), v obou případech blízkosti hřbitova i Strahovské brány (ač různých), viz dále…

Při mé pozdější návštěvě v hotelu byla slečna recepční přesný negativ dívky z povídky – usmívající se světlovláska s tmavýma očima. Tedy opět dualita?

 

Jan Neruda psal svou povídku o jiném domě:

měšťanský dům U tří lilií, U bílé lilie  – Pohořelec 139/16 a podřízený odkaz,
kde, po troše „kouzlení s obrázkem“ původního dokumentu a luštění textu, zjistíme, že zde opravdu byl sál…
Rekonstruovaný text říká:
„V přízemí vpravo sál půlelipticky valeně klenutý (příčně) se čtyřmi páry pětiúhelných lunet.“

Praha IV., čp. 139

Jan Neruda pak měl na mysli i poněkud „novější“ Strahovskou bránu, která v době psaní Nerudovy povídky (1876) ještě stála.

A zde informace o pohřebišti v Nerudou popisované lokalitě, zvláště pak text:
„… Archeologickým výzkumem bylo zjištěno, že klášter vznikl v místech staršího laického pohřebiště z 9. – 10. století. Doklady raně středověkého pohřbívání z doby před jeho vznikem byly zatím nalezeny po obvodu konventního chrámu, na knihovním dvoře i v prostoru dnešního hospodářského dvora čp. 127.“

A tady stojí, jak vidno, k uvedenému pohřebišti docela blízko předmětný dům, u kterého byly na dvorku zadního traktu, dle Jana Nerudy, volně ke zhlédnutí vykopané lidské kosti: Pohořelec 139/16

A zde odkaz na současné zpracování původní pověsti z knihy Jana Žáčka Erotické pověsti staré Prahy…

(Výstraha: Opakovaným klikáním na odkaz ukázky z knihy si můžete znemožnít jeho další čtení!)

 

---