Můj Bepi 2

Kapitola 2

            Tak dost o mně! Abych pořád nemluvila o něm pouze v zájmenech, prozradím vám jeho jméno. Je to poněkud složitější z toho důvodu, že se nechal přejmenovat. Přišlo mi to trošku neuctivé vůči jeho rodičům, když jsem se ho ptala na jeho rodiče a co tomu říkají, odvětil: „Víš, to je právě to, chci se přiblížit svobodě a jméno s sebou nese i punc rodičů a rodiny. Když bych si nechal své jméno, ochudil bych se o velkou škálu vyjadřovacích metod. Tím chci říci, nemohl bych například namalovat obraz s obnaženým ženským klínem a u toho mít jméno svých rodičů. Pokud se chceš opravdu osvobodit, musíš si změnit jméno, jinak to nejde.“ Nato jsem se ho zeptala: „A vaši ti budou říkat jak?“ nějak odsekl, jakože se nemám zajímat o nesmysly. Díky tomu jsem se dozvěděla jeho pravé příjmení, ovšem kdybych vám ho tady řekla, tím bych znehodnotila celou tu výměnu jmen, takže to si nechám určitě až do hrobu.

Když přišel na úřad a sdělit svůj úmysl, zeptal se, zdali existují nějaké výjimky, které nemůže použít. Zjistil, že nemůže skoro nic, změnit z mužského na ženské, na jméno zkomolené, zdrobnělé, domácké nebo na jméno, které má žijící sourozenec společných rodičů. Navíc jeho důvod pro ně nebyl dost vážný. To ho rozesmálo a divil se, jaká je to svoboda, když si ani jméno nemůže změnit. Přímo před zrakem úředníka rozpůlil svou občanku a ony dvě půlky upustil před okénko. Pak řekl nashle a mile se usmál.

Rozhodl se, že si změní jméno na Heduška z Družic a Bezlžic. Aby toho nebylo málo, ještě si vytvořil příbuzného tím, že je to jeho nevlastní, nemanželský bratr, kterého měl na svědomí jeho otec, když ho zplodil podobně jako Otesánka ze samorostu. Tím splnil téměř všechny zákazy a vytvořil jedno z nejsvobodnějších jmen ze západního světa. Celé jméno používal jako podpis u svých děl a i se tak představoval cizím lidem, kteří to měli jako vtip, ale museli se s tím smířit, protože jiné jméno jim neřekl. Většina lidí se potom snažila ho buďto neoslovovat, nebo měli s oslovením očividné starosti. Někdo to zkoušel přes pane Heduško, pane z Družic, k tomu pak vždy dodával on: „a Bezlžic!“ Pamatuji si jednoho mladého muže, který svou odvahou překonal divný pocit a zeptal se, co z těch slov je příjmení a co jméno. Heduška odpověděl: „Příjmení tam není, jen jméno, a to je Heduška, a přízvisko z Družic, protože jsem dítě vesmíru, a k tomu Bezlžic, to jsem si vysloužil, když jsem se na výletech po Asii naučil jíst polévku bez lžíce, pouze hůlkami.“

Jeho jméno považuji za součást jeho uměleckého myšlení i života. Heduška z Družic a Bezlžic! Pořád mě to jméno dokáže pobavit. Jeho přátelé se naučili mu říkat Dušku, ale byli i tací, kteří mu říkali všemožně Hedo, Heduš, Lžíce, Duše, Dušín, Hlava – k tomu by stálo za to říct poznámku. To byl jeho tenisový kamarád, jiný, než o kterém jsem zatím psala, a ten mu říkal Head podle tenisové značky. To se Duškovi nelíbilo, protože se snažil svět odangličtit: „Mirku, neříkej mi, prosím tebe, Head, to už radši česky Hlava.“ Já mu říkala Bepi, stejně tak jako jeho rodina. Tak ho oslovovali pouze nejbližší, můj Bepi.

Možná je namístě říct pár slov o jeho snaze zbavit svět angličtiny. Bepi byl hrdý na své kořeny, někde hodně hluboko určitě. Navenek byl člověk z Vesmíru, protože i celá planeta mu přišla malá a všude pro něj bylo blízko. Lásku češtině určitě měl, ale nechtěl ji prosazovat místo angličtiny, takovou ambici vůbec neměl. Nejdříve si pomýšlel na latinu a sem tam se zasnil, jak to bylo spravedlivé, když všichni mluvili latinsky a nebylo národa s výhodou světového jazyka. Záhy potom objevil esperanto a nechápal, proč ho lidé už dávno nepoužívají minimálně v Evropě, protože se k tomu naprosto nabízí. „Je to pouze otázka času, než si to lidé uvědomí. Zachovat rodný jazyk a používat jeden mezinárodní, co víc si přát. Sám uměl velmi dobře anglicky, skvěle česky a slovensky, obstojně německy, francouzsky a dorozuměl se i italsky a španělsky. Esperanto se pro něj také nebylo těžké naučit. „Proč lidé jsou tak hloupí, jak je možné, že peníze stále ještě vládnou světu, univerzální prostředek je lidmi povýšen do role cíle. Vždyť už antičtí filozofové odsoudili peněžnictví, hromadění majetku. Lidé jsou skutečně hloupé tvorstvo.“

