Čas běží - část 1.

4. června 2029

Čas. Kolik mi ho asi ještě zbývá? Budu žít do osmdesáti, nebo mě zítra přejede auto? I kdybych žil do sta, pořád je to málo. Život je tak krátký a čas plyne tak rychle. Je mi pětadvacet. Co jsem stihl? Najít si přítelkyni. Sestěhovat se spolu. Dodělat školu a najít si práci. Je to dost? Každý všední den trávím osm hodin v práci. Není špatná ani dobrá. Nestěžuju si. Konfigurace v korporaci. Pořád dokola. Placené to je slušně, takže to není tak promrhaný čas. Ten čas mě živí. Ale naplňuje mě to? Ne. Takže je to promrhaný čas. Snad bych si měl najít něco, co mě naplňovat bude. Ale co mě naplňovat bude?

Mám tak málo času a musím ho využít co nejlépe. Snad něco tvořit, aby tu po mě něco zbylo, až jednou nebudu. Vždycky jsem chtěl psát, a taky píšu, ale ne tolik, kolik bych měl. Kdybych byl opravdovým spisovatelem, to by tu po mě alespoň něco zbylo. 

Kolik mi zbývá času? Střední délka života u mužů v České republice je 75 let, 9 měsíců a 18 dní. V ideálním případě by mi tedy mělo zbývat 50 let, 6 měsíců a 4 dny. Možná to bude víc, možná to bude taky o hodně míň. Každopádně, jsem zhruba ve třetině svého života. Co jsem dokázal? Kolik času jsem promarnil? Kolik z těch 25 let, 3 měsíců a 14 dní bylo opravdu produktivních?

Musím svůj život prožít co nejlépe. Můj čas bude dobře strávený, produktivní. Odteď si na to dám pozor.

Marek odložil prupisku a hleděl do prázdna. Seděl tak několik minut, než si uvědomil, že je to v přímém rozporu s tím, co právě napsal. Zmateně se vymrštil ze židle a odešel do kuchyně, kde začal horečně připravovat první jídlo, na které si vzpomněl. Mezitím se otevřely dveře a vešla Helena. 

"Jak bylo v práci?" zeptala se.

"Hmm, v pohodě." zahučel nepřítomně. "Ty?"

"Jo, taky v pohodě."

Večeři dovařili mlčky.