DENÍK (1.)

 

1 ]

 

Co se mi samo do příštích časů nabízí:

1/ Podoba děvčete jménem Bernadette Soubirous, pozdější svaté Bernadety, na fotografii, kterých lze v různých verzích nalézt na internetu desítky.

2/ Utkvělá zmínka o eseji Waltera Benjamina s názvem Umělecké dílo ve věku své technické reprodukovatelnosti – to v souvislosti s podobami soch vyrobených manufakturně jakožto zpodobujících Bernadette Soubirousovou coby klečící účastnici lurdského zázraku zjevení Panny Marie v únoru roku 1858.

3/ Možnost inventarizace soch zpodobujících čtrnáctiletou(?) Bernadettu S., které jsou součástí kompozic výjevů lurdských jeskyní, oblíbených zdejšími projevy lidové zbožnosti někdy od roku 1890 – a ve víceméně stejném smyslu nepovažované tuzemskými kunsthistoriky za díla umělecká.

Možná, ano(?), takovým výčtem dáno, že se mi takto samo nabídlo rozsáhlejší téma k postupnému psaní zdejším zcela nepotřebných blogů.

 

2 ]

 

4/ Kdo mě zná, ví, že jsem už před roky vrátil tomuto genocidně zločinnému státu mně příslušný exemplář o/Občanského průkazu.

5/ Život bez takovéto maličkosti (na které je záměrně založena existence kohokoli) není snadný, ale s jistými obtížemi nebo omezeními chtivosti se zvládat dá.

6/ Poslední ranou mému roky dlouhému přežívání však bylo předloňské, nijak veřejně neoznámené, rozhodnutí České spořitelny o zrušení praxe papírových platebních příkazů.

7/ Od té doby jsem zbyl, jako penzista, bez možnosti přístupu k mým penězům nedostupně zamrzlým na bankovních účtech. Včera mi proto zbývalo do konce života posledních 300 korun hotovosti.

Což zmiňuji zejména pro všechny tamty účastníky letenských demonstrací, kteří si, ve společnosti bankovních úředníků v tomtéž houfci s nimi pod pódiem, jakže ochotně nechávají ideovou kaší rozšťouchávat mozky jakby se jednalo o nedovařené brambory.

 

Snažící se nebýt nedovařenou lilkovinou, včera ráno jsem si to razil vlakem osobákem za další lurdou, když za Hulínem vypukla sháňka po zapomenuté peněžence kohosi, kdo přestoupil před chvíli do rychlíku směrem na Luhačovice.

Uličkou vagónu se prohnal prohnal průvodčí následován 2 či 3 ke všemu vždy ochotnými pátrači.

V následném prázdnu po nich jsem si představil zcela zřetelně, kde dotyčná peněženka leží, vstal, a podle této instrukce ji uviděl ležící na rožku sedadla přesně na místě, na němž ji ti předešlí nemohli minout.

Otevřel jsem okno a zavolal na průvodčího vydychávajícího na konci perónu, že jsem ztracené objevil.

Teprve později jsem si uvědomil, že kolem mne nikdo nebyl, a já mohl už na pouhý omak hodně plnou peněženku strčit do batohu.

S velice snadnou omluvou, že do konce života mi zbývají už jen pouhé 3 stovky káčé.

Jenomže, a to mi došlo taky ještě chvíli posléze, i v obklopenosti prostředím genocidně zločinného státu lze umřít důstojně.

(Mezi účastníky Letné onehdy byli i zaměstnanci České spořitelny mimo jejich pracovní dobu.)

 

3 ]

 

8/ Základ dnešního obrázku jsem pořídil letos 9. ledna, přesně, sníh, v tom současném vedru připomínám, ležel tenkrát všude okolo.

Jednalo se o vůbec o 1. lurdu, kterou jsem viděl, po včerejšku, například, jich mám obešlých málem 100.

Tehdy jsem byl k nápadu, o kterém se budu v tomto blogu postupně rozepisovat, ještě hodně daleko. Pouze jsem tenkrát na začátku ledna zdokumentoval, ve stavu jistého překvapení, popřípadě údivu, ono zrovna shlížené bez jakéhokoli názoru plynoucího ze znalosti.

9/ Rozlišuji i v případě mého tehdejšího dojmu – poněvadž obrazy odjakživa dělím na: a) shlížené, b) viděné.

10/ Tento rozepsaný blog se bude zabývat položkou ad b).

Proto se tedy hned pozítří v úterý dopoledne vypravím do kláštera sester alžbětinek stojícího na polské straně hraniční řeky Olzy, a pořídím uvnitř dutiny lurdy stojící už 110 let ve veřejnosti nepřístupném klášterním parku tentokrát již záměrně potřebné srovnávací portrétní detaily.

