Přátelství

Odloží částečně ohlodanou kost a už se natahuje po další, pokryté velikou vrstvou čerstvého masa a tuku, záhlavec od tatínka, jenž důsledně saje morek z mamutí, zpola opečené, stehenní kosti, mu však připomíná, že je stále jen kluk, a jako kluk musí poslouchat starší, zvláště jsou-li jeho rodiči. Natahuje se, rozmazanými slzami zavlhlou rukou, po první stále dosti masité kosti, ale ta už je svírána čelistmi jeho nejvěrnějšího přítele (nejvěrnějším, jakož i přítelem se snad stane tak za rok, zatím je to polodivoký vlk); zazní uragán nadávek a rána klackem přiměje kost změnit majitele; chlapec, bojácně pozoruje otce, rychle se chápe kosti a jeho, dosud mléčný chrup, dokončuje, co před chvílí začal. Maso vystydlo v té krátké chvíli, kdy jen taktak uniklo nástrahám zvířecí mordy, ale přesto je svědomitě rozžvýkáno a spolykáno budoucím lovcem a třeba jednou i alfasamcem malé tlupy pravěkých lidí.

 

Takto nějak by se mohl začít odvíjet příběh z dávných časů o vznikajícím přátelství mezi člověčím mládětem a zvířetem.

 

Říkají mu Gor. Zní mu to tak, ač skřek, který vydávají, když na něj volají, může znamenat cokoli; slyší na to: jen když chce, jen když se s ním rozdělí o maso, ale maso není každý den, některé dny (dnes jim říkáme víkend) jsou jen bobule. Gor není moc nadšen z bobulí (vegetariánství je cizí psovitým šelmám), avšak přemáhá se, je tu přece chlapec. Ten je k vlčímu přívažku tlupy vždy ohleduplný a nedovolí, aby nastávající přítel hladověl; vytahuje zpoza bederní kožešinky promaštěnou, masem ozdobenou kostičku a zve Gora k prostřené tabuli. Dříve než druzí lidé stačí k dobrůtce doběhnout, vyplísnit hocha a vypráskat vlčí kožich, je Gor s kostí v trapu. Vzdálené výtí spokojeného psího žaludku je oznámením, aby se vrátili k bobulím, protože maso už není. Tak aspoň jeden z přátel dostane dnes pořádně za uši.

 

Ne každý víkend je víkend v pravém smyslu slova.

Dnes pravěcí lidé nenacházejí bobule, tak že prý muži a silné, mladé ženy půjdou něco ulovit; chlapec a staré ženy osamí a prožívají víkendovou nudu lidí dvacátého prvního století budoucího letopočtu. Jak se říká, nemají do čeho píchnout, nemají co ohlodávat, vynalézají stolní hru a vynalézají stůl. Přilézá k nim Gor a taky má ukrutný hlad; jenže vlci hlad řeší po svém, jsou to lovci, krutí a nemilosrdní zabijáci. Pustí se do pronásledování kořisti, chňapají vždy po té nejslabší, nejpomalejší; Gor se neštítí ničeho. Ženy i chlapec kličkují o život před jeho klapajícími čelistmi. Kdo s koho..., kdo, kdo, kdo?

 

Muži se vracejí z lovu a nesou dost masa pro všechny; zahlédnou už jen Gorovy zadní nohy, jež se plazí za vlkem.

Většinou lovcům přibíhá naproti ten klučina ušatá, proto jsou dnes značně překvapeni, že nikdo nevybíhá, takové ticho, kdy se větévka pod pohybem rozjařeného človíčka nepohne, neočekává nikdo z nich.

Uvítá je v tento sváteční den (nastala neděle) vůbec někdo?

 

Bylo to kdo s koho a nejslabší nedoběhl do jeskyně včas...

 

......

 

Vtáhne ho dovnitř a konečně vyběhne lovcům naproti, slabě vyvinuté hlasivky nedovolují naplno vyjádřit euforii ze shledání, když chlapce spatří; uběhne asi dvacet metrů, zapotácí se, včas přiskakuje jeho otec, jenž platí za alfasamce a chytá syna do náruče. Běh o život vyčerpá každého, Gor je také úplně na dně svých sil, vydobytých z genetického kódu svých předků, naštěstí se stará žena včas otočila, vydala skřek, jenž přiměl chlapce pohnout hlavou a mrknout vzad na nejdůležitějšího hráče, pronásledovatele; hra skončila nerozhodně.

S obtížemi zabránili, aby mezi hráče vstoupila smrt a pozměnila pravidla. V jeskyni panuje rodová pospolitost, a co je vtaženo dovnitř, nemůže dát fant někomu, kdo tam nepatří.

Všichni oddychují, vyčerpáni zapomínají na hlad, přesto lovce s masem vítají; avšak některé ženy i tak ctí víkend a chroupají poslední seschlé bobule. Gor je spokojen, zahryzne se jako tolikrát předtím do masité kosti a dovolí malé ručce, aby mu pohladila chlupatou hlavu.

 

.....

 

Čas nic neodpouští, s chlapce se stal alfasamec a nedostává se mu již těch šťastných chvilek s Gorem v hrách: už si nehrají na život a smrt, objevili jiné, důstojnější lovců.

Jenže po smrti rodičů je tak vážný, že už jejich přátelství není takové jako dřív, cítí to i Gor, a jen psí věrnost a vidina masa ho drží v tlupě, u mladého lovce.

 

Víkend je zase výjimečně dnem lovu. V čele mužů tlupy běží dospělý hoch a Gor nemůže s ním. Hlad plní jeskyni, bobule zas nenasytí starší ženy ani malého chlapce, syna nového lovce. Opět hrají na běh o život...

 

...tentokrát je smrt do hry zapojena

 

 

 

---