PROROCKÝ SEN?!

Včera odpoledne jsem takhle šel po brněnských Nových sadech a protože už je v těchto dnech krásné počasí s teplotami nad 20 stupňů, dostal jsem žízeň a zašel tudíž do Billy, abych si koupil něco na pití. Už jsem dával do košíku svůj oblíbený multivitamín z černého rybízu, když jsem si všiml lákavé akce na nealkoholický extrakt z bílých hroznů. Vrátil jsem tedy krabici s rybízem zpátky do regálu a koupil si hroznovou šťávu. Poté, co jsem zaplatil a vyšel ven, přistoupili ke mně dva muži, představili se jako detektivové, načež jsem byl vyzván, abych nastoupil do služebního auta a jel s nimi do kanceláře na Leninově ulici (dnešní Kounicova). Tam se mne jeden z nich ze všeho nejdříve zeptal, zda jsem rasista! Následující rozhovor probíhal zhruba takto:

Já: „Proč se ptáte? Samozřejmě, že žádný rasista nejsem. Jak jste na to vůbec přišel?“

Policista: „Nebuďte drzý! A hlavně nezapírejte! Důkazy jsou jasné a my nemáme v úmyslu se tady s vámi dlouho vybavovat. Čím dřív se přiznáte, tím rychleji může kolega napsat obžalobu a podat návrh na vazbu.“

Horečně jsem přemýšlel, co je to za kretény. Bylo mi jasné, že jde o omyl a patrně si mě s někým spletli, jejich suverénní vystupování ale svědčilo o opaku. Evidentně byli přesvědčeni o tom, že chytili nebezpečného zločince.

Já: „A co jsem vlastně podle vás udělal?“

Policista: „Franto, ukaž mu to!“

Druhý policista ke mně obrátil monitor počítače a já jsem sledoval záznam své návštěvy v Bille – jak vstupuji do obchodu, vybírám si nápoj, platím a odcházím... Ulehčeně jsem vydechl – pokud jsem měl tady spáchat něco protizákonného, pak bylo nad slunce jasné, že jsem se ničeho nedopustil!

Já: „Tak vidíte, že jsem nic neukradl!“

Policista: „Nebavíme se o krádeži – kvůli nějaké čmajznuté čokoládě bychom si pro vás nepřijeli! A teď už dost zbytečných řečí! Okamžitě se přiznejte ke svému diskriminačnímu jednání!“

Já: „Cože? Proč bych se měl přiznávat k něčemu, co jsem neudělal?“

Policista: „Ten záznam jste viděl. Berete do ruky černý rybíz, pak ho vracíte a kupujete si bílé hrozny. Jestli toto není rasismus jak noha, pak nevím, co už by jím mělo být!“

Já: „Ale já jsem ten rybíz vrátil proto, že ty hrozny byly v akci, ušetřil jsem patnáct korun a vůbec jsem v té chvíli nemyslel na nějaký rasismus!“

Policista: „Dokažte to!“

Já: „Co bych měl dokazovat? Dokažte vy mně, že je pravda, co tvrdíte?“

Oba policisté se jako na povel pustili do hurónského smíchu. Když se opět uklidnili, můj vyšetřovatel řekl:

„Vidím, že neznáte zákony. Ovšem neznalost zákona neomlouvá. Franta teď sepíše protokol, půjdete před soudce a ten rozhodne o případné vazbě. No, případné – za takové zločiny se vazba dává automaticky.“

A tak Franta psal, já seděl s rukama v dlaních a přemýšlel o své nezáviděníhodné situaci. Asi po půl hodině jsem byl vyzván, abych si přečetl obžalobu. Listoval jsem tím několikastránkovým elaborátem a nestačil se divit. Jakási nezisková organizace s názvem Rozbijme rasistické řetězy v potravinových řetězcích!, financovaná Norskými fondy, nadací Žij a nenech je žít  a nevládní organizací Bílá je barva zla mě obviňuje hned z několika trestných činů: rasistický exhibicionismus, bělošský šovinismus, veřejné navádění k diskriminačnímu jednání, popírání globálního oteplování, propagace diverzifikované animozity vůči sexuálním menšinám, nenávistná akceptace antigenderových tendencí v procesu preferenční optimalizace pitného režimu... V duchu jsem děkoval Havlovi, že zrušil trest smrti, protože jinak bych byl jasný kandidát na šibenici!

Následující předvedení před soudce se ukázalo být čistou formalitou, protože se na mě ani nepodíval a hned napsal příkaz k vazebnímu stíhání. Dostal jsem pouta, eskorta mě posadila do auta a vydali jsme se do věznice v Brně-Bohunicích. Právě jsme k ní přijížděli, když jsem se... probudil!

