na břehu

prvotina z jara 2014

 

I

 

již stojí zde –

na břehu říčním

– daleko černých stěn

přehradních věží

jež jeví

se v svitu

klesající hvězdy

nejbližší

jak temná tvrz

– sídlo lesa

království –

svou vrhající

černotou opanující

jindy se

zelenající

údolí.

 

tu klikatí se

labe –

široké.

hadu se v svitu svíjícímu

podobné. –

skrze údolí

smrkovím pokryté

daleko

do hloubky.

na obzoru mizící

v záři oranžové.

pomíjející

– večerního svitu paprsky

posledními

magie stvořená.

 

rákos polámán

tu břehu náleží.

v bahno se

s trávou prolíná.

řeka

i úpatí kopců již

stínům podléhá

však koruny stromů

nejvyšších

září zlatou se

stále honosí.

 

kdes na protějším

břehu řeky

do vody

cos padá

či nad vodou

ryba nadechuje se

– šplouchnutí a plesk

se z kopců ozývá.

zvuku vlna vlnou vodní

následována

jest –

velké kruhy vnější

prstence vnitřní

opisují

– tak mrtvý obraz vody

náhle ožívá.

však hned

zas klid…

 

klidem k lidem ticho

však není! –

 

ptáčků zpěv

ozývá se v pravidelném

rytmu harmonií

však tolika

melodií

jak básník básníka

by recitací přehlušit

chtěl

– tu báseň nová vzniká.

to nejkrásnější

spojuje.

to z obou špatné

zaniká.

 

a z pod kořenů

převisů

do vod zapuštěných.

z jeskyně temna

zatopené.

či z okolních

houštin při řece

občasný jekot kachen

jež nespatřeny zůstávají

ozve se.

 

pouť dlouhou urazil

až sem.

další krok dnes

neučiní.

tiše sedí

na břehu

přemítaje

člověk

– nikdo – já

a smysly

v nichž tyto krásy

existují.

 

– „čím bez lidí svět by byl?

– krás plný

nikým nevnímán…

a jsem já tam

kde nikdo nevidí?

slova

kde nemá je

kdo slyšet?

– vlny zvuků rozplynou se

v nekonečné mlze…“

 

první osamělé hvězdy

vycházejí v černě modrém

nebi

– i když jak

klišé

to zní –

ledová zář

– diamantová –

pustou duši neomrzí –

potěší ji.

pochmurní.

 

a harmoniky teskný blues

krajem plyne.

však s temné noci

nástupem

i ten zvuk

v kraji hyne

– život spát jde.

 

ke spánku ulehá i ten

člověk – nikdo…

 

 

II

 

noci k životu spánek

však není! –

 

náhle cvrčci ožívají.

cvrlikají.

místy sovy hůlákají

a z houštin tmy

výkřik kachen

ozývá

se!

 

se srdcem bušícím zbystřil!

– pár výkřiků.

křídel máchnutí.

– řev utichá –

žije šelma noci dál

však kořist ráno

nečeká… –

 

jak ta kachna

plachá

je sám

v temnu a

noci.

 

stíhá

jej tíha

strachu.

 

rodí se

stesk.

 

– daleko je domov.

i nejdražší

jež máme.

‘ni lidské bytosti cizí

nablízku není.

 

zranitelnosti své

vědomí

do uší mu

proniká.

 

každé prasknutí

větvičky

smysly zbystřuje.

 

tep

zrychluje.

 

a z země tvrdé

studené

chlad do kostí

proniká.

 

– mrtví úplňku

jasný svit

nedá člověku

spát…

 

oči otevřel

‘by bytí své

v realitě si

zpřítomnil

– spatřil tu ponurost

noci živoucí

– mezi stromy

temnotu

kam ‘ni úplňku svitu

‘ni nebe jasného

nepronikne –

a ty černé hrubé skály

co do nebe s

lunou se

zabodávají

z života

maso vytrhávají.

 

– kéž spáti by mohl!

 

– na mysl chmury přicházejí –

 

kéž mohl by spát!

– jak lidé

v domova teple

spící

temnotu noci

přežívající.

 

tak

v mechu na břehu

leží dál.

 

bledý.

 

nespí.

 

přemítá

 

– „co za stěnou houštin se skrývá?

a dál za lesů hlubinou?

nad kopci a výše ke hvězdám?

za slunci

a hvězdokupami?

co je za temnou

prázdnotou vesmírnou?

 

tak malí jsme!

bezvýznamní.

opuštění..

malichernostmi se třesoucí…

nekonečnem se

vlekoucí…!“

 

a v slzách umírá ten

člověk – nikdo…

 

 

 

III

 

paprsek prvý

– jak jehla –

škvírou skrze

obzoru kopce

ostře proniká

vstříc

oku člověka.

 

tma dlouhá

nekonečná

náhle zaniká

– jen vzpomínka

zůstává

– však bledne.

 

se dnem

novým naděje

vycházející

zchladlé srdce

rozmrazí

 

– radostnou agonii prožívá! –

 

životem voda zní!

ryby

kachny

žáby

hladinu čeří.

z kopců svitem ranním

povznesený

pěvců radostný hlas

se ozývá

– jak faun by

na flétny hrál

pouhým světem

vyrušen.

 

tam

ten libohlas odkud

line se

ptáci

skrze větve

létají lesem

napříč

– světem žijí

a život

je jim životem –

a boroví

i smrky.

duboví.

houštiny

i stříbrné skály

stín vrhají jen

příjemný.

 

jaká to krajiny

změna

jež mrtvou

a chladnou se zdála!

 

jak velkolepé žití je

tak člověk

velkým

je!

 

– z tisíců krásných

mrtvých hvězd

v nekonečnu

je hvězdou nejjasnější

– jedinečný

– zří světa krás.

 

poutník co kráčí

životem

– poslední

co smysl může mu dát.

 

už nestojí tam

– na zádech brašna.

nohy v botách.

óda z harmoniky

line se.

 

každým krokem

každým skokem

za sebou

nechává cestu.

a svěží opar

dýmky

za nám krajem plyne

a člověka následuje

– domů.

 

tam se ubírá ten

člověk – někdo…

 

– na břehu. jaro 2014

 

 

 

---

---