Brtník (2)

Svět ludků

Vstali s prvními paprsky. V ohništi dohasínaly poslední uhlíky. Vzduch byl vlhký a voněl tlejícím dřevem a listím. Ludkové si pročesali vousy větvemi keřů a vyzvali Arpa, aby je následoval. Nejprve využili stezku, na kterou Arp narazil včera, pak se dostali ke skalisku, v němž zela úzká díra (částečně přikrytá šlahouny kořenů ze stromů, které se jakýmsi podivným zázrakem na skále uchytily).

„Tudy se dostaneme do naší říše, bychom cestu si malinko zkrátili,“ řekl Ťok.

Arp rozhrnul šlahouny a překvapilo ho, co uviděl. Navzdory úzkému vchodu se před ním rozprostírala široká, prostorná a loučemi bohatě osvětlená chodba. Čekal by ponurost, pach hlíny a temnotu. Opak byl pravdou. Chodba byla obložena pestrobarevnými kameny a působila idylicky až rozverně. Občas byly stěny krášleny výjevy ze života ludků. Většinou to byly motivy každodennosti - ludkové se ukládají do postelí (vydlabané kmeny zavěšené na liánovitých provazech), ludkové besedují sedíce na lavičce v obrovské podzemní hale, ludkové se koupou (podzemní jezero, z krápníků do vody odkapává vonná směs), ludkové hodují (uprostřed bohaté tabule leží pečeně divočáka). Zřídka bylo možno zhlédnout posvátnější téma – hora stvoření, pramen života (Og vždy znázorněn v podobě nafialovělého oblaku). Někdy byla chodba členěna zídkami – zřejmě neměly jinou funkci než okrasnou. Na některých stály vázy se sušenými květinami.

Chodba se také křižovala s jinými chodbami, občas se jejich kroky rozlehly hlubokým echem v prostornější dvoraně. Na stěnách si Arp všiml různých značek. „To jsou ukazatele,“ vysvětlil mu Bok, „městům a vesnicím se raději vyhýbáme, my ludkové jsme strašlivě zvídaví a nemyslím si, že bys uvítal spoustu dotěrných dotazů, pohledů či doteků.“

Šli tedy dále a důsledně ignorovali chodby, které vedly do obydlených míst. Putování světem ludků už trvalo dva dny.

„Jak dlouho ještě půjdeme pod zemí?“ ptal se Arp. Přece jen by se mu nahoře dýchalo lépe.

„Asi den,“ odpověděl Bok.

Vtom jim Ťok rukou naznačil, ať se schovají za kamennou zídku, ale bylo pozdě. V dálce kráčela skupina ludků, určitě je museli spatřit. Zdálo se, že jim mávají.

Bylo jich asi šest. „Zdravíme, královy vyslance,“ pronesl jeden z nich, když k nim přišli, a všichni se uklonili. Královy vyslance, pomyslel si Arp, že se nepochlubili. „Též pozdrav tobě a tvým kumpánům, Loku,“ odvětil Bok a téměř neznatelně sklonil hlavu.

„Co nám přináší nesmírnou potěchu vás tu uvítat?“ zeptal se Lok a zkoumavě pohlédl na Arpa. Také ostatní si ho nenápadně, po očku prohlíželi.

„Slíbili jsme doprovod našemu hostu – brtníku Arpovi. Putuje pro ignis, jak je v jeho rodu zvykem,“ odpověděl Ťok.

„Nuže, je-li hostem vaším, pak je zajisté též hostem naším, následujte nás prosím. Už dlouhou jsme u nás nikoho nepohostili.“ Ostatní ludkové se začali netrpělivě usmívat, bylo patrné, že se nemohou dočkat nadcházejících událostí. Někteří se k Arpovi zvědavě přibližovali.

Nic naplat, návštěva ludků nás nemine, povzdychl si v duchu Arp. Skupinka šla za Lokem. Bok s Ťokem se podívali na brtníka a omluvně pokrčili rameny.

