Bajka o kozlovi

Vysoko v horách žil se svým stádem starší, zkušený kozel. Měl dvanáct manželek a třicet dětí. Pastviny, které se svou rodinou spásal, byly šťavnaté, takže mu ke štěstí nic nescházelo.

Jednoho dne kozel onemocněl. Ležel, vzdychal a své nemoci spílal. Když už polehával třetí den, přiblížil se k jeho stádu rys a spustil: „Jakpak ti je milý kozle, zdalipak už se cítíš lépe?“

Kozel ihned pochopil, o co mu jde. „Je mi mnohem lépe, než vypadám, sousede.“ Pak z posledních sil, pomocí rohů a ostrých kopyt, rysa zahnal.

Další den začali se k němu trousit jeho skoro dospělí, statní synové a ptali se ho: „Už je ti lépe, tatíčku? Co kdybychom ti pomohli spásat tuhle krásnou travičku?“

Starý kozel na to pohrdlivě zamečel: „Ještě jsem naposledy nevydechl a už mě o pastvinu připravit chcete! Táhněte o horu dál a najděte si vlastní území.“

Když osaměl, unaveně se složil do trávy. Náhle se kolem něj začali slétat supi . Jeden dokonce usedl opodál. Očima dravce ho sledoval a na pozdrav pokýval hlavou. 

„Co ty, supe, co na mě koukáš? Máš také starost o mé zdraví?“

„Ne, kozle. Moje děti mají hlad, tak čekám, až pojdeš a pak tě sníme.“

„No, ještě neumírám. Ale děkuji ti za upřímnou odpověď.“

Kozel se nakonec uzdravil a ještě nějaký čas vedl své stádo po zelených úbočích hor a skal.

Ponaučení: Ne všichni, kteří se ptají na vaše zdraví a projeví o vás zájem, to myslí upřímně a pro vaše dobro.