Ta radost, že to byl jen sen! Utřel jsem si zpocené čelo a chvíli čekal, až se mi srdeční tep vrátí do normálu. Pak jsem otevřel notebook a jako první mne udeřil do tváře záběr z parlamentu – jakási feminoidní ženština tam horovala pro zpřísnění antidiskriminačního zákona, který je podle ní příliš benevolentní k nejrůznějším vyvrhelům, co by chtěli sami rozhodovat o tom, komu pronajmou byt, jaké lidi budou zaměstnávat ve své firmě apod. Napříště už je proto bude moci žalovat nejen stát, ale i neziskové organizace – a navíc se důkazní břemeno přenese na obviněného! Hysterka za řečnickým pultem se rozohňovala čím dál víc, to by však zdaleka nebylo to nejhorší. Občas kamera zabrousila do poslaneckých lavic a já jsem ke svému zděšení zjistil, že si v nich při tom bláznivém projevu nejen nikdo neklepe na čelo, ale právě naopak – v následující diskusi se našlo nemálo těch, kdo řečnili v podobném duchu jako ta pošahaná ženská. Štípl jsem se do paže, abych se ujistil, zda jsem opět neusnul a nepokračuje ten hrůzostrašný sen – ne, nacházel jsem se evidentně v bdělém stavu! Začal jsem přemýšlet, jestli nepřichází doba, kdy bude pro normální lidi lepší z tohoto Blbstánu emigrovat...

Hned jsem totiž poznal, která bije – ten navrhovaný superantidiskriminační zákon z dílny pirátů, ANA a Hamáčkovců vykazuje víc než nápadnou podobnost s tzv. Zákonem o podezřelých z doby Francouzské revoluce. Když jakobínský (dnes by se řeklo liberálně-demokratický) režim mlel z posledního, Výbor pro obecné blaho (tehdejší ekvivalent vlády ČR) rozhodl, že nepřáteli státu už nejsou jen ti, kdo proti němu bojují se zbraní v ruce, ale i lidé, kteří se nezajímají o politiku a hledí si jen svého. Pasivita se zkrátka stala zločinem a Francouzi byli vyzýváni, aby udávali své spoluobčany za roayalistické smýšlení (dnes negativní vztah k EU), odmítání kultu Nejvyšší bytosti (antigenderové a homofobní názory), spiknutí proti republice (pozitivní vztah k Rusku) apod. Pod gilotinou končili kněží, odmítající složit tzv. republikánskou přísahu, drobní živnostníci, řemeslníci, učenci, lidé aristokratického původu, dokonce i ti, kteří se nějak (kultivovanou řečí, vybraným oblékáním apod.) odlišovali od státem propagovaného ideálu správného občana, tj. tupce s vymytým mozkem a státem placeného darmojeda (dnes neziskový aktivista), vykřikujícího na ulicích hesla „Volnost, rovnost, bratrství!“ (Pryč s homofobií, sex je náš!“, „Válku palácům, mír chatrčím!“ („Stop fetišizaci soukromého vlastnictví!“) aj.

Co nás čeká, až ten nový antidiskriminační paskvil bude uzákoněn, není složité uhodnout, ostatně pražští piráti již leccos naznačili – viz kontroly elektroměrů za účelem vypátrání tzv. „nevyužitých“ bytů, které jejich majitelé následně dobrovolně-povinně vyklidí pro „lidi v tísni“. U tohoto se to ovšem nezastaví. Máte chatu, chcete ji pronajmout, ale upřednostňujete slušného člověka před „příslušníkem minoritního etnika“, který vám z ní udělá kůlničku na dříví? To vás přijde draho? Provozujete cukrárnu a vysvětlil jste dvěma občanům s „menšinovou sexuální orientací“, že jste katolík a tudíž „svatební“ dort s nápisem „manželům Karlu a Zdeňkovi Homoušovým“ jim neupečete? Vy odporný rasisto, homofobe, náboženský fundamentalisto a Putinův agente, za to tě zavřeme, až zčernáš! Jste majitelem stavební firmy a odmítáte nešťastným uprchlíkům, kteří nás z takové dálky přišli kulturně obohatit, postavit mešitu? Tak to se modlete, abyste dostal shovívavého soudce, který vám dá jen 20 let – běžně se za takovýto zločin z nenávisti fasuje doživotí...

Budoucnost tedy vidím dost černě. Utěšuje mne snad jen ona paralela s Francouzskou revolucí. Vím totiž, že ten Zákon o podezřelých byl naštěstí poslední, který Robespierre, Saint-Just, Couthon a další šílenci vymysleli. Krátce poté se totiž lid vzbouřil a udělal s jejich jakobínskou liberálně-demokratickou diktaturou rázný konec...