Skupinka odbočila z hlavní chodby, asi po půl hodině se před nimi objevila hluboká propast, široká přes pět metrů. Za ní byla dřevěná brána. Lok zvolal: „Vedu hosty, otevřete!“ Křídla vrat se otevřela a ludek, který zřejmě plnil funkci strážného, začal čímsi točit. Z brány se k nim pomalu vysouvala pevná dřevěná podlaha, jakýsi výsuvný most.

Arp se poprvé ocitl ve městě ludků. Je možné, že byl vůbec prvním brtníkem, který něco takového spatřil. Opět žádná ponurost, ba naopak. Neuvěřitelně silná záře loučí a pestrobarevnost. Procházeli ohromnou dvoranou. Ta ovšem nebyla lemována stěnami, nýbrž prazvláštními příbytky. Ve zdech byla trojúhelníková okna (trochu připomínala vousy ludků) a téměř z každého z nich zvědavě koukala vousatá hlava. Nejprve bylo Arpovi divné, že nevidí mezi ludky žádné příslušnice ženského pohlaví, až teprve později zjistil, že i ženy ludků mají dlouhatánské vousy. Od mužů se ovšem liší mnohem nápaditější úpravou tohoto tělového porostu. Nejedna ludka měla vousy kudrnaté, spletené do copánku či pestrobarevně zbarvené. Ludky také nezapomínaly na ozdoby – měly do vousů vpleteny klenoty, které se podobaly prstenům. Jinak byly k nerozeznání od mužů.

Uprostřed dvorany stála podivná jehlanovitá stavba, trochu připomínala stylizovanou horu. A skutečně ji měla, jak se Arp dozvěděl, symbolizovat. Měla připomínat místo zrodu ludků. Každé město, každá vesnice má podobnou stavbu. Ze čtyř stran vedly na vrchol budovy schody. Po jedněch se jejich výprava vydala. Arp byl mezitím terčem zvědavých pohledů, ale také doteků. Zvlášť ludkové s ozdobenými vousy se ho rádi dotýkali (to ještě nevěděl, že to jsou příslušnice něžného pohlaví). 

Na vrcholu čekal náčelník města. Seděl na vyřezávaném křesle a do vousů měl vpleteny zlaté pruty.

„Vítejte v Ergeli, vzácní hosté, jsem náčelníkem tohoto města. Jméno mé je Bak. Lok mi již oznámil, že máme tu čest pohostit též příslušníka rodu brtníků, veleváženého Arpa. Jsem neskonale potěšen, že vás poznávám. Rovněž mé srdce plesá, když popatří na významné muže – Ťoka a Boka. Prosím zde přijměte průvodkyně, které vám ukáží, kde složíte hlavu. Ovšem ještě předtím, než tak učiníte, dovolte mi vás pozvat na slavnost, jež se bude konat u příležitosti vaší návštěvy.“

„Milý Baku, děkujeme, rádi slavnost navštívíme,“ obřadně se uklonil Ťok.

Arp, který se cítil celý nesvůj při tolika zdvořilostech, v rozpacích odpověděl: „Ano, ano, bude nám ctí. Už se nemůžu dočkat.“ Měl pocit, že jeho slova zní trochu „křupansky“, ale jinak to prostě nedovedl.

***

Ludka ho dovedla do domu, kde si konečně mohl trochu odpočinout. Postele byly malé, ale naštěstí se daly spojit, a tak si z nich udělal jednu a na chvíli si na ni lehl. Byla to slast, mít zase trochu pohodlí. Ležel a koukal do stropu. Místnost měla tvar jehlanu, směrem ke stropu se zužovala do špičky. Arp očima fixoval tento bod a přemýšlel. Co se to v Želechově děje? Jaké poslání mají Ťok a Bok? Nehrozí něco brtníkům na Kamnicku?

Na chvíli usnul. Probudilo ho šimrání. Průvodkyně – jmenovala se Lal – se nad ním nakláněla a zavadila vousem o jeho nos.

