Památníček

Památníček

Když jsme byly malé slečny školou povinné, bylo moderní mít svůj památníček. Na první straně bylo většinou napsáno   " můžeš kreslit, můžeš psát, ale listy netrhat ", nebo " píšeme si v památníky, když jsme malé žabky, zdalipak si vzpomeneme, až budeme babky?"

Při nedávném úklidu jsem tento památníček našla. Jeho stáří se blíží padesáti letům. Ležel takový dlouhý čas ve skříni a nic se na něm nezměnilo. Jen my už nejsme žabky, ale opravdu babky. Od spolužáků, učitelů a dalších kamarádů je vepsáno nějaké moudro do života, obrázek s věnováním.

Listuji jeho stránkami a je mi všelijak. Je mi moc líto autorů věnování, kteří již nejsou mezi námi.

Spolužák v pouhých sedmnácti letech skončil pod koly bezohledného řidiče. Naše bílé věnečkové šaty z tanečních  jsme znovu oblékly při jeho pohřbu. Další, mladý podnikatel, obětavý kamarád. Zlá nemoc ale jeho kamarádem nebyla. Krásná spolužačka, sportovkyně, matka dvou dětí. Náhlá sraženina krve v hlavě a opět smutný konec. Bohužel, mohla bych pokračovat dál, jak naše řady prořídly.

Doba památníků je už definitivně pryč. Dnes si mladí píší na Facebok, Instagram a já nevím kam ještě. Co jim z toho dnešního psaní zbyde za padesát let, na co budou vzpomínat ? Ale nemůžeme je za to kárat, dnešní doba je taková. Nikdo z dnešních mladých by už asi ani neuměl napsat nějaké pěkné věnování či moudro svému kamarádovi do klasického památníčku.

Tak jsem památníček po prolistování a vzpomínce na všechny své bývalé spolužáky opět uložila se smíšenými pocity do skříně. Jeho pročítání je bohužel  již jen smutnou bilancí.