Brtník

Pro mě neprobádané končiny, trochu fantasy, trochu pohádka...

Putování

V chatrči Irpena Ursa bylo neveselo - i přesto, že se mu splnilo jeho tajné přání. Narodil se mu syn - pokračovatel rodu, do jehož rukou bude předáno tajemství medu a pláství.

V chatrči Irpena Ursa plakalo novorozeně. Arp Ursus bylo jeho jméno – dlouho na něj čekalo, možná příliš dlouho, Irpen a jeho žena Celesmína už ani nedoufali. Těhotenství přišlo náhle jako dubnový déšť a zaskočilo stárnoucí manžele. Plakali radostí a vděkem, kdykoliv pomysleli na ten zázrak.

Bohyně Fetusie, stará porodní bába s obličejem zbrázděným vráskami, se marně snažila dítě utišit. Za okny vítr metal listí do propasti tmy. Irpen seděl na lavici, hlavu v dlaních. Odrazy plamenů dohořívajících svíček zlověstně skotačily po hrubých dřevěných stěnách. U jedné z nich stála postel – čpěla potem a bojem. Bojem na život a na smrt. Smrt matky vykoupila život dítěte.

Druhý den pohřbil Irpen Celesmínu v dubovém háji. Pod klenbou z větví nádherně vzrostlých stromů odpočívalo několik generací brtníků. Byli to lidé, kteří pobývali v hlubokých lesích Kamnicka. Možná les způsobil, že v sobě měli cosi medvědího. Jejich těla pokrývala jemná, světle hnědá srst, řeč často doprovázeli tichým, sotva znatelným bručením a přes zimu, když si to mohli dovolit a cítili se v bezpečí, byly jejich tělesné funkce natolik utlumeny, že se to podobalo zimnímu spánku.

***

Arp se učil rychle. Poznával les a zkoušel číst v jeho detailech. Rozuměl ptačímu zpěvu. Poznal v něm varování, výsměch či bezstarostnost. Dokázal napodobit medonosku a domluvit s ní podmínky spolupráce – ona našla roj, on jí ponechal několik pláství s tučnými larvami. Věděl, jak poznat štěrbiny ve stromech a ve skalách, které by mohly být včelím útočištěm. Uměl se vypořádat s ostatními obyvateli lesa – zjednal si respekt u kun, lišek, jezevců, a dokonce i u vlků.

Jen medvědi pro něj byli hrozbou. Mezi medvědy a brtníky panovalo rodové napětí, byli si prostě příliš podobní. Ovšem oba rody byly natolik rozumné, že se vzájemně ignorovaly. Medvědi se vyhýbali brtníkům a brtníci zase medvědům. Málokdy došlo ke střetu, který by končil bojem, nebo dokonce smrtí. Většinou stačil pohrdavý pohled a každý si pak šel vlastní cestou.

Letokruhy dubů nad hrobem jeho matky se kolem kmene obtočily osmnáctkrát. Arp se stal zralým k vykonání zkoušky dospělosti. Byl to statný chlupáč, který svému otci dělal jenom radost. Fetusie, která se o něho starala, když byl malé mimino, mu věštila slavnou budoucnost. Vyčetla to prý z listů jinanu, které si sušila pro svůj „nápoj dlouhověkosti a svěžesti“. Jednu lahvičku tohoto zázraku Arpovi také přibalila na cestu.

„To tě postaví na nohy ve chvíli, kdy už nebudeš moct dál. Já o tom něco vím. Poslední dobou ho piju každé ráno.“

Irpen mu dal svoji sekyru. Dost lehkou na to, aby se s ní dalo házet a bojovat, dost těžkou na to, aby s ní pokácel menší stromek. „Hodně štěstí, synu. Nejpozději v měsíci, kdy raší pupeny, se zase uvidíme. A z tebe bude muž.“

***

Arp se vydal na cestu. Podle dávné tradice musel projít lesem Želechovem, nejhustším lesem široko daleko. Lesem, o kterém se traduje, že se v něm dějí divné věci a že v něm žijí divní tvorové. Ovšem u slova „divný“ to končí. Všichni brtníci, kteří cestu úspěšně dokončili, jsou vázáni slibem mlčení. Nikdo z nich nikdy nevyzradil víc, než že „to bylo divný“. Arp tedy musel projít Želechovem až k hoře Fatum. Na jejím vrcholu měl za úkol utrhnout květinu ignis a tu donést domů coby důkaz. Květina, která se vyznačuje sytě žlutou barvou, totiž roste pouze uprostřed kamenných moří této hory, nikde jinde.