„Promiňte, jen jsem vám přinesla něco na posilněnou,“ řekla omluvně, „za chvíli začne slavnost.“

Slavnost se konala uvnitř hory. Stoly se prohýbaly jídlem, bylo tam hlavně maso (Arp raději ani nechtěl vědět, z čeho) a kořeny různých barev a tvarů – Arpovi kupodivu většinou chutnaly. Pil se nápoj podobný vínu, měl ovšem silnější, zemitější chuť. Arp byl neustále obklopen zvědavci. Ludky v čele s Lal pak začaly žadonit, aby jim vypravoval, jak se žije u něj doma. Zprvu odmítal a nechával se přemlouvat, ale nakonec to vzdal.

***

„U nás na Kamnicku,“ začal vypravovat, „jsou lesy méně husté než v Želechově. Ovšem také vám nic nedají zadarmo. My brtníci na rozdíl od vás nežijeme v podzemí, ale na povrchu. V malých osadách, kterými jsme vyrvali lesům část území. Ale s lesem se o něj pořád přetahujeme… Takových osad je po Kamnicu roztroušeno přes třicet. Ta, ze které pocházím já, se jmenuje Barbil podle jejího zakladatele a mého předka. Na severu proti proudu Orsavy se nachází sídlo našeho vojvody Grizela. Je to spravedlivý vojvoda, občas trochu popudlivý, občas si trochu více přihne medoviny, ale jinak má jeho slovo mezi ostatními brtníky váhu.

Kdysi vedl brtníky ve slavné bitvě proti Daktylům, mnoho brtníků tehdy padlo, ale naše lesy jsme ubránili. Můj otec byl v té době kluk, vždycky se schoval někde ve křoví a pozoroval boje. Když jsem byl malý, tak mi o tom po večerech vyprávěl. Daktylové prý přišli z Želechova.“

Když mluvil o Daktylech, tváře ludků se svraštily – možná strachem, možná nehezkými vzpomínkami.

„A čím se vlastně vy brtníci živíte?“ zavedla řeč na jiné téma Lal.

„No čím? Vším, co dá les. Rádi si zalovíme, ale úplně nejraději máme med. Po tom bychom se mohli utlouct. Jsme mistři ve vyhledávání medu a v jeho zpracování. Někteří brtníci, a můj otec se mezi ně také počítá, dokonce dokázali ochočit včely.“

„To není možné,“ zaprotestovala Lal, oči se jí přitom opile leskly.

„Ale ano, když zavítáte na druhý břeh Orsavy, ukážu vám to. A víte, co ještě děláme z medu? Tu nejlepší medovinu,“ dořekl Arp a vypil sklenici podzemního vína (jak si nápoj sám pro sebe pojmenoval).

A pak se to stalo. Kdosi vykřikl: „Probouzí se země!“ Ze všech stran se začalo ozývat zajíkavé háprsk, háprsk, háprsk. Ludky i ludkové najednou vystřízlivěli. Vybíhali ven a po schodech stoupali až na vrcholek hory. Arp seděl, skleničku třímal v ruce a netušil, co se děje. Proč ten zmatek, proč ta panika. Najednou to ucítil, chvění pod nohama. Skutečně, zdálo se, že se probouzí země. Nelenil a také vyběhl ven na hlavní ulici. Viděl, že hora je obsypána vyděšenými ludky. Ti, co se nevešli na horu, postávali ve vyvýšených výklencích svých domků.

Z davu se ozval Ťokův hlas: „Arpe, je-li ti život milý, vylez na nějaké vyvýšené místo. Honem. Blíží se plop!“

„Co je to ksakru plop?“ zeptal se Arp rozčileně.

Tentokrát mu odpovídal Bokův hlas: „Obludný tvor, který se podobá velkému červovi, žere hlavně hlínu, ale je mu vlastně jedno, co mu skončí v tlamě.“

Představa, že by se před ním něco takového vynořilo, se Arpovi nezamlouvala ani v nejmenším. Utíkal do domku, kde měl věci, rychle popadl luk, nasadil si toulec a zpoza pasu vytáhl sekyrku.

