Bohaté osamění

Za strouhami ostrých žiletek
čeká tě tupý klid
Ženu se za tím
Pořezán
Nevím proč
Otupělý jsem a cíl v nedohlednu
Kostěné ementály duší tlejí
A ty s důvěrou dýcháš popraskaný vzduch
Bojím se holobytu s obrazy myšlenek temných
Ticho léčí ničí bohatí
V křečích zmítá se omítka prastarých osob
držících se ve zdech
Jdu na řadu a čekám kdy smyčkou
která visí všem z očí
nakouknu dál než ti kteří zapomněli
Že konec je začátek a start
Který dá ti do vínku provrtanou vestu