Přirozenou hranicí Želechova je řeka Orsava. Je to tepna, která půlí krajinu – z jedné strany jsou hluboké bukoviny a doubravy, z druhé strany jsou neprodyšná křoviska, nad kterými se tyčí podivné jehličnany – právě to je Želechov. Je jedno, ve kterém místě řeku překonáte, stejně se budete muset prodírat a hledat uzoučké srnčí stezky. Želechov nikomu nic neusnadňuje. Most přes řeku byste hledali marně. Brtníci jich postavili několik, ovšem žádný nepřečkal déle než týden. Prostě jednoho rána nebyl, připomínaly ho vždy jen zbytky stavebního materiálu. Nikdo netušil, co mosty ničí. Snad samotný les štítivě odstrkoval prsty civilizace.

***

Byl podzim. Arp se brodil listím, v jeho zarostlé tváři se zračilo nadšené odhodlání. Miloval dobrodružství a miloval samotu. Tušil, že obojího se mu v následujících dnech dostane vrchovatě. Na zádech měl cestovní pytel z losí kůže promazaný vepřovým sádlem, aby nepromokl. V pytli bylo sušené maso, bohatá zásoba medu, pokrývka, láhev s nápojem dlouhověkosti a křesadlo. Dále měl k němu připevněný luk a toulec se šípy. Za pasem se mu houpala sekyrka. Přes sebe měl přehozený plášť ze zubří kožešiny.

Očima propátrával okolí. Každý krok mu poskytoval novou perspektivu, novou řadu podnětů. Každým krokem rozhazoval síť pozornosti, ve které zachycoval případnou hrozbu či kořist. Brtníci milovali med – to byl základ jejich jídelníčku, ale nepohrdli ani masem. Arp pátral po kořisti. Listí pršelo v poklidných piruetách z habrů, buků a javorů. Listy dopadaly na zem s tichým zašustěním. Arp, ač mohutné postavy, si s nimi v hlučnosti nezadal. Naučil se našlapovat tak, aby les o jeho existenci téměř nevěděl.

U řeky se zastavil. V místě, kde stál, vymlela voda břeh až ke kořenům stromů – trčely z hlíny jak vnitřnosti z rozpáraného břicha.  Voda se tvářila nepřátelsky – tvrdost a chlad byly skoro viditelné. První překážka. Arp si sundal kožešinové kalhoty a boty, přivázal je k pytli a vstoupil do řeky. Zima se mu zařízla do svalstva. Uprostřed byl proud silnější, ale Arp se brodil neochvějně dál. Pak se na chvíli zastavil a prohlížel si tok. Prohlížel si plynutí času. Každé rozhodnutí, které mě čeká, bude ve chvíli, kdy ho učiním, jako ta voda, která ode mě odplouvá – bude se vzdalovat z mého dosahu a já už s tím nic nenadělám. A nikdy nezjistím, jaká by byla, kdybych se rozhodl jinak. Některá rozhodnutí přinesou vláhu a úrodu, jiná povodeň. Liboval si v podobných úvahách, které v něm vytrénovala samota.

Vydrápal se na břeh. Křoví, všude neprostupné křoví. Sekyrkou si klestil cestu. Šlahouny se zachytávaly za oblečení a draly se mu k obličeji. Málem by řekl, že ožily jako podivní tvorové s nespočtem hnátů a prstů. Konečně narazil na pěšinku, kterou vyšlapala zvěř. S úlevou ji následoval. Pod statným jehličnanem rozbil skromný tábor. Prostě odložil pytel a rozdělal si oheň. Přemýšlel, jak dlouho mu potrvá cesta k hoře. Otec mu říkal, že jemu se podařilo dostat k hoře za dva měsíční cykly. Rozjímání přerušil podivný zvuk. Vycházel odněkud z houští a blížil se.

Znělo to jako kýchání. „Haprsk,“ ozvalo se z jedné strany. „Haprsk,“ ozvalo se odjinud. A opět: „Haprsk!“ Než se Arp nadál, objevili se před ním dva podivní mužíčci. Vysocí byli asi půl metru, obličej měli zarostlý vousy, které se zužovaly do tenké špičky, jež se dotýkala země. U pasu se jim houpaly drobné sekyrky, jinak byli nazí – vousy ovšem byly tak bohaté a husté, že je takřka odívaly. Zbytek těla pokrývala hnědá srst. Arp vyskočil na nohy a ostražitě si je prohlížel.

„Kdo jste?“ zeptal se přísně.

„Otázka není správně položena. Tedy položena je správně, ale není vhodná,“ odpověděl mužíček se světlejšími vousy.

„Není, není, zajisté,“ přitakával druhý.

„Tak kdo jste?“ zopakoval Arp netrpělivě dotaz.

„Ale, ale, chlapče, nebyl jsi vychován ke slušnosti? Nyní bychom se totiž měli ptát my – jsouce obyvateli tohoto lesa. Ty jsi jen nezvaný host.“

„Tak se ptejte,“ rezignoval Arp.

„Nuže tedy, kdo jsi ty a co tu pohledáváš, nám ponejprv odhal,“ řekl ten se světlými vousy.