Velmi rád se stavěl do naprosto opačného postavení, než většina oblíbených myslitelů. Do světa hlásal, jak jsou mu lidé protivní, a jako živočišný druh člověka opravdu upřímně neměl rád, na druhou stranu, když byl v kontaktu s jakoukoliv lidskou bytostí, jeho lidskost a dobrá povaha dodávala energii všem bez výjimky. Byl takový opak Jeana-Jacquese Rousseaua, ten ve svých spisech miluje svět a věří v lid, přitom nejen cizí, ale i své blízké vysával a kromě žen, které si spoutal svým charismatem, neměl skutečné přátele, alespoň jsem to tak četla. Navíc prý drze radil ostatním. Známá je jeho kniha Emil čili o výchově, kde radí, jak se postarat o své děti, a zatím vlastních se zbavil do průměrného sirotčince a vůbec se k nim nehlásil. Rousseau je mrtev a zůstaly tu po něm pouze jeho spisy. Bepi přímo jeho neměl vůbec rád, říkával o něm: „Takový odporný lhář, a kolik lidí mu baští ty jeho hippie bláboly, ani bych se nedivil, kdyby nikdy nebyl v přírodě dál než deset kroků v parku a možná jeden krok mimo pěšinku.“ Po Bepim by bohužel žádné spisy nezůstaly, jelikož on se rozhodl psát pouze poezii a hudbu. Jednou jsem se ho na to zeptala: „Psát své vlastní myšlenky? To jako proč a pro koho?“ „Líbí se mi tvůj pohled na svět, myslím, že by to oslovilo hodně lidí.“
„Ale jdi ty, já chci oslovit jen ty, které mohu oslovit přímo. Ta písmenka si můžou špatně vyložit, a jak se pak obhájím, když to napíši a podepíši. Nejmoudřejší je nepsat nic, stejně žiji teď a výklad za dvě stě let se může lišit. Chtěl bych být tak chytrý, abych dokázal najít a vystihnout obecnou pravdu, ale nejsem ani ze setiny tak bystrý, ještě by mě nějaký fanatik zneužil posmrtně. Nene, některá písma by neměla zůstat na světě moc dlouho.“ „Ale hudbu píšeš, ne?“ „To ano a tam si můžu své myšlenky vypsat, tak abstraktně, že se je nikdy nepodaří přesně zrekonstruovat, tudíž ani zneužít.“ „Ale co potom takový chudák Bruckner, kterého si oblíbil Hitler.“ „A myslíš si, že ho lidé za to odsuzují? Umřel daleko před Hitlerem u moci, to by spíš mohli odsuzovat jiné, Strausse nebo Šostakoviče, který i psal hudbu přímo pro Stalina, snižoval uměleckou kvalitu pro režim. Nemáme právo je soudit, můžeme soudit jejich hudbu, která je překrásná.“ „Tak právě proto bys mohl někdy něco napsat, ne?“ „Ty básně a hudba stačí. Tak o mně napiš někdy ty!“ Zažertoval tehdy a hele mě!

Chodili jsme spolu na dlouhé procházky, za chůze jsme potom probírali vše možné. O jeho životě, o mém, nepamatuji se, že bychom někdy neměli nějaké téma k hovoru. Spíše to přisuzuji jemu, jelikož on se bavil opravdu se všemi, starými, mladými, ženami, dětmi, důchodci, což to ještě dost jiných lidí, ale on vycházel dobře i s úředníky, pitomci, inteligenty, jak už jsem psala, sportovci, umělci. Vědecky by má práce neobstála, myslím však, že lidsky můžu o Bepim pojednat nejlépe ze všech a o to mi jde především. Milovali jsme se a teď s tím rakem mám odstup, necítím k němu hněv, jako na začátku, ale nebudu mu nadržovat, protože má zamilovanost je tatam a zůstala silná vzpomínka na lásku. Achich ouvej, už můžu jen sentimentálně vzpomínat, jak mi bylo dobře, a tehdy jsem si toho ani tolik nevážila. Ráda bych se s ním ještě jednou před smrtí setkala.

Jdu si dát další skleničku, ať se mé vyprávění nezmění v brekot sešlé ženské. Mám dobré Chardonnay z Bourgogne. Musím říci, že to psaní a čtení je mnohem lepší trávení volného času než televize, kde se už dívám jen na pořady o vaření, a i ty mě začínají lézt na nervy. Cítím se pak úplně zbytečná a hlavně teď už chci do konce života žít, ať už bude dlouhý jakkoliv. Nejenže se u televize nežije, u ní se ten čas vraždí! Beztak jsou všechny filmy dostupné na počítači, tak k čemu tu bednu. Víte co? Ženy a poloopičky s penisy, zítra tu televizi prodám. Co zítra! Jdu hned, dám ji do parku na lavičku a budu sledovat, kdo ji první ukradne…

Tak jsem zpět!  Zhasla jsem světlo, poodhrnula jsem závěs a koukám. Dala jsem ji přímo na lavičku naproti mému oknu, přesně za neonovou řeku na okraj zelené oázy. No, po pěti minutách se nic neděje, jen prošel nějaký starší pán, který se ničemu nedivil, asi už špatně vidí. To je dobrá prča! No nic, budu pokračovat a u toho budu kontrolovat. Pak že sledovat televizi není sranda!