Pak to uviděl. Když se vracel k hoře, otevřela se před ním země. Nejprve zahlédl ohromná štětinovitá kusadla, která lemovala okraj kruhovité tlamy, nad tlamou se na tykadlech pohybovalo několik očí. Tlama přežvykovala hlínu a blížila se k němu. Arp vyskočil na nedalekou zídku, skočil tomu na hřbet, odrazil se a vskočil do trojúhelníkového okna protějšího domu. Proběhl ke dveřím a dostal se tvorovi do zad. Žlutohnědá hmota se vzdalovala. Arp se vydal k hoře.

V tu chvíli uslyšel zoufalý výkřik: „Háprsk, pomóóóc.“ V tom výkřiku byl strach a pláč. Spatřil Lal, která se sesouvala společně s výklenkem domu, do kterého se červ právě pustil. Držela se ze všech sil okraje, ale zdivo pomalu, ale jistě mizelo v okrouhlé tlamě, Lal se k ní nebezpečně přibližovala.

Arp přiložil šíp k tětivě a zamířil. Šíp se zabodl měkké tkáně červího těla a …nic. Žádná reakce, zdálo se, že tvor ani netuší, že je ostřelován. Lal už se nohama téměř dotýkala žvýkajících tesáků. Arp věděl, že musí jednat rychle. Opět přiložil šíp k tětivě, tentokrát mířil na tykadlo, na jehož konci se poulilo černé vodnaté oko. Mířil dlouho, tykadlo bylo přece jen tenké. „Pomóóóc,“ křičela Lal, která se už pomalu vzdávala naděje. Tětiva zarezonovala. Šíp zasvištěl vzduchem a přeťal tykadlo, ze kterého vystříkla sprška temné tekutiny. Ozval se odporný syčivý zvuk, pohyb červa se zastavil. Zdálo se, jako by se jeho tělo smrsklo. Pak se začalo vlnit a znenadání se tlama objevila na druhé straně, přímo naproti Arpovi. Zbývající tykadla jakoby propátrávala okolí, najednou se zastavila a spočinula na Arpovi. Tělo opět zlověstně zasyčelo. Arp se rozhodl jednat rychle, místo toho, aby utekl, zaútočil. Sekyrkou přeťal další čtyři tykadla. Červ se zase smrskl, z ran vytékalo cosi temného, co vzdáleně připomínalo krev. Pak celé tělo jako na povel ochablo a zvláštním způsobem se rozteklo. V tu chvíli nejevilo známky života – ať už byl jakýkoliv.

Z hory se ozval vítězoslavný pokřik. Ludkové přibíhali a poplácávali Arpa po celém těle. Z druhého konce ulice se k němu blížila roztřesená Lal. „Vděčím ti za svůj život, udatný brtníku, jsem ti navždy zavázána.“ Pak se rozplakala úlevou, ohromnou úlevou a štěstím, vždyť téměř otevírala dvířka smrti. Teprve teď si Arp uvědomil, co se vlastně stalo, nebyl to jen podivný sen, byla to skutečnost. Ludkové zatím odklidili tělo.

„Co to bylo?“ zeptal se Arp a po tváři mu stékal pot.

„To byl obyvatel krajů pod námi, krajů chodeb a chodbiček. Červ, kterému podle charakteristického zvuku při polykání hlíny říkáme plop,“ odpověděl Ťok.

„Je mírumilovný, ubližuje nevědomky, prostě se občas objeví v našich chodbách a schlamstne hlínu a pár domků a někdy taky někoho z nás, ale to nedělá naschvál, prostě leze a žere, co mu přijde do cesty, tedy do tlamy,“ dopověděl Bok.

„Ovšem poslední dobou jich je víc a více. Taky v okolních městech, nejen v Ergeli,“ řekl náčelník Bak. „Jako by je něco vyhánělo, jako by cítili, že nastávají jiné časy. Nevím, co se děje, královi vyslanci snad budou informování lépe,“ Bak se tázavě otočil na Ťoka s Bokem.

„Též netušíme, naším posláním je to zjistit. Zvíme-li to, zpravíme vás o tom, nemějte obavy,“ odpověděl Bok.

„Což mi připomíná, že bychom nejpozději se zítřejším svítáním měli opustit stěny vašeho líbezného a přívětivého města,“ řekl Ťok. 

---