11/ Dnes jen pouze předešlu upozornění na jistou zdobnost, která se míjí se zbožností – mám totiž pocit, že sestřičky alžbětinky kostým sošky svaté Bernadety (kvůli vnější pohlednosti) postupně převlékají po vzoru barevnosti kněžských ornátů v poběhu církevního roku, a tím pádem zcela ruší závaznost kánonu původní situace lurdského zázraku, jak se děl v únoru roku 1858.

 

4 ]

 

Milá slečno Netko:

včera jsem tedy byl v těch Ratajích, kde jsem se choval zejména jako nějaký islámský terorista:

a/ jednak jsem paní, co se o tamní lurdu stará, naučil, jak se má tato umělohmotnými květy zdobiti, aby se neničila ikonografie nártů nohou Panny Marie – což po ní doposud nevyžadoval ani místní katolický kněz, nevěda,

b/ s toutéž paní jsem došel přes humna (cestou si stěžovala na praxi olomouckých krajských památkářů – což z mé strany nad slovo devastátoři nijak navíc zvýrazňovat netřeba) podívat se na záď toho objektu, zbudovaného údajně z mořského kamene v roce 1883, čímž patří i bez interesu olomouckých památkářů k nejstarším v zemi,

c/ postaven byl snad tedy v účelu jakého smírčího kříže nebo zpovědního kamene: v rodině dotyčné paní, která se do ní vyvdala, se dodneška traduje, že na samém začátku byla sebevražda zastřením, které se tehdy dopustili dcera majitele statku a čeledín, což, samozřejmě, mimo genocidně zločinné poměry ve zdejší zemi by byl námět na animovaný film – který bych tenkrát, neobklopen jen a jen sviněmi, stejně samozřejmě svedl; a to, dokonce, i s mořskými nymfami uvnitř jeho příběhu.

d/ Nakonec poskytuji část seznamu lurdských soch z roku 1897, ve kterém je ta rarajská zachycena, takže i ty ostatní by bylo dobré objet teď o prázdninách na kolech, zdali se zachovaly – ale já takovou možnost s posledními 300 káčé v životě nikdy už mít nebudu.

Ostatně, za zhruba 5 miliard příštích let, kdy na Zemi nastane věčná tma (anebo se vhroutí ve Slunce) stejně takové povzdechnutí nebude mít žádného významu.

Obdobně jako všechny ty manifestační účasti převléknutých z barevných kombinéz zdejších cyklistů a posléze bouřících za ochranitelskou zádí Stalina na pláni Letné.

 

5 ]

 

Podle plánu i slibu došel jsem ty 2 kilometry od adresy mého bydliště do zahrady kláštera milosrdných sester alžbětinek v polském Cieszynie, kde si nafotografoval detail obličeje sochy klečící svaté Bernadety nacházející se uvnitř tamní lurdy postavené před rokem 1910.

12/ Při odchodu i tu poučil pečovatelky, jak zase jinak zločinně zakrývají ikonografii, tentokrát truhlíkem se smradlavě kvetoucími rudými muškáty – z čehož plyne, že v dnešních časech se zcela vytratilo vědomí o podobě původní zázračnosti, a že v rámci naprosté neznalosti zde zdobnost a snažení se o vlisávající líbivost na první pohled zcela zastřely autentické náboženské důvody. Popřípadě: významy.

13/ Víra jako oddání se ducha byly nahrazeny jakousi manifestací podlézavě vnucované doktríny, a přitom sdělovatelkami v původnosti zcela už nechápanou. Víra takto zprostředkovávaná přišla o dějiny, o rozum.

Nevzpomenu si, kde jsem četl popis původního oděvu ještě ne svaté Bernadety v první den zázraku, třeba cosi takového nastane i zde a kdosi mi původní reálie citátem připomene – neboť co se barevnosti týče, mám pocit, že pestrá červená se v jeho vnější kompozici nevyskytovala, spíše jen odstíny šedí a hnědí, jak to pro oděvy chudých dětí tamté doby bývalo snad obvyklé.

14/ Zajímavý je ovšem z tohoto ohledu pohled na jinou lurdu vzniklou před rokem 1910 v tenkrát ještě společném C. K. městě Teschen (dnešním Českém Těšíně i Cieszynie) v kapli katolického kostela na dnešní již české straně řeky.

Vybavuje se mi totiž, že pozdější svatá Bernadeta je snad i tady vyobrazena v oděvu načervenalého odstínu.

