Tělocvik

Přeskok - Přeletět přes kozu, aniž by se mi něco nestalo, považuju za malý zázrak. Vždycky se na rady ostatních předpisově rozeběhnu, dupnu celou svou nezanedbatelnou vahou na odrazový můstek a …v lepším případě přistanu v kleku na švédské bedně. To je ta méně bolestivá varianta se zastavením. Obvykle ale pokračuju v své cestě a vřeštíc, jako kdyby mě na nože brali, přelétnu a padám rovnou na ústa ( slušně řečeno ). Stačím ještě při tom mávat rukama, které se ostatní dívky dávající záchranu snaží zachytit, aby předešly karambolu, ale marně. Moje \"konečná \" jsou totiž až žíněnky, podle mého vkusu ne příliš měkké…

Kruhy - Sama se dostanu nahoru, hezky se tak houpám a užívám si lehkosti. Když už moje představení trvá 10 minut, je mi doporučeno, abych seskočila. Ono se řekne seskočit, ale jak?? Visíte - li jako netopýr hlavou dolů a vaše ochablé břišní svaly vypovídají službu. Nemůžete se za žádnou cenu přitáhnout a zaklesnout se do těch pitomých kroužků rukama. Jste odsouzeni k smrti uhoupáním!!! Naštěstí jsem byla zatím vždy spuštěna dolů, a tak vysvobozena. V té povznášející chvíli, kdy jsem opět mohla stát na milované matičce Zemi, jsem jim dokonce odpustila i bouchnutí se do hlavy způsobené pádem. Bejt ještě blbější, to opravdu nelze…nebo ano???

Hrazda - a tady máme můj nejmilovanější výmyk. Před vystoupením po vzoru vrcholových atletek dodržuji tento rituál - křídování rukou magnesiem. Prý je to velmi účinné. Já to sama nedokážu posoudit. Nevím ani, jaký to má na mě účinek, protože cvičím stále mizerně, ale co kdybych přestala a bylo to ještě horší?? A tak radši kříduju a kříduju.

Tož o to, s pomocí celého oddílu se doškrábu nahoru na konstrukci pochybné stability. Ale ouha, můj zadeček se ne a ne obmotat kolem tý blbý tyče. Jsem pak teda násilím přehoupnuta. A ještě toč. Při představě, že padám hlavou dolů do neznáma a držím se jenom svýma slaboučkýma ručičkama, je mi jaksi nevolno už dopředu. Ladně přehodím nožku přes kovovou trubku, tenhle zbrklý pohyb mě ovšem stojí rovnováhu. Sklouznu jednou nohou z hrazdy a visíc za druhou se chtě nechtě poroučím na zem. Přiblble se tvářím a vymlouvám se na momentální ( věčnou )indispozici…

Kladina - na svoji obhajobu musím poznamenat, že trpím hrozným strachem z výšek. A natož z chůze po jakémsi 10 cm širokém prkýnku, které se děsivě zatřese při každém i nepatrném pohybu. Vysápu se nahoru. Zkouším lehké přísuny a polkové kroky za vydatného držení od přihlížejících. Když tak s vypětím všech sil dobalancuju na konec, musím se otočit na špičkách. No, v malých botaskách, kde si člověk není tak úplně jist, zda vůbec ještě nějaké špičky vlastní, je to výkon hodný uznání. I to přežiju. A zlatý hřeb programu. Lehnout si na tohle vratké nářadí a udělat na něm kotoul vzad, je nad mé síli. Určité pokusy tu sice byly, ale v zájmu přežití mých kolegyň jsem je radši neopakovala. Z ochotných půvabných slečen bych rázem udělala zalehnuté slisované placky. Teď zbývá jenom elegantně opustit kladinu. S konstantním křečovitým úsměvem končím svůj výkon v polosedu, polokleku.