„Tak tedy, jméno mé je Arp Ursus, jsem brtník a putuju tímto lesem, abych získal ignis.“

„Ach tak, myslel jsem si to, už vás tady za ta staletí prošlo dosti.“

„Smím už vědět, s kým mám tu čest?“ zachoval Arp obřadnost.

„Zde stojí v celé své maličkosti Bok,“ udělal světlejší mužíček pukrle.

„A toto není nikdo jiný než můj bratr Ťok, jsme ludkové.“

Arp je pozval k ohni, nabídl jim ze svých zásob sušeného masa a dal jim ochutnat med zpracovaný podle rodinné receptury předávané z generace na generaci.

„Povídáš, že se chceš dostat k hoře Fatum,“ řekl Ťok, „to není snadné. Musíš znát stezky, musíš znát les a nebezpečná místa. Máme s tebou kus společné cesty, doprovodíme tě.“

„Vážím si toho,“ odpověděl Arp a koukal do ohně. Hlavou mu vířily myšlenky. 

O ludcích téměř nic nevěděl, dokonce si myslel, že jsou jenom vymyšlení – občas o nich vyprávěli starší brtníci u ohně, ale příběhy to byly natolik ztřeštěné, že se spíše podobaly pohádkám a bájím. Nevěděl o nich téměř nic, jediné, co brtíci vždy neopomněli zdůraznit, když o ludcích mluvili, bylo, že mají zvláštní způsob vytříbené mluvy, zvláštní smysl pro humor a že ve chvílích vzrušení podivně prskají. Arp proto nevěděl, zda jim má věřit a využít jejich průvodcovských služeb, nebo raději nabídku odmítnout a vydat se nazdařbůh lesem sám.

Bok vhodil do ohně poleno, do tmy zasršely uhlíky. „Zdá se mi, že tvá mysl pracuje na nejvyšší obrátky. Hádám, že nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že o nás pochybuješ…“ pronesl. „Háprsk,“ potvrdil Ťok.

Arp na něj pohlédl s pocitem lháře přistiženého při lži.

„Chápu to,“ pokračoval, „jsme roztodivné bytosti. Nic o nás nevíš a potkal jsi nás na území, které je pro tebe ztělesněním chaosu. Nuže, poslouchej příběh našeho rodu.“

***

V dobách, kdy se Želechov nejmenoval Želechovem a Orsava nebyla Orsavou, v dobách, kdy země na mnoha místech pukala a kdy se z trhlin valila žhavá hmota, v dobách, kdy se nebesa mračila vráskami blesků a kdy stíny mraků sotva daly zasvitnout paprskům, spatřili poprvé světlo světa naši předkové.

Vystoupili z útrob ohromné hory, z kamene je tam vytesal tvůrce veškerenstva, mocný Og. Jmenovali se Altaj a Bajkala. Zpočátku se jim dařilo, žili si jako v ráji. Všude byl dostatek jídla, roztodivné, chutné plody rostly na stromech. Časem ovšem začali být nespokojení. Ptali se, proč tady jsou a k čemu. Dohnala je nemoc všech spokojených tvorů – nuda.

Altaj jednoho dne řekl Bajkale: „Musíme jít. “ Přikývla. Opustili kraj pod ohromnou horou. Og se hněval, házel kusy skal a tak vznikla pohoří, plival sliny a tak vznikla jezera a moře.

Putovali mnoho dní a mnoho nocí. Překonávali pouště, překonávali hory vržené Ogem – byly příliš mladé, aby v nich něco žilo, všude bylo pusto. Jednoho dne se Bajkala rozplakala hladem, žízní a zoufalstvím. Altaj prosil Oga o odpuštění. A Ogovi se jich opravdu zželelo. Z popraskané půdy nechal vytrysknout pramen čiré vody a oběma přikázal, aby ho následovali. Kudy pramínek protékal, tam se začal šířit do okolí zelený koberec šťavnaté trávy a z půdy s ohromným rachotem povstávaly stromy. Pramínek se proměnil v řeku, tráva a stromy houstly a vznikl prales. A prales se stal domovem krvelačných tvorů – to byl Ogův trest za nevděčnost.

Pro Altaje s Bajkalou ovšem vytvořil svět pod zemí, svět, ve kterém jim nehrozí nebezpečí.

Tento svět se stal domovem ludků, kteří nahoru vycházejí jen výjimečně. Jako třeba my dnes.

„A co se děje tak výjimečného, že jste dnes tady, že putujete po povrchu?“ zeptal se Arp.

„To my právě nevíme. Proto jsme byli vysláni. Něco se děje, to je jisté. Ovšem, co to je, netušíme.“

„A jak jste přišli na to, že se něco děje?“

„Kořeny stromů nám to prozradily. Rostou rychleji a hlouběji než dříve. Jako by se na něco připravovaly.“

„U nás na druhém břehu se ale žádná znamení neobjevila.“

„To je pro vás nejspíš dobře. Půjdeš tedy s námi?“

„Rád bych.“

---