Totéž před vodou, stejné opodál za toutéž řekou – že by nějaká tehdejší místní tradice?

 

6 ]

 

Je tomu tak, opravdu, obrázek mou předchozí domněnku stvrzuje – a kromě potvrzení barvy červené dokládá i zásadní významovou nesrovnalost: běloskvoucí soška postavy Panny Marie, k níž se reliéfní děvče Bernadeta modlí, stojí vítězně chodidlem levé bosé nohy na krku za hlavou Hada, pročež se o Pannu Marii Lurdskou v takovéto ikonografii nejedná.

Takže na podporu toho, co tvrdím, musím příště poskytnout precízněji rozlišující detaily, a tedy kvůli nim vejít kterýsi následný den dovnitř českotěšínského katolického kostela, tedy víceméně peleše lotrovské.

15/ Dneska jen shrnu, že českotěšínská kostelní lurda je v jistém smyslu raritou, když u žádné z více nežli 90 obdobných příležitostí, které jsem letos viděl, se cosi takového jako zpodobující narace nevyskytuje ani v náznaku.

Panna Maria stojící na Hadu, to ano, objevuje se – ale paralelní celkový popis celé scény průběhu lurdského zázraku vyvedený betlémovou formou prostřednictvím vyřezávaných reliéfních figurek, tak cosi takového je unikát.

Navíc je-li vyvedeno na střední části oltáře, který slouží jako podstavec lurdy samotné, 3 metry vysoké.

Samy mnou popisované figurky zhruba 15 centimetrové velikosti jsou zřejmě dílky kteréhosi tehdejšího místního autora snažící ho se před stoletím, ba dokonce bych si zde troufal uvést jeho příjmení.

16/ Když ne já, kdo tak asi by se o cosi až tak minuciózního z toho přečetného hejna památkářů státních i církevních až do takových detailů zajímal?

 

7 ]

 

Nevím, nakolik pro případné čtenáře, ale pro mne jako autora psaní tohoto blogu začíná být zajímavé – a to nejenom oním čímsi jako připomínanou si pamětí, v kterémžto systému popisované události následují po sobě stejně tak, v jakých navazujících posloupnostech se před několika týdny samy děly.

Postupně poputuji v mé rekonstrukci od lurdy k lurdě, pokud v ní byla zastoupena postava svaté Bernadety.

17/ Zkušenější mezitím získanými znalostmi, pokračuji tedy tím, že se tedy dneska v takovéto rekonstruující retrospektivě nacházíme někdy uprostřed letošního ledna, cíleněji se budu věnovat dni s číslem 21, v němž jsem se tenkrát zajel přes Brno podívat na lurdskou jeskyni v obci Bohutice přináležející již k území znojemského okresu.

Od tamté návštěvy se moje zkušenosti i znalosti postupně rozvíjely a rozšiřovaly, přesto mohu i dnes víceméně pořád stejně tvrdit, že tahle lurda ze samého začátku mého zájmu je v mnoha okolnostech unikátně doposud stejně jedinečná, ač jsem již takových objektů svázaných s lurdskou tradicí navštívil již málem 100.

Vysnil si ji a dostavěl místní kněz Antonín Prášek v roce 1928 k jubileu 7 desítek let od lurdského zázraku jako příští poutní místo, pročež základní charakteristikou tehdejšího výsledku je naprosto výrazná divadelnost celého prostoru, takže i obtížně přístupná sádrová socha svaté Bernadety stojící uvnitř za ochrannou mříží má víceméně lidskou velikost.

Poněvadž jsem tehdy v lednu nevěděl o mé příští, dnešní, potřebě, věnoval jsem se podobě obličeje téhle sochy jen letmo - takže kvůli nárokům potentnosti dalšího toku psaného příběhu tohoto blogu zajedu zítra v sobotu do Bohutic znovu, podobu svaté Bernadety nafotografovat již precizněji.

A pokud míním zpřesnit a rozhojnit já, pro příští obdobná rozvíjející doplnění by mohli cosi udělat i kteřísi jiní, zejména tamti jakkoli z Prahy, poněvadž v knihovně Divadelního ústavu v Celetné ulici je k dispozici, se signaturou D 280, exemplář jediné související české hry v 5 jednáních neznámého autora s názvem Pasačka z Lúrd.

Dojít, zasednout na hodinu v badatelně, listovat a přitom po stránkách postupně zfotografovat text pocházející ještě zpřed konce 19. století, posléze zprostředkovat.

Kterémusi, jenž s posledními 300 korunami v životě na takovou jízdu do Metropole již sám nemá – jakož i nikdy již mít nebude.

 

 

 

.

---